Akta o aktu 15: Tělesné vady – líčení, maskování, retuš

Tělesné vady – líčení, maskování, retuš

Postava každého reálného jedince vykazuje menší nebo větší „vady“, odchylky od standardu nebo jen dočasná náhodná poranění, škrábance, modřiny, mateřská znaménka, pihy, pupínky, řídké vlasy, viditelné hranice neopálení, krátké nohy, široké boky atd., které ho nijak neomezují v běžném životě, nebo ho dokonce v jeho i jiných očích zkrášlují (propíchnuté uši, piercing, tetování), vám ale do vašich plánů zkrátka nezapadají. Další model ale není k dispozici, anebo v lepším případě jiné přednosti jeho tělesné schránky dalece převažují nad těmito „drobnostmi“.

Všechna naše následná snaha a úsilí musí proto i po nalezení toho nejlepšího možného představitele hlavní role v našem plánovaném obraze (všimněte si, že o nějakém ideálu už není řeč) směřovat k zakrytí těchto nedostatků, k jejich zamaskování už během fotografování anebo následně při úpravách vybraných souborů.

Není přitom třeba poddávat se depresím z toho, že pácháte nějaký podvod na divákovi. Zaprvé se totéž dělá ve výtvarném umění běžně už od nepaměti a nejen ve fotografii (vzpomeňme například na oficiální malířské portréty, busty a sochy imperátorů, ale i jiných, méně významných osobností politiky nebo kultury), a zadruhé, co jiného je třeba taková oděvní, kosmetická nebo účesová móda, než zakrývání nedostatků, zdůrazňování předností a umělé zvyšování atraktivity?

Odstraňování, zakrývání nebo jen potlačování podobně problematických míst může probíhat v podstatě ve třech fázích, z nichž každou lze uplatnit samostatně nebo v kombinaci s ostatními. Tou první je samotná příprava na fotografování. Model si může předem podle našich instrukcí obarvit nebo dokonce ostříhat vlasy, může si dopředu nebo na místě upravit účes, může se speciálně nalíčit.

V této fázi také odstraníme všechny případné nežádoucí ozdoby, náušnice, hodinky, prstýnky, náramky, řetízky, nehodící se k inscenované situaci a stylu. Působí velmi trapně a amatérsky (a je pohříchu často vidět), vidíme-li například v (ranním protisvětlem prosvíceném) lese jinak docela nahý model s nápadnými náušnicemi, umělými nalepovacími řasami, ale třeba i vystavující své přehnaně silikonové poprsí. Přesná pravidla pochopitelně neexistují, jako obvykle je vše o míře a citu. Kdo ho nemá, vystavuje se riziku posměchu a opovržení, byť by jeho úmysly byly křišťálové.

Pokud jde o samotné líčení, mělo by rovněž odpovídat stylu a záměru. Jinak budeme líčit pro boudoir nebo glamour akt, jinak pro pseudoreportážní, civilní nebo přírodní záběr. Především v černobílé fotografii, které většinou sluší zvýšený kontrast, si můžeme i v líčení dovolit ostřejší kontury nebo divadelněji přehnané obrysy očí a úst. Jindy bude ale záležet i na sladění barev a na množství dalších rekvizit, prostředí, způsobu svícení a našem výsledném záměru. Součástí líčení je právě i zakrývání drobných oděrek, pupínků nebo poškození pokožky a to ideálně po celém těle nebo přesněji, všude tam, kde to pomůže zamýšlené fotografii.

