Akta o aktu 18: Výhody a obtíže práce v ateliéru

Výhody a obtíže práce v ateliéru

Už jsme si vyzkoušeli fotografování aktu v přírodě i ve veřejném městském nebo venkovském prostředí, pořídili jsme spoustu záběrů v nejrůznějších obytných, ale i fotogenicky zdevastovaných interiérech všeho druhu. Fotografie jsou to zajímavé, ale z velké části závislé v prvním případě na náhodě a aktuálním počasí, v tom druhém na právě panujícím (a většinou nedostatečném) osvětlení.

Vy ovšem chcete na budoucích fotografiích ovlivnit úplně vše, toužíte pořizovat letně působící záběry uprostřed únorových mrazů, noční záběry v poledne, doufáte v možnost vytvoření libovolného interiéru, průhledů abstraktními tvary, nereálných barev, efektového osvětlení a především v podstatně vyšší celkové prokreslení detailů a v dokonalou obrysovou ostrost, jak ji znáte z časopiseckých reklam.

Potřebujete zkrátka už konečně fotografický ateliér! Jestli bude fyzicky váš a budete ho mít k dispozici, kdykoliv si zamanete, anebo ušetříte nemalé prostředky za jeho budování i vybavení tím, že si ho budete raději půjčovat (pronajímat), nebudeme v tomto textu řešit. Obě řešení mají své výhody i nevýhody, příznivce a odpůrce. Můj názor, pokud by někoho náhodou zajímal, je tento: Zkuste si představit, že si půjčujete s jedním nebo několika přáteli navzájem nějaký dražší a složitější fotoaparát, dejme tomu Nikon D700 a k němu několik kvalitních (a drahých) objektivů. Každý z vás přispěl původně na jejich koupi shodnou částkou, případně jste vše zaplatili vy a pronajímáte vybavení ostatním za nějaký hodinový nebo denní paušál.

Pokud vám tahle představa připadá výhodná a zajímavá, můžete stejným způsobem postupovat i u pronájmu nebo společného užívání ateliéru. Jestli se ale už teď ošíváte při představě cizích otisků na přední čočce vašich drahocenných skel, šílíte pokaždé, když musíte po někom čistit prach na ještě včera dokonale sterilním snímači, pokud nesnesete pomyšlení na nečekaně vybité akumulátory nebo na paměťovou kartu v jiné přihrádce fotobrašny, než v té jedině vhodné, nápadu na společné užívání fotoateliéru se rychle vzdejte! Je to levný způsob, jak rychle ztratit nadšení a elán, anebo minimálně přijít o přátele!
I ve značně stísněném prostoru lze fotografovat akty, budeme ale nuceni zaměřit svoji pozornost spíše na jednotlivé části těla a detaily s minimem okolního prostředí. I takový ateliér, pokud to už nejde jinak, má ale smysl, třeba jen dočasně anebo zpočátku. Je to prostor, kde jste režisérem vy! V zimě i v létě, ve dne, v noci!

Co už je a co ještě není samostatný fotoateliér? S jakými minimálními náklady ho lze pořídit? Jednoduché otázky, ale jako obvykle nejednoznačné odpovědi. Záleží především na tom, co si kdo pod pojmem „fotoateliér“ představuje. Pro jednoho je to dočasně obsazený obývací pokoj s látkovým přehozem přes šatní skříň a s jedním silnějším žárovkovým světlem. Náklady budou téměř nulové a po každém fotografování je možné vybavení uklidit do sklepa nebo komory během pěti minut.

Jiný fotograf ale bude požadovat „olympijský“ půdorys s neomezující výškou, závěsný stropní systém, širokou barevnou škálu dostatečně rozměrných pozadí, výkonný a stabilní světelný park pro jakýkoliv nápad a desítky designových rekvizit, včetně neskladného nábytku. Zvláštní a trvale vyhrazená místnost se stane naprostým minimem, ještě vhodnější bude pronájem bývalé tovární haly, kravína nebo vhodného prostoru na Barrandově. Náklady na pořízení a provoz této varianty ateliéru hravě a podstatně převýší investici do nového módního SUV.

