Ejhle člověk 28: V noci je každá kočka černá

Páté Kde? – v noci je každá kočka černá

Všude jinde se tím okamžitě výrazně mění vstupní podmínky a jako fotografové na ně musíme umět reagovat. Hned zkraje je třeba říct, že tma není nic jiného, než nedostatek světla. Přitom opravdu absolutní tma se vyskytuje jen málokde, snad ve sklepě, v jeskyni nebo v temné komoře poté, co nám praskla poslední červená žárovka. Všude jinde a zvlášť v exteriéru se tma omezuje většinou jen na hlubší nebo méně hluboké šero.

Schválně si to někdy vyzkoušejte. Když se v noci zavřete do nějaké místnosti nebo třeba jen během noční jízdy autem zastavíte někde za městem na neosvětleném parkovišti a zhasnete světla, zdá se vám, že je všude kolem vás absolutní tma. Ale jen chvíli. Za několik okamžiků se váš zrak adaptuje na takzvané zbytkové světlo a alespoň základní obrysy objektů začnete opět rozeznávat. Nejsnáze ty, rýsující se proti oknu, nebi, lesklým předmětům a podobně. Stejně to funguje, pokud se budete pohybovat v noci lesem. Kolem vás je totiž většinou i tam spíše šero, než úplná tma.

Proč o tom mluvím? Pokud si totiž v duchu zopakujete základní principy exponometrie, vztahu clony, času a citlivosti ISO, je vám jistě jasné, že při snaze o takzvaně správnou finální expozici můžete doslova každou světelnou situaci vyřešit správnou kombinací těchto tří veličin. Je-li tedy málo světla, můžete zvýšit ISO nebo otevřít clonový otvor a vše je opět v normě. Ano, až do určité hranice, protože tyto dvě proměnné nemůžete měnit nad mez, danou konstrukcí toho kterého fotoaparátu.

O času to ale neplatí. Není problém prodloužit expozici na minuty nebo hodiny a ten, kdo třeba fotografuje pohyby hvězd na noční obloze, tak běžně činí. Není úkolem tohoto textu, popisovat podrobně, jak toho (poměrně snadno) dosáhneme u kteréhokoliv přístroje, i kdyby se vám snad zdálo, že zrovna vaše závěrka takové hodnoty nastavit „neumí“. Zaprvé zřejmě i váš fotoaparát disponuje časem „B“ a zadruhé vše snadno vyřeší tradiční buřinka nebo jiné vhodné stínítko a běžné náramkové hodinky nebo dnes třeba mobilní telefon, přičemž pevný stativ je samozřejmě předpokládán. Více a podrobněji v kterékoliv příručce o základech fotografie.
Při reportážním fotografování v exteriéru za absolutní nebo téměř absolutní tmy musíte prakticky veškeré osvětlení dodat sami. Nejčastěji externím bleskem. Myslete ale na to, že není technicky možné jedním světelným zdrojem zároveň nasvítit stejnoměrně různě vzdálené motivy. Vždycky to nakonec bude o kompromisu anebo o preferencích. Pokud má být několik postav nasvíceno jedním zdrojem shodně, musí stát všechny v řadě (rovině) kolmé k ose objektivu. Ani pak ale tato řada nesmí být příliš dlouhá. Kdo neví proč, ať si zkusí narýsovat na kus papíru nějaký rovnostranný trojúhelník, nebo si zopakuje si poučku o úbytku světla se čtvercem vzdálenosti.
Nejefektnější „noční“ barevné záběry pořídíte za soumraku, kdy ještě nebe není zcela bez kresby, umělé veřejné osvětlení už ale pracuje naplno. Musíte ovšem pracovat svižně nebo mít záběr předem připravený, stmívá se totiž pokaždé rychleji, než byste čekali (srovnej oblohu na snímcích shora dolů).
Nabyté schopnosti můžete zužitkovat třeba na open air hudebních festivalech, tanečních zábavách pod širým nebem, nebo na nočních rychlostních zkouškách rallye a podobných masových akcích, na nichž se ani docela cizí lidé fotografování bránit nejspíš nebudou.
I v hodně tmavých interiérech se vždycky najde místo, kde nějaké původní zbytkové světlo pomůže záběr zatraktivnit. Pokaždé je lepší takové místo hledat a najít, než jen tupě a bez invence odpalovat záblesk za zábleskem. Kouzlu přirozeného měkkého osvětlení lze totiž jen těžko a složitě konkurovat!

