DSLR na cestě časem - 10. díl

Na úvod shrňme a doplňme poznatky z minulého dílu

1. Na scénu dopadá někdy stejnoměrné, mnohdy však různě intenzivní dopadající světlo, které osvětluje objekty ve scéně.
2. Od objektů ve scéně se světlo různě odráží (záleží na odrazivosti objektů) a odražené světlo se šíří k a do fotoaparátu.
3. Na síle odraženého světla se logicky podílí síla světla dopadajícího a současně odrazivost povrchu objektů.
4. Na snímku se velmi často objevují přímé světelné zdroje, které jsou velmi intenzivní, protože se světlo šíří do fotoaparátu přímo - bez odrazu.
5. Podobně dopadnou i odlesky, kde sice odraz funguje, ale je velmi přímý, např. u zrcadla téměř 1:1.
6. Automatika nemůže znát sílu dopadajícího světla na scénu (není tam totiž na místě u objektů), zná jen sílu odraženého světla od části scény, kterou tvoří aktuální výřez objektivu.

Z bodů 3 a 6 mimo jiné vyplývá, že automatika díky neznalosti intenzity dopadajícího světla není schopna rozeznat následující dva případy:

1. Slabé světlo dopadá na bílý papír
2. Silné světlo dopadá na černý papír

V obou případech „uvidí“ stejné množství odraženého světla, a proto v obou případech bude exponovat stejnými hodnotami (!) a vyrobí obě výsledné fotografie stejné - nejpravděpodobněji obě jako šedé.

Podmínky testu:
Plocha monitoru musí vyplnit celý snímek – Měřením na fotoaparátu zapněte celoplošné se zdůrazněným středem (Center-weighted average) – Fotografujte ve slabém okolním světle – Můžete si na monitor promítnout různé poměry černé/bílé či různé barvy a sledovat, jak se chová právě vaše automatika.

Jak by bylo správné postupovat při nastavování expozice

1. Změřit úroveň dopadajícího světla na scénu. To znamená dojít do scény a tam změřit intenzitu světla.
2. Podle intenzity dopadajícího světla (nikoliv tedy podle odraženého světla) určit správnou expozici.
3. Na aktuálním výřezu, a tedy již na reálném snímku určit „to důležité“ a podle toho subjektivně upravit hodnoty získané v kroku 2, pokud je to nutné a vhodné.

Jaká je realita

Porovnáte-li výše uvedené odstavce tak zjistíte, že je tam ukrytý rozpor. Správné je stanovit expozici podle dopadajícího světla a následně ji subjektivně doladit podle důležitosti obsahu, tyto možnosti automatika ale nemá. Jednak nezná sílu dopadajícího světla (zná jen sílu světla odraženého), ale také je pro ni velmi obtížné rozhodnout, co je na snímku vlastně důležité. Jinými slovy – automatika (je to stroj) nerozezná na snímku vaši babičku od cizího chlapa stojícího za ní!

Kdy automatika pracuje dobře

Možná vás napadlo, jak je to vůbec možné, že automatika pracuje relativně dobře? Odpověď je prostá – většina reálně fotografovaných scén (výřezů určených objektivem) je v průměru středně šedá, neboli odrazivost předmětů v ní je průměrná. Vyfotografujete-li monitor tak, že polovina monitoru obsahuje černou a druhá polovina bílou, oba příspěvky se vyrovnají a automatika určí správné expoziční hodnoty. Čím více však bude na monitoru černé barvy, tím více bude automatika chybovat a snímek chybně zesvětlovat, bude-li na monitoru již jen černá, snímek vyjde chybně šedý! A totéž ale naopak pro bílou.

Automatika tedy pracuje dobře, když scéna je dostatečně „rozbitá a různorodá“, jinými slovy obsahuje černé i světlé objekty a ty jsou v alespoň hrubé rovnováze. To naštěstí běžné snímky „z dovolené“ velmi často splňují.

Kdy se automatika mýlí

Z vět výše jasně plyne, že automatika se musí mýlit (!) u scén, které nesplní průměrnou odrazivost, neboli nemají alespoň přibližně rovnoměrné zastoupení světlých a tmavých míst. Dále se musí mýlit u scén, kdy se na snímku objeví silný světelný zdroj. Automatika jej chybně považuje za “silný odraz“ a tudíž usoudí, že je silné dopadající světlo. Snímky tak končí velmi často podexponované.

Závěr k práci expoziční automatiky

1. Automatika v principu nemůže změřit sílu dopadajícího světla, a tak se spoléhá na to, že scéna je průměrně odrazivá (šedá), neboli má rovnoměrný podíl plochy tmavých a světlých míst.
2. U běžných scén tento předpoklad funguje, a tudíž automatika úkol vcelku zvládá.
3. Avšak automatika předpokládá střední odrazivost i tehdy, když ve skutečnosti splněna není.
4. V takovém případě automatika vyrobí v průměru šedou fotografii a díky tomu má tendenci světlé scény podexponovávat (ze světlé scény udělá šedou) a tmavé scény přeexponovávat (z tmavé scény udělá také šedou).
5. Je-li scéna nekontrastní (mdlá), expoziční chyba není nijak fatální a lze ji v PC snadno napravit.
6. Čím je však scéna kontrastnější, tím je třeba přesněji exponovat a celý problém uvedený výše vystupuje do popředí.

Expoziční kompenzace (Exposure compensation)

Jestliže scéna nesplňuje předpoklad střední odrazivosti (střední šedé), snímek nebude automatikou nikdy správně exponován. Výrobci jsou si samozřejmě tohoto problému vědomi, a proto mají všechny pokročilejší fotoaparáty (DSLR bez výjimky) tzv. expoziční kompenzaci. Jedná se o nástroj, kterým je možné názor automatiky opravit a tím pořídit snímek světlejší nebo naopak tmavší, než by pořídila automatika.

Expoziční kompenzací je možné běžně ztmavit či zesvětlit snímek, je však možné se na to dívat i opačně, a sice že expoziční kompenzace opravuje (kompenzuje) neplatící předpoklad střední odrazivosti scény! Je-li scéna např. méně než středně odrazivá (tmavá), snímek bude příliš světlý. Zápornou kompenzací lze srovnat předpoklad střední odrazivosti scény a snímek tak bude dobře exponovaný.

Příště se podíváme na druhý základní úkol expoziční automatiky.