Ejhle člověk 4: "Umělecká" fotografie

Čtvrté Proč? – „umělecká“ fotografie

Brzy po vynálezu nového způsobu reprodukce okolního světa, k níž stačí „jen“ nechat působit světelnou energii přesně stanovenou dobu na světlocitlivé médium (na tom se do dnešních dnů nezměnilo nic) se našli jedinci, kteří se právě s takovou prostou reprodukcí nechtěli spokojit. Pokoušeli se s pomocí nové technologie vyjádřit své vlastní názory a svůj osobitý pohled na realitu. Jednoduše řečeno, odpověděli si na naši již osvědčenou otázku „Proč fotografovat?“ docela jinak, než jejich kolegové technici a dokumentaristé.

Zatímco ovšem zástupci těchto dvou kategorií si mohli bádat, vynalézat a vylepšovat technické prostředky, chemické a expoziční postupy vcelku nerušeně, výtvarně a subjektivně orientovaní tvůrci to měli dlouho velmi těžké. Jejich hlavním soupeřem bylo malířství. O jeho „uměleckosti“ nebylo pochyb, vyvíjelo se řadu století a navíc – považte jen jeho pracnost!

Fotografii ublížilo i to, že nový vynález ve formě camery obscury používali už dlouho před objevem možností trvalého uchování fotografie právě malíři, ovšem jen jako technické pomůcky ve fázi skicování svých děl. Fotografie byla navíc v podobě latentního otisku reality před objektivem hotová už za několik vteřin a fotograf se zdál vlastně jen jakýmsi lepším nosičem všeho toho dřevěného a skleněného harampádí.

Trvalo opravdu dlouho, než se fotografové s tvůrčími ambicemi zbavili téhle nepěkné nálepky a pocitu méněcennosti. Teprve poté mohli přestat kopírovat typicky malířské náměty a aranže, které do té doby až následně složitými chemickými a tiskovými postupy museli zbavovat jejich domněle banální „sprostoty“ a obyčejnosti. Přestali kopírovat a našli si vlastní náměty, způsoby vyjádření a prezentace. Nastala zlatá éra fotografie, která vlastně stále ještě neskončila, i když to dnes vypadá, jakoby nová média, především video, měla už větší sílu.

Mluvíme ale stále především o dokumentární, reportážní, zpravodajské a komerční fotografii. Ta s přídomkem „umělecká“ nebo snad o trochu méně nabubřele řečeno, „výtvarná“, už sice dávno neživoří, přesto ale v očích veřejnosti žije v jejich stínu. Její užitečnost a tím cenu není snadné vyjádřit, její kvalitu je schopno objektivně posoudit sotva pár desítek lidí a i ti se přitom budou ve svých soudech často diametrálně lišit. Můžeme se pak divit potencionálním kupcům (takto zájemcům o investici do seriózního umění), že stále daleko častěji nakupují sochy, obrazy a osvědčenou grafiku, než něco tak neseriózního, neurčitého a s malým podílem „ruční“ práce vytvářeného, jako je subjektivní fotografie?


V textu tvrdím, že co je skutečné umění, neví nikdo (a nikdy nevěděl). Používejme tedy raději pojem „výtvarno“, „výtvarná fotografie“. Ten má blízko k pojmu „tvořit“ a tady už se pohybujeme na poněkud pevnější půdě. Známe dokonce hraniční disciplíny, jako výtvarný dokument, výtvarný portrét. Odkud až kam, ponechme jiným. Začít můžeme docela obyčejně. Prostě ten běžný portrét zkusíme někam posunout. Světelně, barevně. Vidíte, už tvoříme...



Je jen na nás, kam až to necháme dojít. Ve skutečnosti se pomalu posouváme od reality k fikci, k budování vlastního světa. Jednou nás třeba jen tak napadne naklonit horizont nebo „nepředpisově“ rozdělit ten krásný obličej příčkou. Modelce se to líbit nebude, mě ale ano. Je to můj pohled na věc. Tuctových portrétů jsem už viděl a vytvořil doslova tucty.


