Podzimní kýčovka nadšeného fotografa
6.12.2011, Radek Fiala, fejeton
Spousta fotografů se, jako každým rokem s příchodem listopadu, dala do opěvování fotogenického podzimu. Barevné listí, prosvětlené nízkým sluncem, ranní mlhy, bla bla, kdesi cosi. Kdepak je to v reálném světě? Kolik se vám letos povedlo podzimních kýčovek?
Začátkem podzimu jsem se vypravil na víkend do Sazburgu, kde se modré nebe, ostré slunce a žloutnoucí listy samy předháněly v utváření kompozice ideálního podzimního snímku. Nebyla až taková zima, odpoledne se dalo prosedět u kávy a dortíku na zahrádce v historické uličce, opodál vyhrával osamělý houslista a až na otrávené pohledy fotograficky nenadšeného doprovodu se svět tvářil všeobecně krásně.
To máme tři dny. V mém reálném světě pracovně naplněného pražského života jsem možná pár dalších slunečných výjimek přehlédl, ale bezpečně si pamatuji mnoho pohledů z okna, kdy za ním nebylo vidět žádné sluncem prosvětlené listy. Tedy žádné listí. Ani větev, ani věžák, co stojí naproti o dvacet metrů dál. Novináři se předháněli, kdo neprůhledný vzduch vykreslí v děsivějších barvách, ale ani to širší obecenstvo nějak nezaujalo. Otrlý Pražák si na zastávce tramvaje zanadává do mlhy a připálí další cigáro. Ale co nadšený fotograf?
...mám podzimní kýčovku!
Cestou podvečerním městem jsem tu a tam vyfotil očima rychlého chodce v kuželu lampy (s představou jemného máznutí a hrubého zrna analogové fotky), z mlhy se hrozivě řítící tramvaj na dveře mého vozu (přičemž vyděšeným pohledem jsem se dostal na nevídanou clonu) a při další imaginární street fotce osaměle bloumajícího důchodce v naší ulici už jsem už o rozjásanou náladu podzimního focení přišel úplně. Kde jsou sakra ty barvy podzimu?
Vynechal jsem víkendové bloumání s fotografy po Praze a raději vyrazil ze smogového mraku do středočeských pustin. S sebou digitál, analog, fotomobil, stativ a čokoláda na nervy. Daleko za městem slunce skutečně vylezlo zpoza mraku, náladově nasvítilo dlouhé, štětinaté šlahouny uschlých travin u cesty, prosvítilo poslední neopadané listnáče a vymalovalo dlouhé stíny dřevěné ohrady, za níž se opodál s noblesou procházel párek koní. Asi tak dvě stě fullframových milimetrů. Opřený o ohradu jsem tu duši léčivou scénu vydržel pozorovat dlouho. Po pár týdnech bílé tmy jsem jen vychutnával genius loci, v tichém světě daleko od magistrály. Ticho, které si nezasloužilo rušit rachotem závěrky. Zamkl jsem v autě digitál, analog i mobil a jen s čokoládou vyrazil pěšky přes kopec. Čistě ze zvědavosti, co je za ním.
Každý rok se s končícím létem utěšuji blížícím se potenciálem na ukázkovou, přehnaně barevnou podzimní kýčovku. Snad kvůli mlsné lenosti, snad kvůli čistě sobeckému kochání se zázračně rozjasněnou přírodou těsně před zimou jsem letos takovou nestihl. Zase.
To máme tři dny. V mém reálném světě pracovně naplněného pražského života jsem možná pár dalších slunečných výjimek přehlédl, ale bezpečně si pamatuji mnoho pohledů z okna, kdy za ním nebylo vidět žádné sluncem prosvětlené listy. Tedy žádné listí. Ani větev, ani věžák, co stojí naproti o dvacet metrů dál. Novináři se předháněli, kdo neprůhledný vzduch vykreslí v děsivějších barvách, ale ani to širší obecenstvo nějak nezaujalo. Otrlý Pražák si na zastávce tramvaje zanadává do mlhy a připálí další cigáro. Ale co nadšený fotograf?
Jo!
...mám podzimní kýčovku!
Cestou podvečerním městem jsem tu a tam vyfotil očima rychlého chodce v kuželu lampy (s představou jemného máznutí a hrubého zrna analogové fotky), z mlhy se hrozivě řítící tramvaj na dveře mého vozu (přičemž vyděšeným pohledem jsem se dostal na nevídanou clonu) a při další imaginární street fotce osaměle bloumajícího důchodce v naší ulici už jsem už o rozjásanou náladu podzimního focení přišel úplně. Kde jsou sakra ty barvy podzimu?
Vynechal jsem víkendové bloumání s fotografy po Praze a raději vyrazil ze smogového mraku do středočeských pustin. S sebou digitál, analog, fotomobil, stativ a čokoláda na nervy. Daleko za městem slunce skutečně vylezlo zpoza mraku, náladově nasvítilo dlouhé, štětinaté šlahouny uschlých travin u cesty, prosvítilo poslední neopadané listnáče a vymalovalo dlouhé stíny dřevěné ohrady, za níž se opodál s noblesou procházel párek koní. Asi tak dvě stě fullframových milimetrů. Opřený o ohradu jsem tu duši léčivou scénu vydržel pozorovat dlouho. Po pár týdnech bílé tmy jsem jen vychutnával genius loci, v tichém světě daleko od magistrály. Ticho, které si nezasloužilo rušit rachotem závěrky. Zamkl jsem v autě digitál, analog i mobil a jen s čokoládou vyrazil pěšky přes kopec. Čistě ze zvědavosti, co je za ním.
Každý rok se s končícím létem utěšuji blížícím se potenciálem na ukázkovou, přehnaně barevnou podzimní kýčovku. Snad kvůli mlsné lenosti, snad kvůli čistě sobeckému kochání se zázračně rozjasněnou přírodou těsně před zimou jsem letos takovou nestihl. Zase.