Častou chybou je přehnaně afektované, glamour líčení u rádoby akademicky míněných aktů celého těla, ale i nalíčení pouze obličeje a ponechání viditelného rozdílu mezi jeho sjednocenou pletí a neošetřeným krkem, hrudníkem nebo pažemi. Tato hranice by měla být vždy co možná neznatelná. Pokud si nejsme jisti vlastním názorem nebo schopnostmi samotného modelu (často nabízenými a z důvodu minimalizace nákladů využívanými, ovšem stejně často jen amatérskými a prostředními), neváháme spolupracovat se zkušenou vizážistkou. Ta může být přítomna i během celého fotografování a ohlídat případné změny makeupu nebo účesu vlivem vlhkosti, větru, pohybu, tepla od světlometů atd.
Špatně ošetřená, případně vyrážkou poškozená pleť způsobí následné zbytečné problémy při postprocesu. Stejně tak mohou v závislosti na plánovaném využití vadit například tmavé chloupky na pažích. Jednu fotografii opravíme ještě celkem snadno. Ale deset, padesát, sto? To raději celý set zahodíme a fotografování zopakujeme s někým jiným. Na ilustraci výřez z neupravené zdrojové fotografie.
Říká se, že skutečný věk neznámého člověka nejlépe poznáte ze vzhledu jeho rukou a něco na tom jistě je. Vystouplé žíly a vrásky lze včas alespoň částečně potlačit vhodným světlem, jinak se nevyhneme pozdější retuši. Fotografie vlevo je nepodařená i z mnoha jiných důvodů, jako je rušivé pozadí, křiklavé barvy nebo přehnaná póza, nás ale zajímají nevhodně nasvícené žilnaté ruce, které zcela likvidují ostatní kvality modelu. Vpravo vidíme daleko vhodnější a čistší řešení.

Druhá fáze maskování nechtěného nastane během fotografování, kdy už při pózování zohledníme konkrétní modelčiny tělesné nedostatky a snažíme se je umístit do od objektivu odvrácené strany, do stínu nebo pod součásti oblečení a dalších rekvizit. Drobnosti zakryje ruka, noha, vlasy. Každá jednotlivá póza některé tělesné partie zdůrazní, atraktivněji „prodá“, zveličí, anebo naopak nepěkně zdeformuje, zkroutí a zvlní, případně nežádoucím způsobem odhalí. Vyzkoušejte si třeba jen, jak se může na konkrétním modelu při pohledu z boku dramaticky změnit tvar prsů. Nechte modelku sbalit se do klubíčka, předklonit se, lehnout si na břicho, na záda, rovně se posadit, stoupnout si se vzpaženýma rukama a podobně. Jinak přitom budou určitě vypadat malá a jinak nadměrná ňadra. Jen jedna z těchto mnoha různých možností bude přitom ta nejlepší možná pro naši konkrétní fotografii. Právě tu proto musíme najít a pak ji ještě co nejlépe v souhlasu s konečným záměrem nasvítit.

Ano, i světlem lze formovat nejen náladu a atmosféru, ale docela obyčejně i samotné tvary. Ovládneme-li světelné zdroje, může pak tentýž objekt vypadat jednou ploše, jindy kulatě a prostorově, zároveň třeba světleji, anebo tmavěji oproti okolí. Jeho obrysovou linkou ho můžeme jednou zdůraznit (je-li tato linka kontrastní k barvě nebo tónu vnitřní plochy i plochy pozadí), nebo třeba i podstatně zeštíhlit (obrysová linka tonálně nebo barevně splývá s pozadím).

Třetí fázi mají moderní digitální fotografové asi nejraději, protože se už obejde bez modelky, bez světel i bez ateliéru, stojí jen jejich čas a mohou u ní v klidu popíjet kávu. Jedná se o retuše a vylepšování postav a jejich detailů v rámci počítačových úprav. Jinak se ale na tuto geniální možnost dnešních dnů dívá nadšenecký amatér, upravující tři fotografie pro svou kamarádku, jinak ten, kdo musí do půlnoci odevzdat tři stovky pohybových tanečních studií s jednou a toutéž uhrovitou baletkou. Opravit tímto způsobem je skutečně možné naprosto dokonale cokoliv, je tu ale vždy otázka výhodnosti, tedy poměru námaha/výsledný efekt (včetně toho případného finančního). Doporučuji proto vždy důsledně využívat a kombinovat veškeré možnosti, které nám poskytují všechny tři popsané fáze zakrývání nedostatků modelu a tu poslední redukovat jen na odstranění toho, co jsme přehlédli anebo co jsme neuměli (nestihli) potlačit již v předchozích dvou.

