Fotoškola - 1.díl: Analogový nebo digitální fotoaparát?
9.3.2006, Roman Pihan, článek
Je zřejmé, že otázka zda trh ovládnou filmové či digitální fotoaparáty je již zodpovězena. Má tedy smysl ještě nad tím bádat? Podívejme se s odstupem času a již bez nostalgie a osobního zaujetí jak dopadne srovnání Digital versus Analog v roce 2006.
Na první pohled se zdá, že digitální fotografie zcela zdrtila klasickou filmovou technologii. Tradiční a na trhu zavedení výrobci, kteří nestihli nastoupit do vlaku digitálních technologii, pomalu mizí z trhu. Naopak firmy, které jsme donedávna s fotografickým průmyslem vůbec nespojovali, začínají významně koláč fotografického trhu ukrajovat. Přesto se digitální fotografie stále potýká s několika problémy a nevypadá to na jejich řešení během krátké doby.
Nemá smysl znova diskutovat všechny výhody digitální fotografie. Dnes je již každý zná a dokonce málokterá česká rodina již digitál alespoň nevyzkoušela. Penetrace digitálů stále stoupá i díky tomu, že řada výrobců mobilních telefonů vestavěla jednoduché digitální fotoaparáty přímo do mobilů.
Stále častěji však slýcháme i povzdechy nad výsledkem fotografování. Ne snad, že by digitální fotoaparáty měly nějaké vážné problémy, ale není všechno zlato co se třpytí. Pochopitelně, když fotografujete momentky z diskotéky, tak kvalita obrázků nebude hlavním parametrem. Vystačíte s fotomobilem a oceníte zejména pohotovost, malé rozměry, možnost se okamžitě nad obrázky pobavit atp. Položte si však otázku jaký fotoaparát byste si vzali na exotickou cestu třeba po jižní Asii? Fotomobil? Asi těžko, že? Jaké jsou tedy současné limity digitální techniky a jak je na tom ve srovnání s filmem?
Podobné expozičně těžké snímky se málokdy povedou metodou „namiř a zmačkni“. Vyžadují alespoň základní expoziční úvahy.
Šum
Jedním z nepěkných produktů digitálů je šum. Je tak trochu podobný filmovému zrnu a stejně jako zrno roste s růstem ISO citlivosti. Avšak na rozdíl od filmového zrna, které bylo pěkné a dekorativní, je digitální šum nepěkný až hnusný a projeví se na fotografii náhodnými barevnými body. Ty rozežerou hrany, sníží ostrost obrazu a zhorší jeho kontrast. Prostě hodně digitálně zašuměná fotografie je nepoužitelná.
Ukázka fotografie pořízené fotomobilem. Přesto, že světelné podmínky jsou dobré až vynikající, fotografie je z hlediska kvality jen dokumentační. Zvětšit jí na třeba A4 v podstatě nelze.
Šum klesá s velikostí senzoru. A tak obvykle fotoaparáty typu digitálních šperků produkují hodně zašuměné fotografie. Náročnými softwarovými metodami se snaží šum odstranit, většinou však na úkor ostrosti a brilance obrazu. Nejkvalitnější obraz z hlediska šumu poskytují digitální zrcadlovky (DSLR), které mají senzory jen o málo menší či dokonce stejně velké jako film. Je komické, že digitální zrcadlovku na první pohled nepoznáte od té filmové. Většina věcí je zcela shodná, jen místo filmu je senzor a místo prostoru pro kazetu filmu baterie.
Srovnání velikosti běžně používaných senzorů s velikostí filmu. Hrubě platí, že čím větší senzor, tím menší šum v obraze.
Dynamický rozsah
I přes již několikaletou praxi výrobců digitálních senzorů je stále jedním z největších problémů digitálních fotoaparátů jejich dynamický rozsah. Dynamický rozsah je zjednodušeně řečeno rozdíl jasů nejsvětlejší části snímku (obvykle obloha) a nejtmavší (často předměty ve stínu). Jakmile tento rozdíl jasů přesáhne určitou hodnotu, není fotoaparát schopen oboje současně zaznamenat a tak často světlé části snímku (obloha) končí jako čistá vypálená bílá zcela bez kresby. Nebo zachováte kresbu světlých částí, ale zase tmavé části (stíny) se předvedou jako jednolitá ošklivá čerň. V nejhorším případě oboje dohromady.
