Jaký fotoaparát? – 6. díl: funkce automatiky

Ib. Růst inteligence automatiky

Mezi funkce výrazně usnadňující fotografování patří stále se zlepšující automatika, byť, jak již bylo uvedeno dříve, ještě dlouho nedosáhne lidského rozměru hodnocení a chápání scény. Nicméně výrobci se snaží, a tak vybavují své fotoaparáty stále dokonalejšími a sofistikovanějšími metodami měření expozice a ostření. Například nejrozšířenější maticové měření expozice (evaluative, matrix, multi-zone, multi-segment atd.) pracuje s rozsáhlými databázemi typických scén (někteří výrobci uvádějí desítky tisíc typických záběrů v databázi) s cílem poznat, co se fotí a tedy, „jak to bude nejlepší“. Více či méně sofistikované měření tohoto typu obsahují snad všechny fotoaparáty a v poslední době k nim přibylo ještě i několik novinek.
Je však poněkud obtížné v této oblasti najít zcela relevantní informace, protože výrobci z pochopitelných důvodů podrobnosti tají. Co však dávají rádi na obdiv jsou marketingová hesla a termíny s cílem ujistit uživatele, že jejich automatika je opravdu chytrá. Provést objektivní testy je však obtížné, protože některá automatika může s ohledem na její konstrukci skvěle exponovat portrét v protisvětle a zcela selhat v obtížném interiéru a jiná naopak. Výsledek testu tak bude vysoce závislý na typu scény. Proto jsou profesionálové obvykle věrní značce, protože jim nabízí zejména u vyšších tříd fotoaparátů relativně stabilní chování, na které se dá dobře zvyknout a případné chyby automatiky se naučit kompenzovat.

Ic. Detekce obličejů (Face detection)

Častý problém řady snímků je, že obsahují buď:

1. Různě vzdálené objekty a není jasné, na který se má zaostřit nebo
2. Různě osvětlené objekty a není jasné, podle kterého exponovat (který je důležitější).

Přitom při úvahách o správné expozici je nutné uvažovat i blesk a jeho schopnost skvěle objekty přisvítit. Blesk však dokáže správně osvítit na jednom snímku jen objekty v jedné (stejné) vzdálenosti, a tak jak ostření, tak i expozice stálým světlem a expozice bleskem potřebují znát, co a v jaké vzdálenosti je na scéně nejdůležitější.
U běžných snímků bývá velmi častým objektem lidský obličej či skupina lidí (obličejů). Kdyby tedy fotoaparát znal umístění obličejů, byla by velká šance považovat právě je za to důležité a podle nich tedy zaostřit a nastavit expozici i blesk. Najít ale obličej ve snímku není jednoduché – může být oholen či fousatý, s různými vlasy i pletí, s čepicí či bez atp. Proto si na tuto funkci výrobci troufly až s nárůstem výpočetního výkonu procesorů ve fotoaparátech. Dnes je tato funkce již ale vcelku běžná a v různých modifikacích určena právě k nalezení jednoho či více obličejů, optimalizaci expozice či ostření podle nich.

Nalezení obličeje však nemusí být na snímku zcela spolehlivé. Obličej musí být dobře osvícen, nesmí se příliš hýbat, musí být otočen do fotoaparátu atd. a fotoaparát musí být přepnut do režimu vícebodového ostření. Funkce detekce obličejů se často zapíná automaticky při volbě scénického režimu „Portrét“. Profesionál však tuto funkci příliš nevyhledává, protože má řadu jiných a mnohem přesnějších nástrojů, jak situaci zvládnout - volba jednoho AF bodu a metoda point-recompose-shot, středové měření expozice atd.

Na trhu je dnes již mnoho fotoaparátů vybavených touto funkcí, a to zejména malých automatických kompaktů, kde není příliš mnoho nástrojů na ruční ovládání a předpokládá se fotografování v režimu „Namiř a zmáčkni“. Tam je nutné spoléhat plně na automatiku a funkce detekce obličejů může hodně pomoci. Naopak tato funkce není příliš rozšířená u DSLR, částečně kvůli konstrukci zaostřovacího systému a částečně kvůli tomu, že se předpokládá znalý a pokročilý uživatel.

Id. Detekce úsměvu (Smile shutter, Smile mode) a další podobné

Příkladem funkce posouvající automatiku hodně do „lidského vnímání scény“ může být detekce úsměvu, který má např. Sony (Smile Shutter) nebo Nikon (Smile Mode). Nejedná se o nic převratného, spíše libůstku na hraní – o vážné práci to není. Princip např. u Sony je v tom, že když v tomto režimu stisknete spoušť, tak fotoaparát neudělá snímek hned, ale automaticky počká, až se lidé začnou smát. Opět příklad – Sony Cyber shot DSC- T300.
Další funkce spadající do podobné třídy je například Detekce mrknutí (Blink warning). Má ji například Nikon Coolpix S550, který zobrazí varování, pokud po stisku spouště rozpozná, že objekt má zavřené oči. Umožní tak snímek zopakovat.

Dalším příkladem může být např. (Still mode), který po stisku spouště čeká, až se objekty na scéně přestanou pohybovat a teprve potom udělá snímek. Umožní tak zachytit ostře i pohybující se objekty/lidi pokud udělají v pohybu krátkou přestávku.

Asi není třeba zdůrazňovat, že profesionál tyto funkce nevyhledává, ale přijme zodpovědnost za rozhodný okamžik stisku spouště sám. To je i důvod proč DSLR či některé pokročilé kompakty touto funkcí nejsou vůbec vybaveny. Amatérské veřejnosti se však podobné funkce a libůstky mohou líbit. V neposlední řadě je to také skvělá hračka.
V příštím díle našeho seriálu se budeme věnovat zejména optimalizaci dynamického rozsahu a funkcím zpříjemňujících obsluhu fotoaparátu.