Zrcadlovka a já: Fotoúraz
6.1.2012, Jana Bártová, fejeton
Navrhuji vyhlásit anketu o nejkurióznější fotoúráz. Ano, čtete správně. Existuje přece množství anket týkajících se focení. Na to, že se během něj můžete ocitnout téměř v ohrožení života, anebo můžete riskovat vlastní zdraví, se ale docela zapomíná.
Nemusíte být zrovna profesionální fotograf, ani nemusíte odletět na nějaké exotické místo, na safari nebo za polární kruh, aby vás nějaký ten fotoúraz postihnul. Já sama jsem téměř nevystrčila paty z rodného kraje, a přesto se mně jich stalo hned několik. Musím podotknout, že co se týče pohybové zdatnosti, nejsem zrovna akrobat, takže něco podobného by se mi zřejmě stalo s foťákem i bez něj.
Jde spíš o to, že v zápalu boje se na některé věci snáze zapomíná. Třeba na to, že by měl člověk dávat pozor, kam šlape, že ten převis je opravdu vysoko nebo že je ten potůček hlubší, než se na první pohled zdálo. Oděrky a ukopnuté palce snad ani nespočítám.
Mojí vyhlášenou specialitou v oblastech fotoúrazů jsou zranění hlavy. To si tak hezky vykračujete za bílého dne po louce a koukáte, co jste právě nafotili, a najednou tma a hvězdičky. Někdo tam prostě nechal položené hrábě. Jednou jsem přehlídla větev a málem si vypíchla oko. Dodneška nechápu, kde se v tom lese vzala. V tomto případě mě fotoaparát zachránil a skončila jsem jen se škrábnutím těsně pod okem.
Focení na lyžích? Krásné, ale nebezpečné...
Několikrát jsem taky při focení dávala víc pozor na techniku než na svoje nohy a terén. Led byl zkrátka rafinovanější než moje pokusy získat zpátky balanc, a protože padám šikovně, neskončilo to bohužel jen roztrženými kalhotami a odřenou kůží, ale taky oteklým kolenem. Cenou fotovýbavu jsem samozřejmě zachránila. Ovšem na svou obranu musím říct, že nejsem zdaleka jediná, komu se takové věci stávají.
Jeden můj známý uvíznul kvůli foťáku po pás v bahně, ale naštěstí se mu krom toho, že děsně páchnul a měl odřené koleno, jak se z toho bahna po třech hrabal, nic zásadního nestalo. Po třech samozřejmě proto, že v jedné ruce držel foťák co nejvýše nad hlavou, aby se do něj nedostalo bláto.
Jiný kamarád si při focení v ateliéru vykloubil zápěstí a dodnes nám nechce prozradit, jak se mu to vlastně povedlo. Že by mu zeslábly ruce při focení aktů tak, až nebyl schopen udržet foťák? Anebo mu na ruku spadl stativ i se softboxem? Jiný se i s celou fotovýbavou vykoupal v potoce, protože neočekával, že ten kámen bude tolik kluzký, když přes něj teče voda. Podvrtnul si kotník a focení pro něj ten víkend skončilo.
Do zvláštní kategorie úrazů patří setkání s divokou i ochočenou zvěří. Takový rozběhnutý jelen nebo srnec vám může způsobit víc než pouhé trauma. Taky bych ráda upozornila na to, že přísloví o psu, který štěká a nekouše, nehovoří nic o tom, co ten pes udělá, až na vás štěkat přestane. Někdy je prostě lepší vzít foťák i nohy na ramena a vyváznout se zdravou kůží, i kdybyste měli mít o skvělý záběr míň. Takové očkování proti vzteklině totiž není nic příjemného.
A jaký fotoúraz postihnul při vašich fototoulkách vás? Nebo jste slyšeli o nějakém skutečně kuriózním?
Jde spíš o to, že v zápalu boje se na některé věci snáze zapomíná. Třeba na to, že by měl člověk dávat pozor, kam šlape, že ten převis je opravdu vysoko nebo že je ten potůček hlubší, než se na první pohled zdálo. Oděrky a ukopnuté palce snad ani nespočítám.
Mojí vyhlášenou specialitou v oblastech fotoúrazů jsou zranění hlavy. To si tak hezky vykračujete za bílého dne po louce a koukáte, co jste právě nafotili, a najednou tma a hvězdičky. Někdo tam prostě nechal položené hrábě. Jednou jsem přehlídla větev a málem si vypíchla oko. Dodneška nechápu, kde se v tom lese vzala. V tomto případě mě fotoaparát zachránil a skončila jsem jen se škrábnutím těsně pod okem.
Focení na lyžích? Krásné, ale nebezpečné...
Několikrát jsem taky při focení dávala víc pozor na techniku než na svoje nohy a terén. Led byl zkrátka rafinovanější než moje pokusy získat zpátky balanc, a protože padám šikovně, neskončilo to bohužel jen roztrženými kalhotami a odřenou kůží, ale taky oteklým kolenem. Cenou fotovýbavu jsem samozřejmě zachránila. Ovšem na svou obranu musím říct, že nejsem zdaleka jediná, komu se takové věci stávají.
Jeden můj známý uvíznul kvůli foťáku po pás v bahně, ale naštěstí se mu krom toho, že děsně páchnul a měl odřené koleno, jak se z toho bahna po třech hrabal, nic zásadního nestalo. Po třech samozřejmě proto, že v jedné ruce držel foťák co nejvýše nad hlavou, aby se do něj nedostalo bláto.
Jiný kamarád si při focení v ateliéru vykloubil zápěstí a dodnes nám nechce prozradit, jak se mu to vlastně povedlo. Že by mu zeslábly ruce při focení aktů tak, až nebyl schopen udržet foťák? Anebo mu na ruku spadl stativ i se softboxem? Jiný se i s celou fotovýbavou vykoupal v potoce, protože neočekával, že ten kámen bude tolik kluzký, když přes něj teče voda. Podvrtnul si kotník a focení pro něj ten víkend skončilo.
Do zvláštní kategorie úrazů patří setkání s divokou i ochočenou zvěří. Takový rozběhnutý jelen nebo srnec vám může způsobit víc než pouhé trauma. Taky bych ráda upozornila na to, že přísloví o psu, který štěká a nekouše, nehovoří nic o tom, co ten pes udělá, až na vás štěkat přestane. Někdy je prostě lepší vzít foťák i nohy na ramena a vyváznout se zdravou kůží, i kdybyste měli mít o skvělý záběr míň. Takové očkování proti vzteklině totiž není nic příjemného.
A jaký fotoúraz postihnul při vašich fototoulkách vás? Nebo jste slyšeli o nějakém skutečně kuriózním?
