Ejhle člověk 30: Konečně vlastní ateliér

Sedmé Kde? – konečně vlastní ateliér

Může to být úkol jednoduchý, zejména pro ty, kdo nemusí počítat jednotlivé stokoruny. Dodavatelů kvalitního ateliérového vybavení je celá řada a v případě tápání stačí zadat do internetového vyhledávače například výrazy profifoto, hensel, bowens, broncolor, fomei, fotoškoda, manfrotto, v případě nižšího rozpočtu třeba photon-europe a řadu dalších. Po nalezení příslušných stránek, katalogů, návodů, informací a kontaktů doporučuji především neukvapovat se, nastudovat v klidu vše potřebné a teprve poté s rozvahou vybírat a objednávat.

Přitom bych ale pokaždé rozhodně zůstal u výběru značkového (víceméně zde vyjmenovaného) zboží s oficiálním zastoupením na českém trhu a zaručeným záručním i pozáručním servisem. Nelze doporučit noname podezřele levné čínské kopie, výprodeje v Lidlu, neoficiální aukce, e-shopy atd. Jemným upozorněním na ne zcela jistý zdroj a výrobce vám budiž už na první pohled podezřelé logo „výrobce“ nebo „značky“ umístěné na celém výrobku pouze formou laciné a snadno odstranitelné samolepky (častý případ i u střední cenové třídy, např. značek Fomei nebo Photon Europe, kde ale servis a úspěšnost oprávněných reklamací garantuje sám český dovozce).

Byl bych hodně opatrný i u nákupu z druhé ruky. Ne třeba nutně u mechanických dílů světelných tvarovačů, filtrů, stojanů, závěsných systémů a stativů, ale určitě u všeho, co obsahuje choulostivou elektroniku, tedy především zábleskové jednotky, generátory, expozimetry a podobně.

Z takto naráz nebo postupně pořízené stavebnice si už doma celý ateliér snadno poskládáte. Nebo ne? A co je to vlastně ten ateliér? Jak má vypadat, jak má být veliký, kolik v něm má být světelných zdrojů? Trvalých nebo zábleskových? A s jakým příslušenstvím? Je nutnou (a nudnou) standardní sestavou dvojice nebo trojice co nejsilnějších záblesků s obdélníkovými softboxy a nekonečným papírovým pozadím? Jak má být ateliér vymalován, čím vším (kromě samozřejmého fotografického náčiní) vybaven?

Sny jsou jedna věc a realita druhá. Tak velký ateliér, abyste se do něj vešli s jakýmkoliv nápadem, asi jen tak neuživíte, ledaže úspěšně podnikáte, dědili jste, anebo vám v restituci vrátili rozsáhlý statek. Nevěšte ale hlavu, stejně je na tom i většina profesionálů. Výjimečné úkoly řeší externí spoluprací, pronájmem, vybudováním dočasného ateliéru třeba v prázdné školní jídelně nebo v obyčejné garáži.
Ve skutečnosti může stačit po většinu času v závislosti na plánech a žánru i mnohem menší prostor, hlavně, když je kdykoliv k dispozici a v dosahu. Jako důkaz a opačný extrém nechť poslouží tato ukázka, v níž jsem pro pečlivě svícenou a aranžovanou scénu portrétu fotografa pro jeho katalog vystačil nejen s jediným koutem obývacího pokoje, ale ve finále jsem se obešel dokonce i bez toho fotografa, coby modelu! Úsporněji to už nejspíš opravdu nejde!
Ateliér není synonymem luxusu. Jde o pouhý prostor, který nám umožňuje tvořit, pracovat se světlem a rekvizitami nezávisle na okolí. Zapomeňte tedy na luxusní katalogy a drahou výbavu – zejména v amatérské tvorbě se dá začít opravdu s málem, třeba ve vlastním sklepě nebo na půdě. Důležitá je fantazie, radost z tvořivosti a umění finálního ořezu.
Ve standardním, nijak velkém ateliéru, vybaveném dvěma zábleskovými světly a několika barevnými pozadími, už se dá kouzlit víc. Výsledek bude téměř vždy technicky dokonalejší, než v předchozí ukázce, už pro mnohem vyšší světelnou hladinu a tím možnost většího zaclonění. Pro leckoho ale bude také sterilnější a méně romanticky „omšelý“. Střídat ale tohle prostředí s fotografováním v exteriéru, podle počasí, nálady a zadání, není nijak vyloučeno. A mezitím třeba pořízená další nebo výkonnější světla a mnohé šikovné pomůcky mohou nakonec kamkoliv cestovat s vámi. Několik zdejších ukázek bylo pořízeno na jednom a tomtéž čtverečním metru jednoduše zařízeného prostoru (viz výše), měnilo se jen nasvícení, objektiv a barva pozadí.


Spousta otázek a ještě více odpovědí. Nejde totiž o téma na jeden článek, spíš na román. Osobně doporučuji po nastudování základních principů s objednávkou konkrétního vybavení ještě chvíli počkat a zodpovědět si sami sobě několik důležitých otázek, na které vám nikdo jiný, než vy odpovědět nemůže.

