Ejhle člověk 19: Pohyb v nehybném obraze?

Páté Jak? – pohyb v nehybném obraze?

Jednou z nich je třeba dohoda o tom, že co je výrazně rozmazané v jednom směru, hýbe se. Proto výrazné a především směrové rozostření ve fotografii většinou nevadí, zatímco mírné ano – ukazuje spíše na technickou chybu.

Dalším příkladem takové dohody může být, že extrémně nestabilní pozice, byť sebeostřejší, bude považována za velmi krátký výsek zmraženého pohybu. Že skutečnost může být docela odlišná, je jasné každému, kdo někdy viděl inscenované ateliérové fotografie z doby před sto a více lety, zachycující několikaminutovými expozicemi pád cyklisty z bicyklu nebo hospodské pranice ve stylu Josefa Lady. Už tehdy byl jejich vznik umožněn pouze existencí právě takových nepsaných dohod. Malé dítě, stejně jako nepoučený divák, by v nich totiž tehdy ani dnes žádný pohyb neviděli.

Podobné fotografie musí spoléhat na zkušenost běžného diváka, že objekt v nestabilní pozici nemůže být nehybný, i kdyby byl sebeostřeji zachycen (kulka ve vzduchu, parašutista s rozevřeným padákem). Stejně tak dobře ví, že při rychlé jízdě (třeba vlakem) se z okolní krajiny stávají jen barevné šmouhy, a to tím více, čím je blíž. Vidí-li proto podobnou neostrost na snímku, dojde mu okamžitě, že se jedná o zachycení pohybu.

Naopak velká výhoda fotografie oproti videu spočívá v tom, že dokáže zastavit vrcholný okamžik, v reálu trvající zlomek sekundy, který si pak můžeme detailně prohlížet v klidu třeba hodiny. Na fotografii můžeme za pomoci postřehu a předvídavosti, ale především nejkratších časů závěrky, doslova zmrazit třeba auto ve vzduchu, atleta nad tyčkou, padající kapku vody. V místnostech nebo na rozumné vzdálenosti dosáhneme přitom velmi krátkých časů i použitím výkonného zábleskového zařízení s odpovídajícím dosahem.
Tohle je jednoduché. V závislosti na délce expozičního času bude většina prvků v obraze ostrá, ideálně navíc „zamrzlá“ přesně v nějaké atraktivní pozici nebo grimase. Rozmažou se jen nejrychlejší detaily. Dojem pohybu je dokonalý, zbývá zdánlivá maličkost – odhadnout a rychle nastavit pro každou situaci ten jedině správný expoziční čas!
Pohybovou neostrost můžeme kombinovat i s neostrostí danou malou hloubkou ostrosti. A to celé, pro větší efekt, třeba aplikovat i na tak typicky „statický“ námět, jakým je obyčejný portrét.
I zcela ostrá fotografie může jednoznačně vyjádřit živý pohyb. Stačí zachytit správný vrcholný okamžik.

Prve zmíněný způsob, tedy vyjádření pohybu částečným nebo úplným směrovým rozmazáním objektu, znamená naopak užití dlouhých časů a sledování objektu v hledáčku před stiskem spouště. Není to tolik náročné na postřeh, ale náročné to je a chce to trénink. Je třeba zkušenosti při stanovení délky expozice vzhledem k rychlosti (plynulého!) pohybu fotoaparátu. Při špatném odhadu pozadí nebude rozmazané vůbec nebo naopak, celý snímek vyplní jednolitá nečitelná šmouha.

Zato když se záběr zdaří, strnete v němém úžasu, objevíte nové slovo (panning) a už nikdy nebudete chtít fotit jinak. Nebojte se proto experimentů a poznamenávejte si osvědčené hodnoty expozice. Závisí nejen na relativní rychlosti objektu k fotoaparátu (pozor, slovo „relativní“ je málokdy tolik důležité, jako zde), ale logicky i na vzájemné vzdálenosti, viz dále.

Pohyb souvisí tak trochu se vším – se sportem, s pouliční fotografií, s dětmi… Při jen trochu vyšších nárocích na ovlivnění snímku se neobejdeme bez možnosti ručně nastavovat čas závěrky. Hodláme-li hrát na dokonalé zmrazení pohybu ve vrcholné fázi, potřebujeme co nejvíce světla, případně co nejvyšší (ještě použitelnou) hodnotu citlivosti ISO, abychom mohli vůbec využít nejkratší časy daného přístroje. Oceníme i znalost příslušné disciplíny či alespoň přibližný odhad rychlosti konkrétního pohybu. Nastavíme-li totiž na závěrce čas například 1/250 sekundy, budou sice jakákoliv chůze nebo nepříliš rychlý běh nejspíš dostatečně ostré, ale již ne třeba úder karatisty nebo rychle projíždějící motocykl.

