Zrcadlovka a já: PF 2012
23.12.2011, Jana Bártová, fejeton
Co tak popřát fotografům k vánocům a do nového roku? A potřebují fotografové něco víc? Třeba dobré světlo a správnou příležitost. Tu správnou techniku vždy po ruce. Milé, chápající a podporující přátele a rodinu. Ale hlavně, čas od času, udělat dobrou fotku.
Dobrá fotka je trochu jako Ježíšek. Všichni ve skrytu duše věříme v její existenci a doufáme, že se nám ji jednoho dne nejenom podaří spatřit, ale že se pod ni dokonce budeme moct i podepsat. Tím nemám na mysli technicky nebo kompozičně dobrou fotku, ale veledílo hodné fotografického mistra.
Když si o tom ale promluvíte se skutečnými profíky, zjistíte, že dobrá fotka je vlastně tak trochu chiméra, iluze nebo představa, která se u různých lidí může dost zásadně lišit. Autoři sami považují za dobré úplně jiné fotky, než ty, které vybere a ocení odborná porota v mezinárodních soutěžích, fotografická nebo laická veřejnost.
Jeden můj známý, fotograf tělem i duší, mi ve slabé chvilce prozradil své sladké tajemství. Byl kritický. Možná až příliš. K ostatním, ale i k sobě. Žádná fotka mu nebyla dost dobrá. Na každé si našel nějakou tu chybu. A pak se mu to jednou konečně povedlo. Vyfotil na první pohled „dokonalou“ fotku. Jenže to jaksi stále nebylo „ono“. Ta fotka byla tak dobrá a bez jediného kazu, až byla úplně prázdná a bez života. Tehdy prý přestal být tak kritický a znovu prošel svou starší tvorbu. A prý tam našel hotové poklady. Některé z jeho původně „nedokonalých“ fotek pak dokonce uspěly i v nadnárodním měřítku.
Možná jsme všichni příliš kritičtí. Jenom těch parametrů, co sledujeme u fotoaparátů, jakoby to snad znamenalo, že tím nebo oním přístrojem se nedá fotit, když nesplňuje nejnovější technické požadavky. Možná je informací zkrátka přehršel. V umění přece platilo a platí, že co člověk, to názor. V jedné éře odsuzovaní a nepochopení impresionisté se o něco později stali uznávanými a vyhledávanými autory.
Pro někoho je sebekritika klíčem k úspěchu, pro jiného však může mít zcela fatální následky. Já mám raději sledování fotografií s odstupem času. To, co se mi v určité chvíli jeví jako naprosto perfektní, se totiž často ukáže jako nepovedené a naopak něco, co mě při prvním prohlížení příliš nezaujalo, „objevím“ po čase jako skvělé téma.
U fotografie by ono přísloví, co člověk, to názor, mělo platit dvojnásob. Protože se náš názor vyvíjí a tříbí právě s tím, jak se učíme, jak se snažíme focením zabývat více do hloubky, jak sledujeme stále více parametrů, tak také hledáme a nacházíme stále více chyb. My bychom přece tu fotku vyfotili úplně jinak. Ale nejsou to nakonec i ty chyby, které odlišují skutečně dobré fotografie od těch průměrných? Nebo je to snad jenom osobní názor každého z nás?
Takže vám do nového roku nebudu přát jen dobré světlo a spoustu příležitostí k focení, ale především hodně tolerance. A to nejen k fotografiím ostatních, ale také k vašim vlastním. Aby se vám jednoho dne nestalo, že kvůli sledování všech důležitých technických parametrů nakonec dobrou fotku úplně přehlédnete.
Šťastné Vánoce a hodně úspěchů v novém roce.
Když si o tom ale promluvíte se skutečnými profíky, zjistíte, že dobrá fotka je vlastně tak trochu chiméra, iluze nebo představa, která se u různých lidí může dost zásadně lišit. Autoři sami považují za dobré úplně jiné fotky, než ty, které vybere a ocení odborná porota v mezinárodních soutěžích, fotografická nebo laická veřejnost.
Jeden můj známý, fotograf tělem i duší, mi ve slabé chvilce prozradil své sladké tajemství. Byl kritický. Možná až příliš. K ostatním, ale i k sobě. Žádná fotka mu nebyla dost dobrá. Na každé si našel nějakou tu chybu. A pak se mu to jednou konečně povedlo. Vyfotil na první pohled „dokonalou“ fotku. Jenže to jaksi stále nebylo „ono“. Ta fotka byla tak dobrá a bez jediného kazu, až byla úplně prázdná a bez života. Tehdy prý přestal být tak kritický a znovu prošel svou starší tvorbu. A prý tam našel hotové poklady. Některé z jeho původně „nedokonalých“ fotek pak dokonce uspěly i v nadnárodním měřítku.
Možná jsme všichni příliš kritičtí. Jenom těch parametrů, co sledujeme u fotoaparátů, jakoby to snad znamenalo, že tím nebo oním přístrojem se nedá fotit, když nesplňuje nejnovější technické požadavky. Možná je informací zkrátka přehršel. V umění přece platilo a platí, že co člověk, to názor. V jedné éře odsuzovaní a nepochopení impresionisté se o něco později stali uznávanými a vyhledávanými autory.
Pro někoho je sebekritika klíčem k úspěchu, pro jiného však může mít zcela fatální následky. Já mám raději sledování fotografií s odstupem času. To, co se mi v určité chvíli jeví jako naprosto perfektní, se totiž často ukáže jako nepovedené a naopak něco, co mě při prvním prohlížení příliš nezaujalo, „objevím“ po čase jako skvělé téma.
U fotografie by ono přísloví, co člověk, to názor, mělo platit dvojnásob. Protože se náš názor vyvíjí a tříbí právě s tím, jak se učíme, jak se snažíme focením zabývat více do hloubky, jak sledujeme stále více parametrů, tak také hledáme a nacházíme stále více chyb. My bychom přece tu fotku vyfotili úplně jinak. Ale nejsou to nakonec i ty chyby, které odlišují skutečně dobré fotografie od těch průměrných? Nebo je to snad jenom osobní názor každého z nás?
Takže vám do nového roku nebudu přát jen dobré světlo a spoustu příležitostí k focení, ale především hodně tolerance. A to nejen k fotografiím ostatních, ale také k vašim vlastním. Aby se vám jednoho dne nestalo, že kvůli sledování všech důležitých technických parametrů nakonec dobrou fotku úplně přehlédnete.
Šťastné Vánoce a hodně úspěchů v novém roce.