Ještě vás tenhle neveselý popis reality neodradil? Stále se chcete právě pomocí tohoto média pokoušet o uměleckou kariéru? Nebo vám na společenském úspěchu nesejde a prostě vás to baví? Nehodláte zaznamenávat stav světa okolo sebe, ale spíše stav svého nitra (jak se tak poeticky říká), realizovat svoje vlastní výtvarné představy? Dobrá, ale neříkejte, že jsem vás nevaroval! Počítejte s tím, že možnosti uplatnění vašich fotografií budou mnohem menší, než u dokumentu, a také růst jejich hodnoty v čase bude celkem pofiderní, společenská užitečnost jen těžko měřitelná. I dnes ještě občas zaslechnete „potěšující“ větu: „Hraje si na umělce, ale štětec vzít do ruky nedovede, tak aspoň fotí…“

Tvořte ale bez ohledu na kritiky, nesnažte se nikomu podbízet, chytat trendy, vítězit za každou cenu v soutěžích, jejichž porotce neznáte nebo jejichž díla si nevážíte. Je to ztráta času. Buďte sám sobě nejpřísnějším kritikem, nechte své práce posoudit někým, kdo je naladěný na stejnou vlnu a je už případně podstatně dál, než vy. Vzájemné poplácávání se po zádech mezi stejně jednonohými a jednookými hospodskými kamarády nikam nevede.

To si raději sežeňte kontakt na nějakého skutečného mistra, objednejte se u něj a požádejte ho o kritiku vašeho pečlivě sestaveného portfolia. Podle výsledku se pak rozhodněte (ani on ale není neomylný, zase to bude jen vaše rozhodnutí), vše dosud vytvořené spalte a uřízněte si ucho, nebo dvě. Anebo pokračujte, posíleni hřejivými slovy chvály, po hrbolaté a trnité cestě hlubokým mlžným lesem ke kýžené (v drtivé většině případů posmrtné) slávě.


Zanedlouho už budete hledat a nacházet podobně neobyčejné, „jiné“ a třeba trochu „ulítlé“ obrazy kolem sebe na každém kroku. Už začínáte „vidět“ odlišně, po svém. Třeba (ó hrůzo) na striptýzu.



Je jen otázkou času, kdy se odvážíte podobně atmosférické a třeba světelně složitější scény vymýšlet a konstruovat vědomě a plánovitě. Vlastní ateliér hodně věcí usnadní, není ale podmínkou.


Mohlo by se zdát, že sláva, aspoň v našich podmínkách, začíná velkou autorskou výstavou nebo výpravnou monografií (nejlépe obojím zároveň). Na vernisáž a křest pozvěte každého, na koho si vzpomenete, hlavně, ať je známější, než vy! Minimem je Jan Saudek, prezident republiky ale bude ještě lepší. Každá vaše fotografie musí být dokonale vyretušovaná, nazvětšovaná a adjustovaná. Při ceně kvalitního tisku a rámu s paspartou jsou reálné technické náklady na jeden obraz kolem dvou tisíc korun spíše minimem a to pochopitelně nemluvím o vašich dalších investicích ani o výtvarné hodnotě vašich fotografií, o kterou by mělo jít především. Snadno si tedy spočítáte, že i skromná výstava o třiceti až čtyřiceti obrazech vás spíše finančně vysaje, než zahojí. A větší akce, jako třeba výstava Platinová kolekce Roberta Vana v Mánesu v roce 2009, kde bylo vystaveno na dvě stě jeho fotografií, už se bez sponzorů obejde jen těžko. K ní jsem měl tu čest připravit Robertu Vanovi i velkou a náročně tištěnou monografii, jejíž výroba přišla na dalších půl milionu korun. Kapesné na to stačí jen málokomu.