Oblíbeným nástrojem při retušování pomocí grafického programu budou klonovací razítka a retušovací štětce, průběžně budeme podle potřeby měnit velikost jejich stopy (která musí korespondovat s rozměrem právě retušované plošky), prolnutí okrajů i velikost přítlaku. Pracujeme vždy důsledně při zvětšení obrazu na 100 až 300%, abychom viděli skutečně změny každého jednotlivého pixelu, občas ale kontrolujeme hotovou dílčí úpravu i při celkovém pohledu, abychom nebyli až příliš pozdě nemile překvapeni přehnanou umělostí, nečekanými skvrnami, viditelnými hranami, pasterizací a podobně. Vynikající práci při pokusech o zeštíhlení (ale i přifouknutí a nadmutí) vybraných tělesných forem odvede filtr Zkapalnění. Začátečníkům se někdy obtížně používá, ale po pochopení jeho podstaty není jeho ovládnutí nijak obtížné.

Podle kvality konkrétního používaného programu máme sice k dispozici odvolání jednoho i více posledních kroků zpět, přesto lze ale jedině doporučit práci v předem zduplikované vrstvě a nikoliv na originální fotografii. V případě dílčího neúspěchu nebudeme muset začínat od začátku. Práce s vrstvami sice zvyšuje velikost pracovního souboru a tím nároky na hardware, ale je velice komfortní a dovolí i v samotném závěru konkrétní dílčí operace ji ještě případně zjemnit citlivým zprůhledněním dané vrstvy nebo jejím prolnutím specifickým způsobem (násobení, světlost, závoj, tvrdé nebo měkké světlo a podobně).

Možností je tu skutečně nekonečně, jde ale o celý samostatný svět, na jehož podrobný popis zde nemáme prostor. Stačí snad jen poznamenat, že tak jako existují autoři, kteří tvrdí, že fotografie má být naprosto hotová ihned po stisku spouště (a sami tuto teorii úzkostlivě dodržují, se špičkovými i s otřesnými výsledky), existuje neméně rozsáhlá skupina nadšenců do postprocessingu, která fotografii považuje jen za jednu ze základních surovin, a proto se jejím co nejdokonalejším zhotovením přespříliš nezdržuje pod heslem: To spraví Photoshop! I mezi nimi jsou zoufalí packalové, stejně jako virtuózní velmistři manipulované digitální fotografie, před jejichž uměle i stylově vylepšenými obrazy, jakoby právě vystouplými s fantasy ság typu Pána prstenu, si zastánci puristického fotografického přístupu s gustem odplivují.

Existují samozřejmě i případy, kdy naopak nechceme některé fyzické „nedostatky“ zakrývat záměrně. To je v pořádku, pokud je z výsledku zřejmý důvod a smysl takového „naturalismu“. Navíc je v mnoha případech pojem „vada“ nutně subjektivní a tak například pihy v obličeji nebo v dekoltu, které jeden fotograf zoufale retušuje, jiný bude považovat za vrcholně atraktivní. Totéž platí třeba o holé lebce, nevyholeném klínu, piercingu, tetování, příliš velkých nebo naopak malých ňadrech, mohutných bocích, stehnech atd. Už jsme se tu několikrát zmiňovali o známých fotografech, kteří si třeba dokonce na výběru typově nestandardních modelů vybudovali svůj vlastní styl.

Ke které skupině, škole či názoru se tedy přikloníte vy, záleží na vašem odborném vzdělání, zaměření, zkušenostech, množství času, vkusu, a píli. A ti nejtalentovanější (nebo nepoučitelní) se jako vždy pokusí o vlastní, zajisté docela jinou cestu. Nebudou kopírovat, nýbrž budou (možná a časem, pokud se trefí do obecného vkusu) sami kopírováni!
Modelka vlevo žádné viditelné vady nemá, spíš příliš přebujelé přednosti. Daleko lépe a uvěřitelněji, než v lese plném mravenců, se bude cítit ve svůdném korzetu nebo na barové židličce v ateliéru. Modelka vpravo naopak působí, jakoby se v lese narodila nebo minimálně denně s nadšením pohybovala. Bé je správně!
Může se stát, že náš model nemá klasické pro akt vhodné tělesné proporce a přesto my, anebo on po aktové fotografii s ním v hlavní roli toužíme. Anebo opět jednou zazní ono otřepané: Akt ano, ale ať není skoro nic vidět! Poradíme si snadno čistě fotografickými prostředky, rekvizitou, výřezem nebo částečným zastíněním.
S nestandardní postavou modelky možná nelze zhotovit jakýkoliv akt, ten atraktivní, lichotivý, anebo alespoň použitelný však určitě vždycky ano. V tomto případě může pomoci především vhodná póza a dobře zvolený úhel záběru.