Nikon D40: levná zrcadlovka pro všechny

Nikon D40 si nejspíš nebudou kupovat lidé kteří mají se zrcadlovkami zkušenosti, ale spíše uživatelé kompaktů, kteří by rádi přešli na digitální zrcadlovku a případně si dokoupili jen jeden, maximálně dva další objektivy. Základní set nabízí za necelých 10 000 Kč tělo fotoaparátu Nikon D40 a objektiv NIKKOR AF-S 18-55 mm, kterému se v této recenzi budeme věnovat. Ta bude pojata jako recenze tohoto setu, tedy fotoaparátu včetně objektivu. S jiným objektivem může mít fotoaparát jiné vlastnosti, například s AF-S 55-200 mm bude mít úplně jiný rozsah ohnisek. Právě s tímto objektivem máte také možnost sehnat Nikon D40 v setu (včetně 15-88mm objektivu).

 

Fotoaparát je vyráběn s ohledem na co nejnižší cenu. Potěší tak, že je zde APS-C čip o rozměrech 23,7×15,6 mm, což je pro zrcadlovky Nikon typické. Poněvadž nejde už o nejmladší model (Nikon D50 nahradil před více než 1,5 rokem) a patří k low-endu zrcadlovek, nelze se divit poměrně nízkému rozlišení 6,1 megapixelů. Na dnešní poměry je to poměrně málo, nicméně jde rozhodně o velmi dobře použitelné rozlišení. Na druhou stranu by měl fotoaparát o to méně trpět na nepříjemný digitální šum. Existuje však i Nikon D40X, což je totožný fotoaparát, akorát s 10MPx čipem, podporou ISO 100 a rychlejším sekvenčním snímáním. Klasická D40 začíná na ISO 200. Cena je pak u modelu D40X cca o 1000 Kč vyšší.

 

 

Nikon D40 je jedna z nejmenších zrcadlovek na trhu. Vůči kompaktům (i většině ultrazoomům) však působí poněkud robustněji. Celé tělo je plastové, nicméně i tak působí poměrně dobrým zpracováním a slušnou kvalitou. Hmotnost fotoaparátu samotného je 475 gramů, objektiv pak váží 205 gramů. S baterií a kartou jsem naměřil zhruba 740 gramů. Oproti ultrazoomu Fujifilmu S100FS je o dobrých 300 gramů lehčí, což má i tu výhodu, že fotoaparát díky tomu ruce příliš nezatíží. Grip má tu správnou velikost, levou rukou si můžete podepřít objektiv a jednoduše manipulovat s kroužkem zoomu i ostřením.

Takto vypadá jen tělo fotoaparátu. Nahoře není žádný stavový displej, jak je u většiny zrcadlovek obvyklé. Tuto úlohu převzal LCD displej. Absence stavového displeje, stejně jako absence ostřícího motorku, umožnila zmenšit rozměry fotoaparátu. Tělo je tak sice vybaveno bajonetem Nikon F-mount, ale plně podporuje pouze objektivy AF-S a AF-I, které mají vlastní ostřící motorek. S jinými objektivy typu G a D budete muset ostřit ručně. Všechny ostatní objektivy se pak musí obejít dokonce i bez absence měření expozice 3D Color Matrix II. Inu, vskutku se jedná o low-end zrcadlovku pro začínající uživatele na poli DSLR.

Po odstranění krytky a sklopení zrcadla se vám představí APS-C čip s rozlišením 6,1 megapixelů. Není stabilizovaný, dokonce nedisponuje ani některou z nových protiprachových technologií. Čištění od prachu tak budete muset zvládnout sami. Nikon naštěstí poskytuje prvních 10 čištění snímače zdarma. Nám do redakce přišel fotoaparát se třemi zrnky prachu na snímači, které naštěstí stačilo vyfoukat. Chvíli poté se objevilo ještě jedno, ale pak už po celou dobu testu včetně focení byl snímač bez prachu. Bílá tečka u bajonetu slouží ke správnému umístění objektivu, který má taktéž podobnou značku.