Výsledkem, pro některé možná překvapivým, je fakt, že i v noci nebo obecně prakticky v libovolně tmavém prostředí můžeme pořídit fotografie, které budou vypadat jako exponované za dne, přesněji řečeno za dostatečného osvětlení. Budou ovšem působit tak trochu zvláštně (neobsahují stíny ani pestré barvy – určitě víme proč) a budou asi (v závislosti na přístroji) dost zašumělé, což se dá řešit přímo v přístroji, vícenásobnou expozicí nebo odšumováním později během editačních úprav v počítači.

Dlouhé expozice logicky vyžadují stativ a po celou dobu dokonale nehybné objekty ve scéně, pokud má být vše dokonale ostré. To je ale jen speciální případ, žádné dogma. Pokud nám jde o fotografie tančících víl nebo strašidelných duchů, je řízený pohyb naopak vítaný. V pozadí nebo naopak v blízkém popředí záběru mohou stejně dobře a dramaticky „hrát“ větrem rozhýbané větve stromů, bouřící mořský příboj nebo plynoucí voda v řece.

Tolik k obecné teorii fotografování v nedostatečném osvětlení. Při záběrech lidí, o které nám jde především, většinou nebudeme pracovat až s takovými expozičními extrémy. Velmi často se ale noční scenérie využívají jako efektní pozadí pro fotografie módy nebo glamouru, přičemž hlavní postavy jsou, na rozdíl od okolí, nasvíceny samostatně a dostatečně.

Aby však okolí nezůstalo jen fádně černé nebo šedé, nejčastěji se v exteriéru využívá krátké období kolem východu nebo západu slunce, kdy slunce ještě (již) na obloze není vidět, ale samotná obloha není úplně temná. Může přitom nabývat efektních tmavě modrých, temně růžových nebo oranžových odstínů. Pokud tato záře prochází dílčí oblačností, tím lépe.

S takovou světelnou situací se můžeme spokojit anebo můžeme postoupit dále. Okolí postav, stále ještě temné, můžeme samostatně nasvítit. Skrytými nebo přiznanými dalšími světelnými zdroji – dálkově drátově nebo bezdrátově odpalovanými externími blesky, zábleskovými ateliérovými světly, napájenými z generátoru nebo z bateriového zdroje, reflektory chytře zaparkovaných automobilů nebo docela obyčejnými přenosnými svítilnami. V městském prostředí se samy nabízejí osvětlené výlohy, veřejné osvětlení, reklamní poutače, blikající neony atd.

Samotný ústřední model přitom nasvítíme externím bleskem (nejfádnější, ale nejlacinější, nejrychlejší a proto naprosto nejčastější řešení), světelnými zdroji z reálného okolí (městské bulváry, pasáže) nebo samostatně (a zajisté patřičně rafinovaně) umístěnými vlastními světelnými konstrukcemi, ať už na bázi záblesků, trvalých světel, nebo jejich kombinací. Přitom určitě známe barevnou teplotu a další potřebné charakteristiky jednotlivých zdrojů a kombinujeme je vhodně v závislosti na materiálech a barvách oděvu, pleti a na našich ideových záměrech a cíli fotografování.

V této souvislosti je třeba vzpomenout ještě fenoménu tzv. americké noci. Jde o poměrně jednoduchý trik, hojně používaný nejprve hollywoodskými filmaři (odtud název), poté až do dnešních dnů hojně rozmělňovaný především módními a portrétními fotografy. Princip spočívá v tom, že postup, popsaný v předchozím odstavci sice funguje spolehlivě, omezuje ale fotografování na poměrně krátký časový úsek mezi nocí a dnem.

Po pro filmový, reklamní a fotografický průmysl nejsou takové prostoje příliš efektivní a tak se brzy přišlo na to, že podobnou „noc“ s ještě ne zcela černou oblohou lze vytvořit i kdykoliv během dne. I v pravé slunečné poledne přece stačí scénu jen vhodně podexponovat − a vyloučit vysoko nad obzorem stojící slunce ze záběru. Pokud to nejde jinak a expoziční hodnoty na vašem fotoaparátu jsou „nadoraz“, snadnou pomoc zajistí dostatečně tmavý šedý filtr (nebo tři) před objektivem. Funguje to stejně, jako když sledujete třeba zatmění slunce přes svářečské brýle.

Hlavní motiv (modelka nebo obecně skupina postav) se zároveň logicky musí nasvítit tak intenzivně, aby jeho expozice i přes zmíněný šedý filtr byla dostatečná. A právě poměrem intenzit tohoto hlavního osvětlení k osvětlení okolí můžeme naprosto libovolně a kdykoliv během dne řídit výslednou atmosféru a záměrně vyvolaný dojem denní, podvečerní nebo noční doby na výsledném obraze, podobně jako v ateliéru.