Film má pochopitelně také svůj omezený rozsah, ale na rozdíl od digitálních senzorů má charakteristiku připomínající písmeno „S“ a tak je možné detaily z podexponovaných či přeexponovaných míst „vydolovat“.
Podobné obrázky s hlubokými stíny a současně jasným sluncem jsou pro digitály velmi těžké. Vejít se do jejich dynamického rozsahu tak vyžaduje pečlivou expozici a použití polarizačních a přechodových filtrů.
Minilaby
Zamysleli jste se někdy nad tím, jak pěkné vycházely fotografie pořízené z filmu, byť byl exponován nejlevnějším fotoaparátem na jedno použití? Napadlo vás, že nejlevnější často i papírové fotoaparáty měly pevně nastavenou clonu i pevný expoziční čas a vůbec tak neřešily expozici? A přesto z nich fotky byly dobré!
Odpověď na tuto hádanku leží právě v dynamickém rozsahu filmu. I když byly snímky tragicky přeexponované či podexponované (jinak to ani z jednorázového papírového fotoaparátu nemohlo dopadnout) minilab si věděl rady. Dokázal expozici při přenosu snímku z negativu na papír opravit a subjektivně potom fotografie vypadaly více než použitelně.
Pokud se o to stejné pokusíte z digitálu, spláčete nad výdělkem. Díky tvrdě ohraničenému dynamickému rozsahu se často minilab nemá čeho chytit a automatické korekce expozice - tak účinné u filmů - selžou. Výsledek? I přesto, že expoziční automatiky digitálních fotoaparátů jsou několikanásobně sofistikovanější než automatiky u mnoha filmových fotoaparátů, tak „vysypat“ kartu do minilabu a těšit se na výsledky moc nejde. Snímky vyžadují téměř vždy ruční korekce – ty automatické, ať prováděné v PC nebo v minilabu, často bohužel selžou.
Tato fotografie byla silně podexponována a pravděpodobně by jí nezachránil ani minilab. A pokud ano, obraz by byl velmi nekvalitní. Film by na tom byl se záchranou lépe.
Hloubka ostrosti
Dalším produktem digitálních fotoaparátů je enormní hloubka ostrosti. Čím menší senzor, tím je nutné kratší ohnisko objektivu a tím stoupá jeho hloubka ostrosti. Na snímku je potom vše ostré a téměř není třeba zaostřovat. To je dobrá zpráva! Není se třeba zabývat jak na straně fotoaparátu, tak na straně fotografa ostřením a dokonce nejlevnější přístroje mají jen několik málo ostřících kroků.
Má to ale i svůj negativní dopad. Je-li na snímku vše ostré, zdaleka ne vždy to působí dobře. Zkuste si třeba udělat pěkný portrét na nezaostřeném pozadí. Už pouhý fakt, že pozadí portrétované osoby je rozmazané vytvoří dojem „profi“ fotografie! A tak kvůli hloubce ostrosti budete pro podobné fotografie muset sáhnout k digitálům, které se velikostí senzoru blíží filmu…
Rozostřené pozadí a hloubka ostrosti obecně je mocným nástrojem fotografa. Vyžaduje ale objektivy s delšími ohnisky, které nabídnou pouze fotoaparáty s většími senzory. Tento snímek byl fotografován digitální zrcadlovkou a objektivem s ohniskem 133mm.
Baterie
Baterie ve filmovém fotoaparátu sloužili k napájení velmi jednoduché elektroniky a případně k převíjení filmu. Naopak v digitálním fotoaparátu je procesor, který při zpracování obrazu dosahuje vysokých hodnot výkonu. A je potřeba ho napájet. Takže vzniká hon na kapacitu baterií. Ty sice již dokáží digitály uspokojit, ale stále je třeba na energii myslet.
Rychlost reakce na spoušť
Digitální fotoaparát je mnohem složitější zařízení než filmový. Množství přípravných operací před expozicí, výpočet snímku a jeho uložení na kartu po expozici chvíli trvají. A tak se digitály rádi loudají. Fotíte-li chalupu, tak je vám to jedno – ona neuteče. Ale co sport? Zvířata v pohybu? Akční momentky? Neříkáme, že řešení je jen film, ale digitální fotoaparáty, které zvládají rychlé scény, nepatří rozhodně k nejlevnějším. U filmu to byla skoro samozřejmost.
Takovéto dynamické akční fotografie jsou pro řadu digitálů hodně těžké. Zvládají je až přístroje nejvyšší třídy.
