Úvaha: Jediná fotka

V roce 1972 vyslala NASA do vesmíru sondu Pioneer 10 nesoucí na palubě zprávu pro případného mimozemského objevitele. Zpráva to byla stručná, dala by se volně přeložit jako „My jsme tady“ a byla vyvedena v podobě pozlacené destičky s rytinou. Ono „my“ představovaly dvě nahé postavy muže a ženy, slůvko „tady“ reprezentoval nákres polohy Země v rámci galaxie. Představme si na okamžik, že bychom nyní, po téměř čtyřiceti letech, měli vyslat do vesmíru další takovou zprávu. Co by asi obsahovala?

Mnoho lidí se jistě shodne, že by bylo lépe do vesmíru vůbec žádnou zprávu neposílat. Stojí to nehorázné peníze, které by šlo použít mnohem účelněji, a stejně je to jen takový výkřik do tmy. Řady odpůrců rozšiřují také xenofobně orientovaní pozemšťané zastávající názor, že bychom na sebe neměli zbytečně upozorňovat, nebo nás někdo tam venku opravdu objeví a to se ještě budeme divit.

Ponechme ale stranou otázku ZDA o sobě dávat vědět a věnujme se raději otázce CO bychom o sobě měli říci. Soudím, že nemá cenu, abychom se příliš rozpovídávali. Myslím, že by pro začátek stačila jedna fotografie. Jeden obrázek reprezentující náš svět. Klíčovou úlohou tedy zůstává výběr této jediné fotky.

Prvním vážným kandidátem je samozřejmě fotka Země jako celku. Zářící modrá perla, vyzývavě zahalená cáry bělostné mlhy jen na nejnutnějších místech jako vodní víla, by mohla kdejakého mimozemšťana uvést do rozpaků. Na druhou stranu by ale nedostal žádnou informaci přímo o nás – kdo jsme, jak vypadáme a proč by se s námi měl kamarádit.

Proto by asi bylo lepší vybrat opět nějakou variaci na téma člověk. Třeba bychom mohli vyslat fotku Brada Pitta a Angeliny Jolie jakožto ideálního páru, ale při vší úctě – neužili si ti dva už dost slávy tady na Zemi? A mimoto, kdybychom se takto prezentovali neznámému vesmírnému cestovateli, necítil by se po návštěvě naší rodné planety tak trochu podveden? Jen si představte, jak by mu kleslo mínění o naší rase, když by přistál, dejme tomu, někde na koupališti a viděl všechny ty faldy, zplihlé vlasy a celulitidu?

Možná ale není nejdůležitější, jak vypadáme, ale co všechno umíme. Mohli bychom tedy raději vybrat fotografii Eiffelovky, iPhonu, nebo třeba mezinárodní vesmírné stanice. Nálezce by se tak mohl rychle zorientovat, na jaké technické úrovni se nacházíme a zda by pro něj bylo výhodné s námi navázat komunikaci. Tento návrh ale naráží na problém časového posunu, neboť až někdo naši zprávu nalezne, budeme už ve vývoji docela jinde. Jen si představte, jak bychom se nasmáli, kdyby nám z kosmu přiletěl balíček, který jsme sami vyslali před padesáti lety, a obsahoval by štůsek děrných štítků – vrchol tehdejší počítačové technologie.

Bylo by tedy vhodné vybrat něco stálého, alespoň z našeho pohledu. Jako dobrý materiál mi přijde příroda. Jistě, trochu jsme si ji upravili k obrazu svému, ale většina přírody vypadá po celou dobu lidského věku stejně. Volila bych fotografii majestátního pohoří s ostrými vrcholky jemně ovinutými šálou mraků. Vpředu by mohla být voda, snad řeka či ledovcové jezero, s průzračnou hladinou odhalující oblé tvary svého dna. Na březích by měla být tráva, zosobňující hebkost a úrodnost naší domoviny, a opodál stromy, mohutné borovice zakrývající zčásti rozervanost skalnatých štítů.

Takový pohled by snad musel nalákat každého zeleného mužíčka z hlubokého a nehostinného vesmíru. Co kdybychom je ale nalákat nechtěli? Možná by přece jen bylo lepší potenciální kolonizátory spíš odradit. Jenomže jak rozhodnout, co by je mohlo odpuzovat? Můžeme třeba zkusit fotku tryskající lávy, ale neudělali by si z našeho vulkánu rozmazlující horkou lázeň? Co když jim pošleme fotku vlka s vyceněnými zuby a oni to budou považovat za lákavé exotické ovoce? Může je zrovna tak vyděsit fotka extrémně použité nádražní toalety, jako fotka roztomilého štěňátka. Nejlepší by možná bylo dělat, že tu vůbec nejsme, a poslat jim fotku saharské pustiny bez života. Jde ale o to, jestli by jim mezihvězdná sonda, obsahující radioaktivní zdroj energie, hromadu elektroniky a fotku jakési pustiny, skutečně dala pocit jistoty, že se v tomto cípu galaxie život nenachází.

Když o tom tak přemýšlím, je pro mě velkou úlevou, že tento výběr neleží na mně, a tyhle otázky mě tudíž nemusí trápit. To si budou muset vyřešit vědci v NASA nebo euroasijští kolegové. Jen z legrace jsem se zeptala jednoho kamaráda, jakou fotku by pro takovouto misi vybral, a on mi mazaně odpověděl, že by udělal koláž více fotek. Přišlo mi to trochu uhozené, protože to úplně obchází otázku jedinečného výběru. Asi jako když vám zlatá rybka slíbí splnit jedno přání a vy si přejete, aby vám splnila všechna přání. Na druhou stranu je to skutečně chytré, protože to umožňuje sdělit mnohem více informací než jen „převážně neškodná“ (jak charakterizuje Zemi stopařův průvodce galaxií). Stejné řešení ostatně použili již zmínění vědci z NASA, když vysílali do vesmíru sondy Voyager.

Napadá mě však jedno zcela originální řešení. Je trochu šílené a jistě bude hrozně drahé, ale zato konečně učiní zadost celosvětové rovnosti a demokracii: Navrhuji, aby si každý vybral jednu fotografii, úplně libovolnou, bez ohledu na její kvalitu a autorská práva. Každý člověk na Zemi si sám vybere fotku, kterou nás chce reprezentovat. Těchto několik miliard fotek potom nahrajeme na nějaké šikovné záznamové médium a pošleme je těm blátivým potvůrkám v sektoru 7.

Takže jakou fotku si zvolíte Vy?