Nezbytné náklady na vlastní fotoateliér se tedy mohou pohybovat kdekoliv mezi prvním a druhým extrémem. Za ekonomicky a logicky nejvýhodnější postup přitom osobně považuji následující. Vyjděme z toho, že jedna z nejobecnějších definic fotografického ateliéru nevyjmenovává žádné konkrétní „nezbytné“ vybavení, říká jen, že ateliér je prostor, který nám umožní realizovat náš fotografický záměr přesně tak, jak byl navržen. Profesionálové doplní jedno důležité slovíčko. Kdykoliv. Fotografové z nadšení ušetří spoustu prostředků, jestliže se spokojí s měkčí variantou: Pokud možno kdykoliv. To je celé.

Z takové definice plyne, že bych pro začátek hledal dostupný, alespoň s přimhouřením oka dostatečně rozměrný prostor, v ideálním případě trvale obsaditelný. Neustálé rozkládání a uklízení, jakož i přestavování nábytku a zatmívání oken vás totiž brzy spolehlivě otráví.

Vybavil bych ho tím naprosto minimálním (míněno světly, pozadím, zatemněním a rekvizitami), co budu potřebovat pro první projekt, a co si mohu finančně dovolit. Až následně, postupně a v budoucnu bych vybavení doplňoval, rozšiřoval a zkvalitňoval. Pokud mě mezitím takové dokonale řízené fotografování přestane bavit, bude moje ztráta relativně malá. A pokud vydržím, případně se časem zprofesionalizuji, budou další, nezbytně vyšší investice logicky snáze zdůvodnitelné.
Větší místnost už skýtá daleko širší možnosti. Snažte se ale vyvarovat trvalé instalace nějakého konkrétního pozadí, byť třeba zpočátku atraktivního. Brzy se okouká a bude to chtít změnu. Daleko chytřejší jsou provizorní, levná a mobilní řešení. Často stačí několik prken, trubek nebo závěsných prvků a na ně upevněné papírové, igelitové nebo látkové plochy. Zbytek atmosféry dotvoří světla. Takové prostředí můžete snadno modifikovat nebo i zcela změnit třeba každý den. Inspirujte se například v divadlech malých forem.
Zdrojem světla může být cokoliv, třeba i projektor nebo televizní obrazovka. Porušujte pravidla a snažte se vymyslet něco vlastního! Trvalý ateliér je k podobným experimentům ideálním prostorem.

Pokud si nemůžu ihned dovolit všechno, co bych chtěl, co je nejdůležitější? Každý má jiné priority, protože každý fotografuje něco jiného a jinak. Mohu tedy radit jen na základě svých vlastních, logicky omezených zkušeností.

Za nejdůležitější považuji prostor. Doslova každý ateliér bude totiž nakonec malý. Bude se postupně zaplňovat vybavením, nepotřebným harampádím, které se někdy může hodit, fotogenickými drobnostmi i rozměrnými kulisami. Na vašich fotografiích bude jasně vidět, že nemáte dostatečný odstup pozadí od modelky, že fotografii snímáte širokoúhlým objektivem ne proto, že jde o tvůrčí záměr, nýbrž proto, že se model kvůli stěně za vámi do záběru i s nohami jinak nevejde.

Pokud nehodláte fotografovat jen portréty a hezké obličeje (a to nejspíš nehodláte, pokud právě čtete seriál o aktu), lze za minimum považovat místnost s rozměry podlahy cca 5 x 6 m. Jestli v ní fotografovat raději na šířku nebo na délku, je opět otázkou, důležitou především v okamžiku, kdy se chystáte instalovat trvalé pozadí nebo závěsný systém.

Odstup fotografa od modelu a modelu od pozadí je klíčový pro vzhled fotografie a možnost práce s hloubkou ostrosti jednotlivých „plánů“. Na druhou stranu, mít možnost svítit ze strany a pohybovat se světly směrem k modelu a od něj je klíčová pro rovnoměrnost nasvícení celé postavy, případně pro viditelné odlišení osvětlených a zastíněných ploch. Právě proto je snahou mít oba půdorysné rozměry co největší, realita bude ale velmi často proti.

K definici prostoru patří i údaj o výšce. Že má být opět co možná největší, už je vám asi jasné. V běžných moderních bytech se ale stropy naopak stále snižují, důvodem je prostorová úspora i zabránění úniku tepla. Standardem je 2,2 m a to je pro fotografování lidí zoufale málo. Pokud nevěříte, vyzkoušejte si to sami. Vezměte pro jistotu nějakou menší modelku (vysokou dejme tomu metr šedesát) a postavte ji v takové místnosti ke zdi. Už slyším, jak nesouhlasíte, vždyť má ještě víc než půl metru místa nad hlavou! Nejásejte! Chcete snad ve finále rozostřit ten křiklavý motiv na tapetě za ní, nebo ne? A kvůli lichotivému a nezkreslenému podání jejích proporcí jste si přeci pořizovali ten dokonale ostrý mírný teleobjektiv 1,8/85 mm! Když ovšem modelku postavíte dva metry od zadní stěny a sám poodstoupíte tak, aby v hledáčku byla dívka (téměř) celá, bude už mít za hlavou spolehlivě hranu stropu. Nebo horní nevzhlednou část závěsného systému pozadí. Nebo vodorovnou horní linku zmíněné tapety.