Tak za prvé: Fotografický ateliér neznamená konkrétní a nezbytné vybavení, ale pouze konkrétní a fotografování nejlépe trvale vyhrazený prostor. Nic jiného. Máme takový k dispozici, můžeme si ho dovolit uvolnit, koupit nebo pronajmout? A budeme ho využívat pravidelně? Doufáme ve finanční návratnost takové investice? Nebo jsme ochotni obětovat jednu místnost v domě (sklepě, půdě, dřevěné kůlně na zahradě, bývalé kanceláři) jen svému koníčku?

Přitom důrazně doporučuji dbát na to nenápadné slůvko „trvale“. Není nic protivnějšího, než kvůli dvěma plánovaným fotografiím (nebo dvěma hodinám zábavy) pokaždé totálně přestavovat celý obývák. Poprvé snad ještě budete nadšeni, podruhé to vydržíte (slyšíte, manželka už ale skřípe zuby) a potřetí se místo fotografování raději kouknete v televizi na fotbal, v lepším případě zase utečete do lesa (když nebude pršet nebo tma nebo leden).

Kdo ještě za analogové éry pravidelně zabíral koupelnu v panelákovém bytě pokaždé, když chtěl vyvolat pár zvětšenin, ví, o čem mluvím. Jak dlouho jste to vydrželi? A s jakými výsledky?

Takže trvalý prostor. Kutilové budou jistě operovat s rozkládací skříní, posuvnými stěnami a s na zeď sklopným manželským dvoulůžkem. Vy se zasmějete, odkážete je na receptář jistého PP a pomyslíte si své. Už jste si totiž nejspíš odpověděli i na druhou velmi důležitou otázku: Jak velký prostor budu potřebovat?

Ten, kdo považuje za zkušeného profesionálního fotografa každého, kdo se tím živí (nic jiného totiž slovo profesionál ve skutečnosti neznamená a o kvalitě práce neříká zhola nic), může vidět v prvním minilabu nebo na pasovém úřadě, že i „profesionální ateliér“ pro portrétování lidí může mít rozměry koutu na kbelík s lopatkou a smetákem. Modré nebo bílé pozadí metr na metr, jedna stolička, laciný externí manuální blesk za tři stovky s bílým deštníčkem za jednu a na plastovém stativu upevněný deset let starý třímegový digitální kompakt. A už to sviští, ksicht za ksichtem, usmívat se, vyletí ptáček!

Ano, i to je totiž ateliér. Jestli chcete pro vlastní zábavu nebo jako přivýdělek zhotovovat sousedům nebo kolemjdoucím nešťastníkům podobné portréty typu OP s přepálenými mastnými čely, je to levná a prostorově úsporná cesta. Jak dlouho vám ovšem tahle zábava vydrží a kdy se z té marnosti a frustrace začnete ohlížet po nejbližším trámu a pohodlném, jen mírně škrtícím lanu, záleží na vaší psychické odolnosti, případně na nárocích vašich klientů.

Většina fotografů s rozsáhlejšími ateliérovými zkušenostmi vám ve chvíli upřímnosti řekne, že nejen takový, ale doslova každý prostor je nakonec příliš malý. Dříve nebo později. Neznamená to ovšem, že byste měli snahu po vlastním světelném království předem vzdát. Jen je třeba realisticky přemýšlet, co mám k dispozici a co zde hodlám převážně fotografovat.

Pokud vás zajímá převážně portrét (už jsme několikrát mluvili tom, že to neznamená pokaždé pouze „hlavu“, ale často i celou postavu plus blízké okolí), můžete vystačit s půdorysem místnosti možná i pouhých 3 x 4 m. Vejdete se tedy i do menšího pokoje běžného bytu. Ale myslete na to, že tam nebudete sami, dokonce ani ne jenom s modelem!

Musíte počítat s úložným prostorem na rekvizity, pozadí, fotografické vybavení, stojany a stativy. Chcete určitě měnit pozadí, potřebujete tedy místo na nějakou upevňovací konstrukci. Potřebujete světelné zdroje (minimálně rozměrné okno s možností zatemnění), nejčastěji dva až tři, které také zaberou na podlaze svůj prostor. Model musí mít alespoň minimální možnost pohybu do stran a směrem od pozadí z důvodu možnosti práce s hloubkou ostrosti.

Světelné zdroje nemohou na model svítit pokaždé z pouhého půl metru, jednak kvůli intenzitě, ale hlavně pro zachování možnosti modelace, směrování a regulace jeho tvrdosti, nemluvě už o tom, že budeme nutně potřebovat občas rovnoměrně nasvítit celou postavu a když si představíte potřebný světelný kužel, už vám bude jasněji.