Navíc pro zachycení stejné rychlosti potřebujeme mnohem kratší čas, probíhá-li pohyb kolmo k ose aparátu a rovněž, pokud se děj odehrává velmi blízko. Naopak na vzdálené objekty nám budou stačit časy delší. Jde totiž vždy o rychlost relativní vzhledem k aparátu – absolutní rychlost není podstatná. Můžeme tedy například motocykl, jedoucí vedle našeho automobilu (oba rychlostí 100 km/hod.), fotografovat z otevřeného okénka i delšími časy, aniž by byl rozmazaný, pochopitelně kromě otáčejících se kol a okolní krajiny.

Čímž se dostáváme k druhé možnosti, totiž zdůraznit pohyb lokální neostrostí. Kola motocyklu z minulého příkladu jsou typická. Diváci ze zkušenosti vědí, že při rychlé jízdě nejsou vidět jednotlivé paprsky otáčejícího se kola, a proto jim ostrými koly dojem pohybu nejspíš nevnutíte.

Při záběrech pohybu je velmi důležitý výběr správného okamžiku. Během rozhodování může nedostatek zkušeností a pohotovosti částečně nahradit moderní technika – opravdu rychlé sériové snímání, spojené s přesným a rychlým autofokusem zatím ale poskytují jen nejdražší pravé digitální zrcadlovky. Pravda, v prospektech už i leckdo jiný, rozdíl mezi reklamou a skutečnou použitelností ale poznáte za vteřinu. Nejlepší záběr vybereme pohodlně až po akci. Vyplatí se ale nedrtit mechanicky záběr za záběrem. Spíše číhejte, předvídejte, počítejte se zpožděním spouště a pak, krátkou dávkou… Je to tam!
Kombinace obou předchozích metod, čili obdoba situace na první ilustraci, tentokrát ale od začátku do konce nahraná a připravená v ateliéru.
Totéž za použití stativu a dostatečně dlouhé expozice. Co se hýbe, je neostré, co ne, zůstane ostré. Vhodně sjednocená a mírně potlačená barevnost spolu s měkkým rozptýleným osvětlením tu navíc vytvořily iluzi, jakoby hlavní protagonistky právě vystoupily z nástěnné fresky za nimi.

Pohyb je hodně široký pojem, a tak se nelze pouštět do žádných konkrétních návodů. Není žádný důvod nechávat si pohybové pokusy jen pro fotografování sportu nebo rychlých kol, netýká se ani pouze hodně rychlých dějů. Pohyb totiž nemusíme zachycovat pokaždé jen reportážně. Lze jej i režírovat, řídit a požadovat. Třeba v ateliéru, ve skutečnosti pak kdekoliv.

Předem je třeba se rozhodnout, má-li být celá akce zachycena ostře anebo nikoliv. Což opět závisí i na předpokládaném formátu výstupu: jeden všeříkající obraz, nebo seriál, v němž můžeme každé okénko zhotovit jinou technikou?

Tomu přizpůsobíme nastavení citlivosti ISO, čas závěrky i intenzitu a směr osvětlení. Modelce pustíme hudbu, na kterou bude třeba tancovat. Chceme-li zachytit výskok, předem se přesvědčíme, že strop je dost vysoko, aby nedošlo ke zranění. Stejně důležité ale je, aby se během pohybu hlava, ani žádná končetina nedostaly mimo vhodné pozadí, ani nebyly oříznuty okrajem hledáčku, není-li to naším záměrem.

Složitější akci předem několikrát nazkoušíme, krkolomné pozice nacvičíme. Využijeme jednu z hlavních výhod digitálního fotopřístroje a pořídíme sérii zdánlivě podobných záběrů. Na většině z nich nám totiž při podrobném zkoumání na velkém monitoru bude něco vadit. Tu je perfektní póza, ale zadní noha je schovaná za přední, tu pramen vlasů zakrývá oko, tu je mrknutí, tady nežádoucí částečná neostrost.

Necháme tedy pohyb vícekrát opakovat, průběžně kontrolujeme výsledky na displeji a je-li to žádoucí, rovnou měníme příslušné parametry expozice pro optimální výsledek.