Úskalí této jinak geniálně prosté metody jsou dvě. Tím prvním je, že patlalové a amatéři se většinou na podobných záběrech prozradí nelogickými ostrými „poledními“ stíny na obličeji, postavě nebo blízkém okolí. Takové by totiž v noci asi těžko vznikly. Řešením je důsledné fotografování ve stínu nebo odstínění přímého slunečního světla rozptylovacími konstrukcemi, odraznými deskami a podobně.

Druhým úskalím, které už určitě dlouho vrtá hlavou elektrikářům mezi vámi, je smutný fakt, že k „přesvícení“ hlavního motivu při intenzivním denním světle jsou potřeba docela značné světelné výkony a váš externí blesk (já vím, stál ukrutnou „desítku“, nebo ještě víc), si s něčím podobným poradí jen těžko anebo jen na velmi krátkou vzdálenost. Budete potřebovat opravdu silné záblesky od 1200 Ws výše. O trvalých světlech v těchto výkonech raději neuvažujte, pokud je vám horko i bez nich anebo pokud nejste náhodou akcionářem ČEZu.

Pokud vás láká fotografování lidí za skutečné noci nebo v podvečerním, efektně temném, přitom ale nasvíceném městě, využijte určitě času těsně po dešti, kdy se dlažba bude ještě lesknout kalužemi a počet světelných zdrojů se na chvíli rázem jakoby zdvojnásobí. Stejně, jako při povídání o pouliční reportáži, i tady můžete kombinovat světlo vlastního blesku s delšími časy závěrky, kdy hlavní postava může být více či méně ostrá a barevně věrně zachycená, přičemž vzdálenější okolí bude sice pohybem přístroje neostré, ale efektně barevné podle původní světelné situace.

Na závěr nesmíme pominout jednu klasickou metodu, v podobných situacích často aplikovanou již od dob vzniku pravdivé akční reportážní fotografie, tedy přibližně od narození prvního fotoaparátu značky Leica a fotografických pokusů s formátem kinofilmu. Je známá pod názvem low key. Nedostatek světla je přiznaný, vysoká citlivost i šum se stávají respektovanými tvůrčími nástroji.

Ve výsledných fotografiích často zcela chybí bílá barva nejsvětlejších tónů, jejich histogram by každý začátečník okamžitě označil za důkaz zásadně chybné expozice. Světla, pokud již jsou v obraze obsažena, budou tvořit jen nepatrnou, plošně nepodstatnou část obrazu. Zbytek bude utopen ve tmě, zelenou dostává černá a nejtmavší odstíny šedé.

Tento styl můžete s výhodou využít při nedostatku světla, chcete-li ale přesto zachovat původní světelnou atmosféru a bleskové světlo je tedy pro vás nepřijatelné. Metoda se tradičně používá především v černobílé fotografii, nic ale nebrání tomu, abyste si tuto techniku vyzkoušeli i v barvě. Zejména tady ale platí, že méně je více a tak se nesnažte do obrazu „nacpat“ veškeré odstíny, co znáte. Jeden, dva bohatě postačí!
Vidíte ve zcela tmavé místnosti nebo v průjezdu jen úzký paprsek světla? To je to místo! Nikde není řečeno, že musí nasvítit celou postavu nebo plánovanou scénu. Šerosvit a klasická „noir“ filmová atmosféra chytne za srdce mnohem účinněji. Zeptejte se Ridleyho Scotta, proč toho vetřelce za celý film ani pořádně neukázal, přestože stál určitě spoustu peněz a detailní modelářské práce! Nevěřili byste ale, kolik hloupých lidí se na to dodnes stále dokola zklamaně ptá!
Světelný zdroj můžete velmi efektně zakomponovat přímo do obrazu. A nemusí to být stále dokola jenom obligátní žárovka nebo softbox!
I taneční vystoupení nebo inscenované tanečky před objektivem skýtají nepřeberné možnosti, jak „vypíchnout“ z černočerné tmy jen to efektní, působivé, atraktivní. Obtížné světelné podmínky z vás navíc udělají mistra mnohem rychleji!
Plánujte a přemýšlejte o své práci a o využití pořízených záběrů systematicky dopředu! Samostatně třeba nepoužitelný a podle neinformovaných kritiků dokonce zkažený záběr může přesto výborně posloužit svému účelu. Jen vy víte, proč jste ho zhotovili. Důležitý je totiž teprve hotový finální obraz. A může jím být třeba fotografická koláž na konkrétní téma. Ten, kdo říká, že fotografie musí být hotová hned po stisku spouště a další zásahy do ní jsou nepřípustné, se podobá rozumbradovi, který by hlásal, že jediné smyslupné využití automobilu je dojíždění do práce a nákupy v Tescu. Jeho fantazie již odumřela, nebo se nikdy nenarodila. Ale možná jen dosud nezaslechl startování „small block HEMI“ vé osmičky!