Pokud jde o výšku místnosti, opět platí, že čím vyšší, tím lépe. V opačném případě budete v hledáčku za hlavou stojící postavy neustále „zakopávat“ o části závěsných prvků dekorace, končícího pozadí, hrany stropu a podobně. A ještě jsme nemluvili o tom nejdůležitějším. Někde se musíte, nejlépe zcela volně, pohybovat vy sám, jako fotograf! Především směrem od modelu a k němu. Budete hledat výřez, perspektivu, zkoušet nejvhodnější ohniska objektivu. Ve finále budete tedy v prostoru 6 x 5 m s výškou 3 m, alespoň chvíli, spokojeně fotografovat objekty typu jedné postavy téměř bez omezení, sestavy dvou nebo tří postav už s omezeními docela značnými. Se vším větším běžte raději ven nebo si dočasně pronajměte něco jinde. Velký profesionální ateliér, ale klidně i stodolu, opuštěnou tovární halu atd.

Pokud jde o druh světel, v zásadě je jedno, použijete-li trvalá nebo záblesková, případně přirozený zdroj a jejich nejrůznější kombinace. Na výsledné fotografii poznáte rozdíl, jen byla-li použita špatně. Tady jste totiž pánem vy, a vše bude tak, jak řeknete, naplánujete a provedete. Proto také po ateliéru každý fotograf tolik touží!

Podstatný rozdíl mezi principiálně různými světelnými zdroji bude ale v komfortu práce, v rychlosti, přenosnosti, opakovatelnosti výsledků, v nákladech (na pořízení, servis i potřebnou elektrickou energii), v životnosti a možnostech užití různého příslušenství. Dnešní doba se přiklání k přesným elektronicky řízeným zábleskům, není to ale dogma a nechci napovídat. Například k fotografování skla, šperků, hodinek (a tím i jedné části módní fotografie) se totiž už z principu příliš nehodí a jistě najdete i další jejich zápory, přičemž kladů mají nesporně spoustu.

Zájemcům o podrobnější, zejména technické informace, na které zde již není místo, mohu kromě nekonečného webového oceánu doporučit alespoň dva tištěné zdroje, oba v češtině, které považuji za maximálně vhodné pro první poučení i pro dlouhodobý postupný růst a budování „ideálního“ vlastního ateliéru.

Tím prvním je kniha „Mistrovství práce se světlem“ Romana Pihana, v níž se nemluví pouze o ateliérové práci, ale velice podrobně a názorně o veškerém umění ovládnutí světla, ať už v exteriéru nebo ve vlastním, technicky dobře vybaveném království. Druhým je „Fotografický ateliér“ Jana Suchardy, který se více zaměřuje na konkrétní doporučená technická, účelová a rozměrová řešení jednotlivých značek v závislosti na požadavcích různě specializovaných zadání a tvůrců.
Kvalitní vizáž je vhodná kdekoliv kromě realistické reportáže nebo dokumentu, v dobře nasvíceném ateliéru ale trojnásob: Silné záblesky neskryjí ani tu nejmenší vadu a nevhodný detail. Je to jejich velké plus a zároveň prokletí. Totéž platí o kvalitní optice nebo o vysokém rozlišení náročnějších fotopřístrojů. Kdo ušetří na přípravě, kosmetice a honoráři pro vizážistku, stráví následně minimálně stejně drahý čas u retušovacího tabletu, myši a velkého monitoru. Někoho to bude nejspíš i bavit, ale jak dlouho?
Můžete-li si to z prostorových důvodů dovolit, vyhraďte si pro převlékání a přípravu modelů, úpravu rekvizit, pro vizáž, porady, občerstvení a odpočinek pomocníků, modelů i zákazníků další místnost mimo samotný ateliér. Nebo spíš místnosti – už chápete, jak zběsile rychle nároky a potřeby dalšího prostoru rostou? Už jsem mluvil o toaletách a koupelně? Ve vlastním ateliéru totiž, mimo to, že tam už tak dost sami zakopáváte o kabely a stojany se světly, není příjemné ani neustálé vyrušování a dotazy třetích stran… a následné nutné prodlužování nebo přímo ničení předchozí psychologické práce s modelem.
Každý ateliér vám tedy bude dříve či později malý. Ale lépe malý, než žádný. O tom žádná!
Pohled do tří různých ateliérů s klasicky řešeným závěsným systémem na jedno nebo několik výměnných papírových pozadí. Nejlevnější a nejflexibilnější systém, který se vejde všude a nestojí majlant. Počítáte-li ale s fotografováním i větších skupinek (viz dolejší foto), myslete na to včas při objednávání šíře papírové role. Nejběžnější rozměr kolem tří metrů je tak akorát, méně je málo a více se vám už zase do každého prostoru nevejde.
Někdo problém s úzkým komerčně vyráběným pozadím řeší mačkanou látkou nebo i nějakou relativně trvalou variantou. Kobercem, tapetou, výmalbou. Proč ne, vybere si nejen barvu a přesný odstín, ale i případný vzorek, materiál a strukturu (viz tolikrát vzpomínaná „Saudkova“ plesnivá zeď. Jen pozor na brzké okoukání a drahou, jakož i málo operativní možnost změny. Co nevadí Saudkovi, může vadit vašim záměrům nebo zákazníkům.