Vyzkoušíme také vícenásobnou expozici a načítání jednotlivých fází pohybu do jednoho obrázku. To je snazší, než to vypadá. Použijeme stativ, na němž je fotoaparát pevně uchycen. Snímá proto stále tentýž výsek pozadí, na němž se odehrávají jednotlivé výjevy, zachycované postupně jednotlivými expozicemi. Nejpovedenější a k sobě navzájem nejlépe se hodící fáze pak snadno vložíme v bitmapovém editoru přes sebe do samostatných vrstev stejného dokumentu. Protože se fotoaparát celou dobu nehýbal, budou přesně pasovat. Pak už jen upravíme, umažeme, zprůhledníme…

I dynamický portrét může být celkově neostrý. Zrovna tak ale může jít jen o typickou nebo naopak překvapivou grimasu, mimický škleb, okamžik úleku nebo o slzy štěstí. Takové momenty těžko opakovat a proto i v ateliéru přijde vhod pohotovost a rychlá reakce. Aby se i vám a následně divákům chtělo nad výsledkem nekontrolovatelně a překvapeně jásat!

Pohyb lze docela dobře fotografovat i ve velmi stísněných prostorách. Vždyť nemusí jít pokaždé o běh nebo o přesun z místa na místo. Vyzkoušejte s vaší modelkou pohazování vlasy (v jiné variantě pomůže ventilátor), klouzání šatů nebo hladké látky po pokožce nahého těla, rotaci těla, omotaného průsvitným šálem, simulaci tance na místě. Nezapomeňte také, že pohybovou neostrost můžete vyvolat i vy sami pohybem fotoaparátu během expozice a rozmazat tak i zcela nehybné předměty.

Zkuste třeba někde na parkovišti jezdit kolem své modelky na kole nebo autem (to bude jistě v oné chvíli řídit třetí osoba!) nebo fotografujte během jejího (a třeba i vašeho) houpání na houpačce, letu v řetízkovém kolotoči, jízdě na horské dráze. Možná vám bude přitom špatně od žaludku, ale uvidíte svět jinak a na vašich snímcích to bude zachyceno jednou provždy!
Vyzkoušejte kromě obou již zmíněných základních metod i světlo blesku, nejlépe silnějšího externího, zároveň s nějakým delším závěrkovým časem. Takovou synchronizaci závěrky dovolují všechny jen trochu lepší digitální fotoaparáty.

Výsledkem bude ostrý detail a obrysy všech blízkých a světlých předmětů a současně rozmazané tmavé a vzdálenější prvky v jakoby „duchařské“ symbióze. Další výhodou zmíněné metody je, pokud nastavená kombinace clony a času, bez ohledu na použití blesku, bude odpovídat existujícímu osvětlení, že nepřijdete o původní světelnou atmosféru. Tedy už žádné černé, neproniknutelné okolí. I velmi vzdálené prostory a objekty budou, byť třeba pohybově neostré, správně exponovány.
Dvě ukázky panningu, tedy sledování pohybujícího se objektu fotoaparátem během expozice. Tato metoda umožní i relativně dlouhými časy zachytit ostře to podstatné, zatímco nehybné pozadí bude rozmazáno ve směru pohybu fotoaparátu a kromě iluze rychlosti ještě přestane rušit hlavní linie vozidla nebo postavy. V tom, ani ve způsobu nastavení expozice (doporučuji manuál nebo předvolbu času) se oba snímky neliší. Podstatně jinak musíme ale u každého z nich ostřit. Zatímco u horního vystačíme se sledováním objektu kontinuálním autofokusem, případně s jeho nastavením na nejbližší objekt v záběru, stejná metoda by na druhém záběru vedla ke zmatení automatického ostření a k nekontrolovatelnému přeostřování na rovinu popředí (stébla trávy). Tady bude lépe fungovat ostření manuální, případně předostření přesně na vzdálenost (silnici), kudy motocykl vzápětí projede.
Stejná metoda při aplikaci z vozidla, jedoucího stejnou rychlostí, jako motocykl, povede ještě k mnohem ostřejšímu a tedy technicky kvalitnějšímu zachycení pohybujícího se vozidla. Proto se u komerčních zakázek a propagačních katalogů výrobců vozidel používá nejčastěji. Teorie relativity v praxi!
Při troše snahy a maximálním využití světelných podmínek (zde efektní protisvětlo) je ovšem možné a především v tvůrčí oblasti hojně využívané ilustrovat pohyb naprosto čitelně i prakticky zcela neostrým záběrem.
Při fotografické reportáži (zde módní přehlídka) v relativně dobře nasvícených interiérech můžeme využít kombinace záblesku a delší expozice tak, že vše blízké bude dokonale ostré, zachová si maximální informační hodnotu a žádanou materiálovou popisnost. Přitom ale není třeba rezignovat na vlastní autorský vklad, který je zde reprezentován „duchy“ za hlavními postavami a rozmazaně podaným prostředím. Výsledek působí mnohem dynamičtěji a zajímavěji.