Megatest ultrazoomových objektivů

Autofokus, ostření

V otázce ostření předváděly objektivy nejrůznější výkony. Canon a Sigma 18-250mm disponovaly ultrasonickým ostřením, zatímco Sigma 18-200mm a Tamron 18-200mm mají klasické hlučnější ostření. Tamron 18-270mm disponoval jako jediný piezoelektrickým ostřením, které se vyznačovalo velmi tichým chodem.
Co se týče rychlosti ostření, na rozdíl od testu pevných 50mm objektivů zde ultrasonické ostření opravdu ukazuje výrazný rozdíl v rychlosti ostření, což znamená od 0,55 do 0,8 sekundy při přeostření z nekončena na cca 0,7 metru. V praxi taková situace ale moc často nastávat nebude, takže lze čekat výrazně kratší časy. Dobře si ale uděláte obrázek o tom, jak rychlý autofokus je. Klasické ostření je u Sigma 18-200mm přiměřeně rychlé na širších ohniscích, ale na dlouhých už dost pomalé, naopak Tamron 18-200mm podává všude výsledky průměrné. Piezoelektrické ostření u Tamronu 18-270 bohužel se svým 1,2+sekundovým ostření platilo za nejpomalejší v testu.
Na rozdíl od 50mm objektivů mě potěšilo, že na testovacím těle zrcadlovky Canon EOS 550D netrpěl ani jeden objektiv na focus shift a co se týče back/front focusu, ten byl rovněž v mezích. Na druhém testovacím těle však některé objektivy nebyly příliš dobře použitelné, což znovu zdůrazňuje to, že objektiv a zrcadlovka by měly být vždy seřízené a nikdy není zaručeno, že budou spolu dobře spolupracovat.

Výrobci uvádí, že objektivy jsou schopny ostřit od 45 cm, Tamron 18-270mm pak od 49 cm. Skutečnost je dobrá pro Canon se 35 až 40 cm a Sigmu 18-250mm (35 až 43 cm). Sigma 18-200mm potřebuje v téměř celém rozsahu 44 až 45 cm, Tamron 18-200mm 40 až 43 cm. Poslední Tamron 18-270mm se nejčastěji pohybuje mezi 40 s 42cm, na ohniscích kolem 25mm ale potřebuje přes 45 cm. Zvětšení jsem měřil na nejdelším ohnisku a zde propadla Sigma 18-200mm, lepší výsledky dal Canon a Tamron 18-200mm, nejlepší makro pak mají Sigma 18-250mm a Tamron 18-270mm.

Makro režim

Nemá smysl ukazovat snímky ze všech objektivů, proto ukážu jeden snímek z Tamronu 18-270mm, jehož makro je nejlepší.
Zvětšení je tedy slušné, ale na přehnaně dobré makro to není. Výhodou objektivů Tamron je, že mají menší závit na filtry a mohou využívat např. makropředsádku Raynox DCR-150. U Tamronu 18-200mm se zvýší přepočtené zvětšení z 0,45× na 1,55×.
Hloubka ostrosti je tak neuvěřitelně malá, že je nutno opravdu hodně clonit, nezřídka i hodně přes F20. Pochopitelně pak musíte počítat se silnou difrakcí a také komplikovanou prací. Největšího zvětšení dosáhnete na nejdelším ohnisku se zaostřením na nekončeno.
Tamron 18-270mm z předsádky profituje ještě více. Jeho přepočtené zvětšení dosahuje hodnoty 2,11×. Opět ale upozorňuji, že focení s předsádkou vyžaduje opravdu hodně dobrý stativ (ideálně makrostativ).

Tady jen vidíte, že všechny objektivy mají opravdu hodně výrazný focus breathing (změnu ohniska v závislosti na rovině zaostření), a to asi až na dvojnásobné ohnisko!

Světelnost a clona

Všechny objektivy mají 7lamelovou clonu, výjimkou je pouze Canon s 6 lamelami. Podíváme-li se na průběh světelnosti všech objektivů (přidávám i Nikon 18-200mm VR z loňského testu), zjistíme, že hraniční světelnosti všech objektivů jsou velmi podobné, průběh je zdánlivě lineární (osa je totiž logaritmická), ale přeci jen si můžeme všimnout některých rozdílů.
S průběhem světelnosti je na tom velmi špatně Sigma 18-200mm, která má špatnou světelnost na začátku a průměrnou na konci. Konkurenční Tamron 18-200mm má naopak nejlepší světelnost na začátku, ale nejhorší na konci. Canon se drží ve středu pole, trochu lépe je na tom Nikon, naopak trochu hůře Sigma 18-250. Tamron 18-270mm s nejdelším rozsahem je průměrný, ale ve středních ohniscích kolem 40 až 100 milimetrů je nejhorší. Rozdíly mezi objektivy ale v podstatě nikdy nepřesáhnout 1/3 EV.

Bokeh

Zajímavé bude sledovat i úroveň kvality bokehu (rozmazaného pozadí). Všechny testy byly provedeny při cloně F8, aby se projevila i kvalita irisové clony.
Canon měl bokeh příjemný, pozadí se rozmazávalo docela plynule. Tvar clony je kruhový, takže odrazy světel nechytají šestiúhelníkový tvar, což lze chválit.
Ani levnější Sigma se nejevila špatně. Odrazy světel jsou sice trochu méně rovnoměrné, ale stále kulaté.
Druhá Sigma trochu více chytala sedmiúhelníkový tvar než předchozí, není to ale vážné.
Nejlevnější Tamron má bohužel bokeh méně příjemný. Tvar je sice kulatý, ale vytváří uprostřed tmavou tečku a pozadí je tak takové "rozbité". Dobře to jde vidět např. na drátěnce.
Dražší Tamron je na tom o něco lépe, jeho bokeh má kulatý tvar i slušnou plnost. Zde není objektivu co vytýkat.

Stabilizace

U čtyřech z pěti objektivů jsem vyzkoušel i optickou stabilizaci (Tamron 18-200mm stabilizaci nemá). Testovalo se s expozičním časem 1/10 sekundy a zhruba 135mm ohniskem na vzdálenost přibližně 2 metry. Byly vybrány typické obrázky, tedy ani ty nejostřejší, ale ani ty nejroztřesenější.
V tomto testu mě moc nepotěšila Sigma 18-200mm. Její stabilizace funguje nějak divně (možná záležitost konkrétního kusu), kdy je obraz částečně stabilizovaný, ale stabilizace občas ucukne a na fotce máte obraz jakoby dvakrát (silný stabilizovaný a jemný kousek posunutý). Ostatně i při komponování snímku někdy obraz díky stabilizaci v hledáčku nepříjemně cuká, to ale v menší míře dělaly snad všechny objektivy. U Sigmy to ale už vadilo.

Stabilizace v tomto objektivu navíc nemá ráda snímání ve větších úhlech nahoru a dolů, což dá vědět nepříjemným zvukem. Sigma 18-250mm na tom byla o něco lépe (především tolik necukala), nicméně ani její účinek není nikterak ohromující. Canon a Tamron 18-270mm mají ale stabilizaci solidní a spolehlivější.