To je zároveň odpověď na časté dotazy, zda závěsné systémy pozadí, případně stropní pojízdné kolejové posuvy světel instalovat či ne. Pohodlí při práci s nimi je nesporné. Kromě vyšších nákladů (pozadí ufinancuje téměř každý, stropní světelný systém zaručeně každý ne) bude rozhodující právě výška stropu. V menších místnostech se budete muset bez podobného komfortu obejít.

Co říci o práci v ateliéru na závěr? Asi to, co na úplném začátku. Kdo ho nemá, touží po něm. Speciálně při fotografování aktů je nedocenitelné jeho soukromí, tepelný a světelný komfort, možnost hrát si libovolně dlouho s každým detailem osvětlení, těla, rekvizit i pozadí. Při neomezeném rozpočtu lze v ateliéru vytvořit doslova cokoliv, včetně ročního období a nejrůznějších světelných atmosférických jevů, mlhy, deště a větru. Můžete zapojit libovolné předměty, stavby, nábytek, zvířata a cokoliv dalšího, jako na divadle nebo ve výpravném muzikálu. Pak nemá smysl uvažovat o čemkoliv jiném.

Při reálnějším uvažování a rozpočtu poněkud (značně) omezenějším se vám ale tři obligátní odstíny papírového pozadí (černé, šedé, bílé) nebo čtyři barvy pozadí látkového mohou poměrně brzy omrzet. Autorům s větší tvůrčí fantazií vydrží nadšení jako vždy déle, ti ostatní mají v zásadě dvě možnosti: Neustále opakovat v podstatě stále totéž, jen s jinou modelkou a jinak barevným závojem, anebo prostředí ateliéru sem tam (nebo i nadobro) opustit. A celý ten věčný kolotoč, jestli je lepší nekonečně proměnlivý les, domácí reálná pohovka s konferenčním stolkem a televizí, anebo sterilní jednobarevné pozadí ateliéru, může začít nanovo!

Ano, souhlasím, ještě jsem se ani nezmínil o spoustě dalších věcí, bez nichž se práce ve fotoateliéru neobejde! Minimálně o světelných zdrojích a o zvláštnostech ateliérového měření a nastavování expozice! Žádný článek ale není nafukovací a tak, prosím, vydržte do příštího týdne, kdy povídání o práci v ateliéru dokončíme!
I ten docela obyčejný sklep z předminulého povídání se může proměnit v ateliér. Stačí jen jediné: aby byl trvale k dispozici jen pro vaše fotografování a nemuseli jste ho pokaždé vyklízet a dělit se o něj s jiným využitím. Svítit zde můžete zpočátku nebo i dlouhodobě skutečně třeba jen tou kapesní svítilnou, zvlášť tehdy, jste-li hravý typ a milujete-li experimenty s nečekanými výsledky.
Totéž platí i o jakékoliv zařízené místnosti. Veškeré třídění interiérů je nakonec beztak umělé a existuje bezpočet přechodných variant. Běžný nábytek ovšem vystěhujte a ponechte jen nezbytné minimum pro ukládání rekvizit. Volný prostor je nade vše. Ateliér může mít i vlastní okna a můžete v něm svítit výhradně přirozeným světlem stejně, jako se to dělalo před sto lety. Ideální však bude, mít možnost úplného zatemnění a vytvoření vlastního světelného řešení, kdykoliv po tom zatoužíte.
Stále přemýšlíte o nějakém „úsporném“ řešení? Tahle fotografie mohla být zhotovena kdekoliv a její „prostředí“ klame tělem. Vypadá tak čistě, jednoduše, ateliérově. Ve skutečnosti byla použita jen dvě záblesková světla s rozměrnými softboxy. Jeden tvoří pozadí a druhý osvětluje model zepředu. Jestli jsme přitom stáli v ateliéru, na letišti, v lese, v prodejně potravin nebo v panelákové předsíni, nemá nikdo šanci zjistit.