Podívejme se nyní na přední část detailněji. Je vidět grip, který je oživen menším načervenalým trojúhelníkovým prvkem. Vedle něj je AF lampa. Ta funguje nejen jako pomocník pro ostření ve tmě, ale také jako kontrolka samospouště a světlo pro potlačení efektu červených očí. Zde bych upozornil, že fotoaparát v tomto případě zasvítí dvakrát. Nejprve pro zaostření. Po plném zmáčknutí spouště se nic neděje, protože se nejprve rozsvítí toto světlo pro potlačení efektu červených očí, a až následně se zpožděním se exponuje fotografie. Je to trochu nepříjemné. Předblesk by měl sice také zpoždění, ale alespoň by to na fotografa působilo o něco rychleji.

Nad objektivem je výklopný blesk. Fotoaparát sice nepatří mezi velké zrcadlovky, ale i tak rozměry dovolují poměrně slušné vyklopení. Směrem vpravo už jen vidíme název modelu "D40" a schované tlačítko pro odjištění objektivu. Lépe jej lze vidět na předchozí fotografii.

Objektiv NIKKOR AF-S 18-55 mm f/3,5-5,6G ED II má délku 74 mm a průměr cca 70,5 mm. Jak již bylo řečeno, je určen pro bajonet Nikon F. Lze na něj přidělat filtry o průměru 52 mm. Zkoušel jsem polarizační filtr B+W s tímto průměrem a padl jako ulitý. Objektiv je vybaven ostřícím motorkem, pomocí přepínače je však možno zapnout ruční ostření. Natáčením posledního členu objektivu pak ostříte a ve srovnání s manuálním ostřením u kompaktů je to pochopitelně naprosto o něčem jiném. Jednak můžete zaostřit během sekundy (nebo několika málo sekund), jednak díky zrcadlovému hledáčku máte nesrovnatelně lepší představu o ostrosti. Manuálním ostření se nedá s kompakty vůbec srovnávat. Je to o několik tříd lepší zážitek a dá se skutečně používat.

O zoomování se stará otočný gumový kroužek s vyznačenými ohniskovými vzdálenostmi. Pochopitelně bez přepočtu na kinofilm. Fotografovi stačí násobit tyto hodnoty 1,5×. Nepochopil jsem, proč krytka objektivu nemá žádné ouško pro provlečení šňůrky (ta pochopitelně není ani v balení). Ztráta krytky tak nemusí být vůbec žádný problém.

Papírové vlastnosti setového objektivu nejsou nijak zázračné. Má 3× násobný zoom v rozsahu reálných ohniskových vzdáleností 18 - 55 mm. Po přepočtu na kinofilmové políčko to je 27 - 82 mm. Fotoaparát tak zvládne poměrně širokoúhlé fotografie, na druhou stranu větší přiblížení je pro něj naprostou neznámou. K tomu je určen 55 - 200 mm objektiv, který si lze přikoupit, nebo koupit rovnou set se dvěma objektivy (18 - 55 mm + 55 - 200 mm). Velkou radost neudělají ani hodnoty světelnosti. Ostatní výrobci levných zrcadlovek sice přibalují setové objektivy těch samých světelností, ale F3,5 na nejširším ohnisku není nic světoborného. Totéž platí o F5,6 na nejdelším. U Nikonu D40 zamrzí o to více, že ani CCD čip, ani objektiv není stabilizovaný.

Při pohledu seshora s objektivem vynikne délka fotoaparátu. Ve třídě zrcadlovek jde o drobka a na poli fotoaparátů s EVF hledáčkem je větší je větší snad jen již zmíněný Fujifilm S100FS. Na snímku vidíte velikost gripu, který je přesně tak akorát. Na něm je umístěna spoušť klasického chodu, okružím se pak fotoaparát zapíná. Pravé tlačítko INFO slouží k zapnutí menu, ve kterém lze upravovat základní expoziční nastavení. Dlouhé držení, zhruba dvousekundové, vynuluje všechna nastavení a vrátí původní tovární.