Závěr
Aby bylo jasno – nebrojíme proti digitálním fotoaparátům. Množství výhod, které nabídly běžnému spotřebiteli, je obrovské. Máte-li ale ambice fotografovat nejen pro ryze dokumentační účely („Takové to tam Mařenko bylo“) musíte limity a specifika digitální technicky znát a respektovat. A abychom nezapomněli - zdá se, že klasický film bude mít na trhu ještě dlouho své byť skromné místo.
Nemá smysl znova diskutovat všechny výhody digitální fotografie. Dnes je již každý zná a dokonce málokterá česká rodina již digitál alespoň nevyzkoušela. Penetrace digitálů stále stoupá i díky tomu, že řada výrobců mobilních telefonů vestavěla jednoduché digitální fotoaparáty přímo do mobilů.
Stále častěji však slýcháme i povzdechy nad výsledkem fotografování. Ne snad, že by digitální fotoaparáty měly nějaké vážné problémy, ale není všechno zlato co se třpytí. Pochopitelně, když fotografujete momentky z diskotéky, tak kvalita obrázků nebude hlavním parametrem. Vystačíte s fotomobilem a oceníte zejména pohotovost, malé rozměry, možnost se okamžitě nad obrázky pobavit atp. Položte si však otázku jaký fotoaparát byste si vzali na exotickou cestu třeba po jižní Asii? Fotomobil? Asi těžko, že? Jaké jsou tedy současné limity digitální techniky a jak je na tom ve srovnání s filmem?
Podobné expozičně těžké snímky se málokdy povedou metodou „namiř a zmačkni“. Vyžadují alespoň základní expoziční úvahy.
Šum
Jedním z nepěkných produktů digitálů je šum. Je tak trochu podobný filmovému zrnu a stejně jako zrno roste s růstem ISO citlivosti. Avšak na rozdíl od filmového zrna, které bylo pěkné a dekorativní, je digitální šum nepěkný až hnusný a projeví se na fotografii náhodnými barevnými body. Ty rozežerou hrany, sníží ostrost obrazu a zhorší jeho kontrast. Prostě hodně digitálně zašuměná fotografie je nepoužitelná.
Ukázka fotografie pořízené fotomobilem. Přesto, že světelné podmínky jsou dobré až vynikající, fotografie je z hlediska kvality jen dokumentační. Zvětšit jí na třeba A4 v podstatě nelze.
Šum klesá s velikostí senzoru. A tak obvykle fotoaparáty typu digitálních šperků produkují hodně zašuměné fotografie. Náročnými softwarovými metodami se snaží šum odstranit, většinou však na úkor ostrosti a brilance obrazu. Nejkvalitnější obraz z hlediska šumu poskytují digitální zrcadlovky (DSLR), které mají senzory jen o málo menší či dokonce stejně velké jako film. Je komické, že digitální zrcadlovku na první pohled nepoznáte od té filmové. Většina věcí je zcela shodná, jen místo filmu je senzor a místo prostoru pro kazetu filmu baterie.
Srovnání velikosti běžně používaných senzorů s velikostí filmu. Hrubě platí, že čím větší senzor, tím menší šum v obraze.
Dynamický rozsah
I přes již několikaletou praxi výrobců digitálních senzorů je stále jedním z největších problémů digitálních fotoaparátů jejich dynamický rozsah. Dynamický rozsah je zjednodušeně řečeno rozdíl jasů nejsvětlejší části snímku (obvykle obloha) a nejtmavší (často předměty ve stínu). Jakmile tento rozdíl jasů přesáhne určitou hodnotu, není fotoaparát schopen oboje současně zaznamenat a tak často světlé části snímku (obloha) končí jako čistá vypálená bílá zcela bez kresby. Nebo zachováte kresbu světlých částí, ale zase tmavé části (stíny) se předvedou jako jednolitá ošklivá čerň. V nejhorším případě oboje dohromady.
Film má pochopitelně také svůj omezený rozsah, ale na rozdíl od digitálních senzorů má charakteristiku připomínající písmeno „S“ a tak je možné detaily z podexponovaných či přeexponovaných míst „vydolovat“.
Podobné obrázky s hlubokými stíny a současně jasným sluncem jsou pro digitály velmi těžké. Vejít se do jejich dynamického rozsahu tak vyžaduje pečlivou expozici a použití polarizačních a přechodových filtrů.
