Nadšený fotograf na setkání fotoklubu
13.12.2011, Radek Fiala, fejeton
Ve fázi uměleckého vývoje si fotograf časem oblíbí část on-line světa, kde uspokojuje své touhy po foťákovém pornu, čerpá chytrosti jiných fotografů či si s virtuálními kamarády vzájemně pašákuje uploadované umění v šesti stech pixelech šíře...
...Správný závislák má takových záložek naditou celou složku, nebo rovnou celodenně otevřený agregátor foto zpráv. A tak časem se přihodí, že se i solitérský nadšený fotograf jednoho dne připlete na sraz improvizovaného fotoklubu.
Na avizovaný termín se nahlásí děsivá hromada lidí. Čtvrt hodiny po termínu jich však na místě srazu nestojí víc, než zdravé jádro, a nějaký ten nový, překvapený nadšenec. To se ostatně čekalo. V první fázi proběhne vzájemné ochytření, kdo od posledně pořídil co nového hardwaru. Opodál mlsně stojící lapka si nad zaslechnutou prostou sérií čísel a zkratek poklepe na čelo a raději si vyhlídne jistější kabelku z krokodýla na rameni noblesní paničky. Podezřelí baťůžkáři se tak nerušeně vydávají co ulic.
S nenápadností skupinového sexu ve vestibulu metra míří účastníci milovanými tubusy na vše živé kolem a říkají tomu street foto, ačkoli sečtělejší z nich jsou si vědomi jisté ztráty elegance této disciplíny. Zvlášť bezdomovci by najednou dali svůj nákupní vozík za obytnou kartonovou bednu z amerického filmu. Ale nadšený fotograf chápe, že bezdomovec nechápe. Jeho umění, pochopitelně. Pak někdo zavelí a jde se k řece, napálit tam pár nábřežních scenérií, jako minule. Silueta lavičky s teď ještě nervóznějšími milenci na pozadí zlatě zářícího Národního, zmatené, bleskem oslepené labutě a pod jezem vodního toku něco dlouhým časem rozmazaných peřejí. Těm je to jedno, dneska už je fotilo tisíc Japonců. Trošku kýče čočku nepoškrábe a když už nebyl kvalitní bezdomovec...
Když se poštěstí, někdo s sebou přivede i sličnou kamarádku, toužící po pěkném portrétu. Nejsem si ovšem jist, zda jí následná skupinová přetahovaná v zástupu čoček a blesků - teď ještě mrkni sem na mě - nevyléčí z modelingové disciplíny doživotně. Zkušenější fotograf se pak se zájmem sličné dívky ujme pod záminkou výuky fotografického řemesla a někdo další začne ve skupince nenápadně držkovat, že dneska je to focení zase blbě vymyšlený...
...s iPadem na sraz fotoklubu nelez!
Na sraz fotoklubu se nejde za uměním. Každému je jasné, že si odsud neodnese životní kompozici. Nikdo neřeší, jestli jste student s plastovým stativem ledabyle pověšeným na provázku přes rameno a sadou filtrů v ledvince nebo nadšenec s batohem zbytečně narvaným eLkovou sbírkou ohnisek. Jde o příležitost promluvit si s někým, kdo chápe, že tu řeku úplně vidíte v rámu pětatřicítky, při dvacetině na jedenáctku díru, což je často k nezaplacení. A cení se i dobrá rada ke zvolené kompozici, i když se to jistě radí hůř a s větší rozvahou, než jako virtuální entita kdesi v hloubi diskusního pavouku.
Překvapivý dodatek: U piva na letní zahrádce všichni na chvíli odložili svoje digitální hračky na hromádku v hodnotě půl milionu. I přes opakované avízo si tištěné fotky k recenzování opět donesl málokdo. Ale když nadšený fotograf zaloví ve výbavě a hrdě vytáhne starý analog, ukáže se, že v hloubi jiných batohů se najdou další tři. Analogová fotka žije!
Na avizovaný termín se nahlásí děsivá hromada lidí. Čtvrt hodiny po termínu jich však na místě srazu nestojí víc, než zdravé jádro, a nějaký ten nový, překvapený nadšenec. To se ostatně čekalo. V první fázi proběhne vzájemné ochytření, kdo od posledně pořídil co nového hardwaru. Opodál mlsně stojící lapka si nad zaslechnutou prostou sérií čísel a zkratek poklepe na čelo a raději si vyhlídne jistější kabelku z krokodýla na rameni noblesní paničky. Podezřelí baťůžkáři se tak nerušeně vydávají co ulic.
S nenápadností skupinového sexu ve vestibulu metra míří účastníci milovanými tubusy na vše živé kolem a říkají tomu street foto, ačkoli sečtělejší z nich jsou si vědomi jisté ztráty elegance této disciplíny. Zvlášť bezdomovci by najednou dali svůj nákupní vozík za obytnou kartonovou bednu z amerického filmu. Ale nadšený fotograf chápe, že bezdomovec nechápe. Jeho umění, pochopitelně. Pak někdo zavelí a jde se k řece, napálit tam pár nábřežních scenérií, jako minule. Silueta lavičky s teď ještě nervóznějšími milenci na pozadí zlatě zářícího Národního, zmatené, bleskem oslepené labutě a pod jezem vodního toku něco dlouhým časem rozmazaných peřejí. Těm je to jedno, dneska už je fotilo tisíc Japonců. Trošku kýče čočku nepoškrábe a když už nebyl kvalitní bezdomovec...
Když se poštěstí, někdo s sebou přivede i sličnou kamarádku, toužící po pěkném portrétu. Nejsem si ovšem jist, zda jí následná skupinová přetahovaná v zástupu čoček a blesků - teď ještě mrkni sem na mě - nevyléčí z modelingové disciplíny doživotně. Zkušenější fotograf se pak se zájmem sličné dívky ujme pod záminkou výuky fotografického řemesla a někdo další začne ve skupince nenápadně držkovat, že dneska je to focení zase blbě vymyšlený...
Takhle ne...
...s iPadem na sraz fotoklubu nelez!
Na sraz fotoklubu se nejde za uměním. Každému je jasné, že si odsud neodnese životní kompozici. Nikdo neřeší, jestli jste student s plastovým stativem ledabyle pověšeným na provázku přes rameno a sadou filtrů v ledvince nebo nadšenec s batohem zbytečně narvaným eLkovou sbírkou ohnisek. Jde o příležitost promluvit si s někým, kdo chápe, že tu řeku úplně vidíte v rámu pětatřicítky, při dvacetině na jedenáctku díru, což je často k nezaplacení. A cení se i dobrá rada ke zvolené kompozici, i když se to jistě radí hůř a s větší rozvahou, než jako virtuální entita kdesi v hloubi diskusního pavouku.
Překvapivý dodatek: U piva na letní zahrádce všichni na chvíli odložili svoje digitální hračky na hromádku v hodnotě půl milionu. I přes opakované avízo si tištěné fotky k recenzování opět donesl málokdo. Ale když nadšený fotograf zaloví ve výbavě a hrdě vytáhne starý analog, ukáže se, že v hloubi jiných batohů se najdou další tři. Analogová fotka žije!
