Zrcadlovka a já: Dokopat se
25.11.2011, Jana Bártová, fejeton
Venku je ošklivě. Nemám náladu. Dnes mě nic nenapadá. Nemám s sebou foťák. Nemám nabité baterky. Ta modelka se mi nelíbí. Jedině, až bude lepší světlo. Z tohohle místa se fotit nedá. Poznáváte je?
Jsou to zkrátka výmluvy. Někdy je lenost silnější než touha fotit. Možná je i silnější než chuť něco vytvářet, ačkoliv právě to bychom nejvíc potřebovali. Nevím, jak to máte vy, ale mě občas lenost přemůže. Musí přijít někdo, kdo mě z té letargie vysvobodí a donutí mě něco udělat. Někdy stačí zakázka, která spadne v ten správný okamžik, jindy to musí být něco složitějšího.
Naposled se mi něco podobného stalo, když jsem měla na zakázku vyfotit portréty lidí z jedné firmy. Klasické focení na webové stránky. Nuda, řeknete si. V podstatě jsem si myslela totéž. Venku bylo ošklivo a zima, musela jsem si půjčit světla, vybrat správné místo a přinutit spoustu lidí, aby se přišli vyfotit a tvářili se alespoň trochu optimisticky, když už duši chyběl optimismus jako formule Schumacherovi. Nechtělo se mi do toho, ale udělat se to muselo a peníze se mi taky hodily.
Tak jsem se dala do boje, půjčila si softboxy a záblesky, vybrala si místo, postavila improvizovaný ateliér a nafotila pěknou řádku lidí. Uprostřed toho všeho mi to najednou došlo! I tak to byla zábava. A jaká. Najednou mi vůbec nevadilo, že jsou to jen „obyčejné“ portréty. Že to není žádné velké umění. S fotoaparátem v ruce se prostě cítím dobře a uvolněně. Jsem ve svém živlu.
Ovšem dokopat se k focení, i když je to nakonec taková zábava, bývá někdy opravdu těžké. I když máte modely a můžete fotit, co chcete. I když si stanovujete vlastní pravidla. Někdy je to právě o tom, že nemáte náladu, jste smutní nebo unavení. V tom případě je potřeba mít dobré kamarády, kteří vám s tím pomohou.
Kamarádka se onehdy zmínila, že by chtěla fotit mužské akty. A že se tomu málokdo věnuje, takže by bylo potřeba pořádně do toho šlápnout. Ovšem sehnat nějaký ten model pro ni byla záležitost téměř nemožná. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Jeden z našich přátel jí totiž začal posílat kontakty na krásné, mladé a namakané borce z posilovny, kam pravidelně chodí. Trochu se sice zalekla, ale couvnout už nemohla. Byla to přeci záležitost fotografické cti!
Někdy je však situace ještě komplikovanější. Jiný můj kamarád fotograf trpěl depresemi. Nikam nechodil, nic nedělal. Tvrdil, že nemůže. Že nemá na nic náladu. Dokonce ani na fotografování, které ho vždycky těšilo. Šlo to s ním od desíti k pěti, alespoň tak se vyjádřil, když nám pak povídal, co se mu stalo. Bylo to na cestě z práce. Potkal jednoho známého, jak na ulici kousek od jeho domu fotí nějaké děvče.
Zarazil se a chvíli zkoumal jeho postup. Kompozice byla špatně, děvče bylo podivně nasvícené a děsně upravené. Kvůli dlouhým řasám, tmavému výraznému make-upu a způsobu nasvícení vypadalo na fotkách jako zombie. Chtěl to vysvětlit fotografovi, ale ten ho hrubě odbyl, že přece nebude poslouchat někoho, kdo nedržel fotoaparát půl roku v ruce.
To ho naštvalo. Šel domů s tím, že mu to natře. Vytáhl foťák ze skříně, ale ejhle! Baterky byly vybité a na objektivech byl prach. Už to chtěl vzdát, ale vzpomněl si na toho známého, znovu se naštval a začal si dávat celou výbavu do pořádku. Ten den sice už nikam nevyrazil, ale o pár dní později ano. Zjistil, že focení funguje na deprese výborně. Líp než nějaké léky. A na toho kamaráda přestal být naštvaný, protože mu vlastně vrátil chuť zase fotit.