Druhé tlačítko slouží ke korekci expozice. Po jeho stisku a otáčení spodním kolečkem (od velkého kolečka fotografických režimů směrem vpravo dolů) můžete upravit expozici. Poměrně nepříjemný je ten fakt, že úprava expozice není možná v automatických režimech, kde fotoaparátu nemůžete do nastavení mluvit. To je možné pouze v režimech P, A, S a M. V prvním koriguje expozici, kterou nastavuje automatika (mění se tedy clona podle toho, jak automatika vyhodnotí), v režimu A a S není třeba držet tlačítko korekce expozice. Jen točení kolečka mění clonu (A) nebo čas (S). Když však budete držet tlačítko korekce expozice, začne se měnit druhá hodnota, u priority clony tak můžete změnit i čas a naopak.

Nesmím zapomenout na hlavní kolečko fotografických režimů. To se dá otáčet pouze dvěma prsty, ale jeho chod je přiměřeně tuhý, takže se ovládá velmi příjemně. Po stranách fotoaparátu vidíte ouška pro provlečení popruhu na krk. Je vidět výklopný blesk, ale také standardní ISO konektor (sáňky) pro externí blesk.

Zadní strana je překvapivě chudá Vévodí jí 2,5" LCD displej s rozlišením 230 000 pixelů. Překvapivě jsou vertikální pozorovací úhly o trochu lepší než úhly do stran. Tam se při větším úhlu začíná lehce ztrácet černá barva, ale jinak nutno říci, že prakticky ze všech úhlů na LCD poměrně dobře vidíte. Nicméně, jde o zrcadlovku bez Live View, takže LCD displej zde nehraje hlavní roli. Ta připadá zrcadlovému hledáčku. Obraz v něm je velmi dobrý, dá se dle něj dobře a rychle ostřit. Jen to chce mít čisté zrcátko, jinak zde vidíte také spoustu prachu. Na spodním řádku dostáváte údaje o expozici, počtu zbývajících fotografií a další údaje.

Nahoře vedle hledáčku (napravo) je jeho dioptrická korekce, dále zámek expozice a ostření, poslední je pak kolečko, kterým se nastavuje expozice (viz tři odstavce výše). Nalevo od LCD displeje jsou hlavní ovládací prvky, napravo pak kurzorové šipky a pár dalších drobností.

Nejprve se podívejme na pravou stranu. Čtyřsměrný ovladač zde takřka nemá sám o sobě vůbec žádnou funkci, což je trochu škoda. Mohla zde být některá nastavení, kvůli kterým se jinak složitěji leze do ovládacího menu. Až v menu se tímto ovladačem můžete pohybovat a má nějakou význačnější funkci (v režimu fotografování jen vybírá místo ostření, a to pouze v některých režimech). Tlačítko OK slouží k potvrzování. Celý ovladač však působí trochu lacině a možná až příliš plastově. Spodní tlačítko s ikonou koše slouží k vymazání fotografie. Druhé stisknutí zde funguje jako potvrzení, vymazání dvojitým stiskem je tak záležitostí chviličky.

Levá strana je velmi důležitá, leč trochu zmatená. První tlačítko má jasnou funkci, přepíná do režimu prohlížení. Do toho se lze dostat automaticky po vyfocení fotografie. Je výborné, že i v tomto případě máte přístup nejen k poslední pořízené fotografii, ale rovnou ke všem. U některých fotoaparátů se po vyfocení snímek zobrazí, ale nemůžete se dostat ke snímkům předchozím.

Další tři tlačítka mají poměrně vtipné rozložení funkcí. Všechny tři totiž dělají téměř totéž. Každým se spouští menu pro nastavování spousty parametrů fotoaparátu. Tlačítko MENU vás dostane do hlavního menu, kde máte skutečně přístup ke všem položkám. Tedy jak k těm fotografickým (citlivost, vyvážení bílé a podobně), tak k vlastním nastavením fotoaparátu (třeba jas LCD displeje, nastavení vlastností samospouště, sklopení zrcátka,...). Menu je děleno do pěti podskupin, občas jsem však nevěděl, kde mám kterou položku hledat. Obzvláště CUSTOM SETTINGS MENU je se svými 18 položkami trochu složitější na prolezení všech možností.