Když už do vás někdo (sponzor, příbuzní, zaměstnavatel, galerie) tolik prostředků investují, vše klapne a akce vydaří, jste už potom definitivně umělec? Eeee – ne. Pominu-li prostý a smutný fakt, že i takovéhle náklady jsou jistí jedinci schopni bez mrknutí oka utratit jen pro vlastní zábavu a koníček, včetně honoráře za pochvalné recenze od známých kritiků – a výsledný humbuk tedy o skutečné kvalitě jejich díla neříká nic, existuje vedle nich i nemálo schopných fotografů-řemeslníků, kteří slovo „umění“ používají jen jako zajímavou nálepku na svém obchodním artiklu.

Jsou to vesměs schopní manažeři a náklady na prezentaci, byť sebevětší, celkem bez problémů promítnou do ceny svého zboží. Můžete se proto dost často setkat s reprezentativními výstavami fotografií západů slunce, portrétů televizních celebrit, polonahých dívek na cválajících koních nebo roztomilých koťátek v košíku. Aby bylo nad slunce jasnější, že jde o umění, doporučuje se tisk na plátno co největších rozměrů, případně dodatečně pestrými barvami naneste hrubé šmouhy a otiskněte na fotografie části vlastního (Uměleckého) těla.

Takže ani po výstavě a případném veřejném uznání nevíte nic o tom, je-li vaše dílo kvalitní, dobré, originální, nadčasové, smysluplné. Měřítkem není ani dostatek nadšených obdivovatelů nebo kupců. Je celkem fajn, že vás dobře živí, jak ale víte, že umění rozumí víc, než vy? Nezbývá, než se s tím tak nějak smířit, přestat kalkulovat s okamžitým úspěchem a poctivě trpět, tvořit (a pracovat) dál. Časem se totiž skutečná kvalita ukáže. Třeba se vaše pozůstalost dostane do rukou skutečně erudovanému a poctivému kurátorovi, který nebude myslet jen na svou vlastní slávu (a zlaťáky). Až vaše fotografie jednou vystaví třeba v pařížském Centre Pompidou, jako se to podařilo těsně před smrtí Miroslavu Tichému, nebude už pochyb. Tedy vlastně – jako v jeho případě – bude jich ještě víc!


Pokud vás třeba oslovilo hraní si (pardon, „tvorba“) se světlem, zkuste si najít vhodnou starou půdu, počkejte si na správnou denní dobu a ten jedině vhodný úhel světla. Umístěte do jeho fantastické záplavy dokonalé tělo ochotné Múzy a… (skoro)umění je tu!



A nakonec si už dokážete určitě celou scénu nakreslit nebo navrhnout předem, vymyslíte příběh, najdete rekvizity a kulisy, a následující fotografie už nemusí mít s fádní realitou třeba nic společného! Někdo se posune až do totálně abstraktních světů a je mu tam dobře. Já tak daleko nedošel.


Tohle už je docela jiný portrét, co říkáte? Už nezáleží na jménu, na věrnosti, na líbivosti. Možná jde o dvě praženy, kterým se nevrátili lovci z honu na mamuta. Nebo o trosečnice, jediné dvě přeživší po pádu letadla do divoké pustiny. Nebo…

Fotografie je umění malovat světlem! Nezapomínejte na to, dovolte světlu malovat a nekažte mu jeho krásnou práci. Nestavte mu do cesty překážky, nanejvýš mu jemně, opatrně a střídmě připravte k ruce pomůcky, které může využít, kterými se může ladně a neslyšně prosmýknout, které může rozzářit a rozstřepit (krásné slovo, které jsem bohužel nevymyslel já, ale používá ho Miroslav Vojtěchovský, velmistr fotografie skla). Zapomeňte na obligátní (a tupou) dvojici obřích softboxů šikmo zpředu. Nemyslete si, že když bude dobře osvětleno a ostré vše, bude výsledkem lepší fotografie. Možná, že to platí v pornu.