Panasonic Lumix G 14mm f/2.5 II ASPH.

Objektiv je vybaven velmi tichým autofokusem i možností manuálního ostření. Manuálně se ostří pomocí kroužku s rychlou a přesnou elektronickou vazbou. Ostření pak závisí na tom, jakou formu pomoci (zvětšení, focus peaking) si nastavíte na fotoaparátu, se kterým budete objektiv používat. Autofokus je opravdu dosti rychlý, byť ne z nejrychlejších. Čas zaostření se v běžných podmínkách pohyboval okolo 0,25 sekundy, což je velmi dobrý čas. Přeostření z nekonečna na cca 40 centimetrů zabralo objektivu lehce pod 0,4 sekundy. To je naprosto vynikající hodnota.

Zatímco výrobce slibuje minimální ostřící vzdálenost 18 centimetrů, v recenzi jsem mu naměřil pouhých 15,5 centimetru od roviny senzoru a zhruba 12 centimetrů od přední čočky. Objektiv pak dosahoval 0,11× reálného zvětšení, po přepočtu zhruba 0,225×. S makro předsádkou Raynox DCR-150 se 4,8 dioptriemi spolupracoval objektiv naprosto bez problémů (pouze bylo nutno využít redukční kroužek ze 46mm průměru závitu na libovolný průměr z rozsahu 52 až 67mm). V takovém případě jsem se mohl přiblížit na 12 centimetrů od roviny senzoru a na 6 centimetrů od přední čočky předsádky. Přepočtené zvětšení se sice zvýšilo, ale s hodnotou 0,37× to je na vážnější makro stále velmi málo.

Tady je dobře vidět, že na makro to skutečně není. Kleště vyplňují poměrně malou oblast snímku.

Objektiv má světelnost s hodnotou F2,5. Ta je tedy dobrá, vysoce světelné sklo to ale také není. Na oblíbený 20mm F1,7 objektiv holt nemá. I přesto je to solidní hodnota, která se za špatného světla vcelku hodí. Clona má 7 lamel a lze ji přiclonit maximálně na hodnotu F22.

Zde se budeme věnovat kvalitě bokehu, tedy jak příjemně je rozmazané pozadí.

Odlesky jsou kulaté a plné. Bokeh ve většině ploch působí poměrně jemně.

Po přiclonění je to o něco horší, odlesky začínají mít výraznější okraje.