Poslední dvě vás dostanou do jednoduššího menu, kde jdou nastavit jen základní možnosti fotografování. Pochopitelně ty nejdůležitější. Příkladem nechť je ISO citlivost, sekvenční snímání, rozlišení, vyvážení bílé a podobně. Prvním stiskem se pouze aktivuje toto menu (obě tlačítka tak dělají totéž, co tlačítko INFO), teprve druhým stiskem aktivuje možnost nastavování. To se děje výhradně pomocí čtyřsměrného ovladače a tlačítka OK, kterým vyberete, co budete nastavovat a následní jím také potvrzujete. Pro potvrzení slouží i šipka doprava, nicméně ta funguje i na pohyb v menu. Spíše bych očekával, že v menu bude sloužit k rozkliknutí možností nastavení dané položky a pohyb v menu bude ponechán pouze šipkám nahoru a dolů. Bohužel to tak není a díky tomu je ovládání trochu složitější a méně intuitivní.

Zatímco spodním tlačítkem (lupa "+") i z menu vyjedete, tím vrchnější vyvoláte nápovědu, která vám přiblíží, co daná funkce vlastně dělá. Nápověda je poměrně podrobná a skutečně k věci, takže mohu říci, že pomůže. V prohlížecím režimu slouží tato tlačítka k přibližování a oddalování fotografie. Ovládání má tedy sice své logické návaznosti, ale dle mého názoru je trochu složité. Zejména ve chvílích, kdy jde o hodně a času není nazbyt, zběsile mačkáte tlačítka než si uvědomíte, že musíte zmáčknout ještě toto a tamto. Zejména je nutno si zvyknout na to, že nastavování vlastností v rychlém menu je k dispozici až po druhém zmáčknutí spodního tlačítka (s lupou "+"). Všechna tlačítka se ovládají poměrně příjemně, jejich stisknutí by však mohlo být zaregistrováno trochu dříve. Je nutno je mačkat trochu více.

Z levé strany vidíte nejblíže ke zadní stěně krytku video-out výstupu a portu pro USB kabel. O oušku pro popruh jsme již mluvili, stejně tak o výklopném blesku. Najdete zde tedy ještě dvě tlačítka, která nebyla zmíněna. Vrchní vyklápí blesk, případně nastavuje ve spolupráci s ovládacím kolečkem jeho módy. Spodnímu tlačítku Fn můžete přiřadit některou z funkcí jako například rychlé nastavení ISO citlivosti nebo samospouště.

Pravá strana je tentokrát zobrazena bez objektivu. Kromě velmi dobře tvarovaného gripu zde máte šanci vidět jen krytku prostoru pro paměťové karty SDHC.

Spodní část fotoaparátu není nikterak zvláštní. Závit pro stativ je umístěn v ose objektivu, v gripu je uložena Li-Ion baterie. Nechybí pochopitelně výrobní číslo fotoaparátu.

Krytka prostoru pro baterie se nejprve musí vysunout a posléze vyklopit. Oproti mnoha jiným fotoaparátům to zde funguje výborně, žádné zápasení s krytkou se nekoná. Fotoaparát podporuje levné a rychlé SDHC karty, což je dobře.

Pod krytkou prostoru pro baterie naleznete Li-Ion akumulátor s napětím 7,4 V a kapacitou 1000 mAh. Není jištěn západkou, nicméně sám od sebe nevypadne. Když otočíte fotoaparátem tak, aby akumulátor vypadl, on se posune zhruba jen o centimetr. Pak jej musíte uchopit, překonat sílu pojistky a vyjmout.

Po stránce zpracování působí fotoaparát poměrně dobrým dojmem, a to i přes celoplastové tělo. Nikon D40 se v ruce drží výborně a prakticky všechny ovladače jsou příjemně ovladatelné. Výhrady mám k ovládání jako takovému, co se týče navigace v menu a přiřazení funkcí tlačítkům.