Minilaby
Zamysleli jste se někdy nad tím, jak pěkné vycházely fotografie pořízené z filmu, byť byl exponován nejlevnějším fotoaparátem na jedno použití? Napadlo vás, že nejlevnější často i papírové fotoaparáty měly pevně nastavenou clonu i pevný expoziční čas a vůbec tak neřešily expozici? A přesto z nich fotky byly dobré!
Odpověď na tuto hádanku leží právě v dynamickém rozsahu filmu. I když byly snímky tragicky přeexponované či podexponované (jinak to ani z jednorázového papírového fotoaparátu nemohlo dopadnout) minilab si věděl rady. Dokázal expozici při přenosu snímku z negativu na papír opravit a subjektivně potom fotografie vypadaly více než použitelně.
Pokud se o to stejné pokusíte z digitálu, spláčete nad výdělkem. Díky tvrdě ohraničenému dynamickému rozsahu se často minilab nemá čeho chytit a automatické korekce expozice - tak účinné u filmů - selžou. Výsledek? I přesto, že expoziční automatiky digitálních fotoaparátů jsou několikanásobně sofistikovanější než automatiky u mnoha filmových fotoaparátů, tak „vysypat“ kartu do minilabu a těšit se na výsledky moc nejde. Snímky vyžadují téměř vždy ruční korekce – ty automatické, ať prováděné v PC nebo v minilabu, často bohužel selžou.
Tato fotografie byla silně podexponována a pravděpodobně by jí nezachránil ani minilab. A pokud ano, obraz by byl velmi nekvalitní. Film by na tom byl se záchranou lépe.
Hloubka ostrosti
Dalším produktem digitálních fotoaparátů je enormní hloubka ostrosti. Čím menší senzor, tím je nutné kratší ohnisko objektivu a tím stoupá jeho hloubka ostrosti. Na snímku je potom vše ostré a téměř není třeba zaostřovat. To je dobrá zpráva! Není se třeba zabývat jak na straně fotoaparátu, tak na straně fotografa ostřením a dokonce nejlevnější přístroje mají jen několik málo ostřících kroků.
Má to ale i svůj negativní dopad. Je-li na snímku vše ostré, zdaleka ne vždy to působí dobře. Zkuste si třeba udělat pěkný portrét na nezaostřeném pozadí. Už pouhý fakt, že pozadí portrétované osoby je rozmazané vytvoří dojem „profi“ fotografie! A tak kvůli hloubce ostrosti budete pro podobné fotografie muset sáhnout k digitálům, které se velikostí senzoru blíží filmu…
Rozostřené pozadí a hloubka ostrosti obecně je mocným nástrojem fotografa. Vyžaduje ale objektivy s delšími ohnisky, které nabídnou pouze fotoaparáty s většími senzory. Tento snímek byl fotografován digitální zrcadlovkou a objektivem s ohniskem 133mm.
Baterie
Baterie ve filmovém fotoaparátu sloužili k napájení velmi jednoduché elektroniky a případně k převíjení filmu. Naopak v digitálním fotoaparátu je procesor, který při zpracování obrazu dosahuje vysokých hodnot výkonu. A je potřeba ho napájet. Takže vzniká hon na kapacitu baterií. Ty sice již dokáží digitály uspokojit, ale stále je třeba na energii myslet.
Rychlost reakce na spoušť
Digitální fotoaparát je mnohem složitější zařízení než filmový. Množství přípravných operací před expozicí, výpočet snímku a jeho uložení na kartu po expozici chvíli trvají. A tak se digitály rádi loudají. Fotíte-li chalupu, tak je vám to jedno – ona neuteče. Ale co sport? Zvířata v pohybu? Akční momentky? Neříkáme, že řešení je jen film, ale digitální fotoaparáty, které zvládají rychlé scény, nepatří rozhodně k nejlevnějším. U filmu to byla skoro samozřejmost.
Takovéto dynamické akční fotografie jsou pro řadu digitálů hodně těžké. Zvládají je až přístroje nejvyšší třídy.
Závěr
Aby bylo jasno – nebrojíme proti digitálním fotoaparátům. Množství výhod, které nabídly běžnému spotřebiteli, je obrovské. Máte-li ale ambice fotografovat nejen pro ryze dokumentační účely („Takové to tam Mařenko bylo“) musíte limity a specifika digitální technicky znát a respektovat. A abychom nezapomněli - zdá se, že klasický film bude mít na trhu ještě dlouho své byť skromné místo.