Takže, pokud zrovna nemáte na fotografování náladu, zamyslete se. Opravdu by vám nebylo líp někde venku s fotoaparátem v ruce? Nestálo by to aspoň za pokus? Anebo si dejte sraz s přáteli. I to někdy dost pomůže.
Naposled se mi něco podobného stalo, když jsem měla na zakázku vyfotit portréty lidí z jedné firmy. Klasické focení na webové stránky. Nuda, řeknete si. V podstatě jsem si myslela totéž. Venku bylo ošklivo a zima, musela jsem si půjčit světla, vybrat správné místo a přinutit spoustu lidí, aby se přišli vyfotit a tvářili se alespoň trochu optimisticky, když už duši chyběl optimismus jako formule Schumacherovi. Nechtělo se mi do toho, ale udělat se to muselo a peníze se mi taky hodily.
Tak jsem se dala do boje, půjčila si softboxy a záblesky, vybrala si místo, postavila improvizovaný ateliér a nafotila pěknou řádku lidí. Uprostřed toho všeho mi to najednou došlo! I tak to byla zábava. A jaká. Najednou mi vůbec nevadilo, že jsou to jen „obyčejné“ portréty. Že to není žádné velké umění. S fotoaparátem v ruce se prostě cítím dobře a uvolněně. Jsem ve svém živlu.
Ovšem dokopat se k focení, i když je to nakonec taková zábava, bývá někdy opravdu těžké. I když máte modely a můžete fotit, co chcete. I když si stanovujete vlastní pravidla. Někdy je to právě o tom, že nemáte náladu, jste smutní nebo unavení. V tom případě je potřeba mít dobré kamarády, kteří vám s tím pomohou.
Kamarádka se onehdy zmínila, že by chtěla fotit mužské akty. A že se tomu málokdo věnuje, takže by bylo potřeba pořádně do toho šlápnout. Ovšem sehnat nějaký ten model pro ni byla záležitost téměř nemožná. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Jeden z našich přátel jí totiž začal posílat kontakty na krásné, mladé a namakané borce z posilovny, kam pravidelně chodí. Trochu se sice zalekla, ale couvnout už nemohla. Byla to přeci záležitost fotografické cti!
Někdy je však situace ještě komplikovanější. Jiný můj kamarád fotograf trpěl depresemi. Nikam nechodil, nic nedělal. Tvrdil, že nemůže. Že nemá na nic náladu. Dokonce ani na fotografování, které ho vždycky těšilo. Šlo to s ním od desíti k pěti, alespoň tak se vyjádřil, když nám pak povídal, co se mu stalo. Bylo to na cestě z práce. Potkal jednoho známého, jak na ulici kousek od jeho domu fotí nějaké děvče.
Zarazil se a chvíli zkoumal jeho postup. Kompozice byla špatně, děvče bylo podivně nasvícené a děsně upravené. Kvůli dlouhým řasám, tmavému výraznému make-upu a způsobu nasvícení vypadalo na fotkách jako zombie. Chtěl to vysvětlit fotografovi, ale ten ho hrubě odbyl, že přece nebude poslouchat někoho, kdo nedržel fotoaparát půl roku v ruce.
To ho naštvalo. Šel domů s tím, že mu to natře. Vytáhl foťák ze skříně, ale ejhle! Baterky byly vybité a na objektivech byl prach. Už to chtěl vzdát, ale vzpomněl si na toho známého, znovu se naštval a začal si dávat celou výbavu do pořádku. Ten den sice už nikam nevyrazil, ale o pár dní později ano. Zjistil, že focení funguje na deprese výborně. Líp než nějaké léky. A na toho kamaráda přestal být naštvaný, protože mu vlastně vrátil chuť zase fotit.
Takže, pokud zrovna nemáte na fotografování náladu, zamyslete se. Opravdu by vám nebylo líp někde venku s fotoaparátem v ruce? Nestálo by to aspoň za pokus? Anebo si dejte sraz s přáteli. I to někdy dost pomůže.
