Olympus SP-570UZ: uspěje první 20× ultrazoom v testu?

Sférické zkreslení a vinětace

Na nejširší ohnisko 26 mm fotoaparát disponuje poměrně dosti silným soudkovitým zkreslením. Naopak u nejdelšího ohniska se dostavuje poduškovité zkreslení, to je však velmi mírné a nejsou zde žádné větší nepravidelnosti.

ohnisko 26 mm

ohnisko 520 mm

Vinětace je u širokého ohniska patrná zejména v pravém spodním rohu. S rostoucím ohniskem (zhruba do 5× zoomu) však vinětace v tomto rohu klesá a naopak se projevuje v levém dolním. V rozmezí 5× až asi 13× zoomu je vinětace obecně ve všech rozích spíše nižší, zejména v horních jen velmi málo zřetelná. Od 13× zoomu, ale vinětace ve všech rozích začíná opět strmě růst.

Digitální šum

Podíváme se i na digitální šum, který je značně sledovaným parametrem, zejména se stále se zvětšujícím rozlišením na malých čipech. Deset megapixelů je na čip o úhlopříčce 1/2,33" poměrně dosti vysoké, takže se dá očekávat vyšší úroveň šumu. Vyfotil jsem jeden z CD disků, kde lze dobře sledovat podání barev na velikých plochách disku i úroveň vykreslení malých písmen. Vzhledem k tomu, že rozlišení 10 MPx je již dost veliké, byl jsem nucen ponechat z fotografie 400×300 pixelů, aby byla vidět písmena i odrazivá plocha disku.

ISO 64
ISO 100
ISO 200
ISO 400
ISO 800
ISO 1600
ISO3200	ISO 6400

Na citlivost ISO 64 je snímek nádherně ostrý a čistý. Šum je minimální a nijak výrazně nekazí dojem z fotografie. ISO 100, 200 i 400 zachovávají velmi dobrou ostrost, nicméně u ISO 200 již začíná šum být trochu více vidět, ale stále je jeho hodnota pro běžné focení přijatelná. Od ISO 400 již fotoaparát produkuje znatelný šum, nicméně při rozlišení 10 MPx budou fotografie pro tisk běžných formátů i nadále velmi dobře použitelné. ISO 800 přidává znatelné tmavé body do fotografie, větším problémem než šum se zde však stává ztráta ostrosti, která opticky šum trochu potlačuje, což se potvrdilo i měřením síly šumu. Písmena jsou u nadále patrná, nicméně červená již ztrácí svůj jas a fotoaparát dává najevo, že ISO 800 už nebude právě to nejlepší. ISO 1600 je však již vyloženě tragédie a je to rozhodně citlivost, která se nedá rozumně používat. Ostrost je sice na úrovni ISO 800, ale ve fotografii jsou velmi patrné tmavé pixely, šum je velmi silný a červená písmena téměř úplně ztratila barvu.

ISO 3200 a ISO 6400 fungují pouze u fotografií do rozlišení 5 megapixelů. Proto jsem použil i menší náhledové fotografie v rozlišení 240×200 pixelů. Pokud nastavíte při horším osvětlení ISO 3200 a pořídíte snímek, možná budete překvapeni tím, jak hezky vypadá. Bohužel je to dáno tím, že fotoaparát snímek v zájmu potlačení šumu velmi silně rozmaže. Podle měření je šum někde na úrovni mezi ISO 64 a ISO 100, nicméně detaily jsou v nenávratnu a celá fotografie je neostrá. ISO 6400 je na tom podobně, jenže zde je fotografie neostrá a stejně se šumem. Fotografie jsou foceny se zapnutou redukcí šumu. Její vypnutí nemá na šum ale prakticky žádný vliv a to dokonce ani na jeho strukturu.

Přidávám ještě snímky bílé plochy, kde bude více patrná struktura šumu.

ISO 64	ISO 100
ISO200	ISO 400
ISO 800	ISO 1600
ISO 3200	ISO 6400

Nafocené bílé plochy potvrzují předchozí obrázky CD. ISO 64 dává poměrně hezké obrázky, ale ani ty se nevyvarovaly zelenofialových fleků. Potěší však malé jasové změny, jak je vidět na grafu, průměrný rozdíl v jasech mezi sousedními pixely je lehce nad úrovní 1. ISO 100 je vcelku dobré, ISO 200 již znatelněji šumí, nicméně jasové rozdíly se pohybují stále jen kolem 1,5, což je velmi pěkné číslo. Až ISO 400 přidává tmavé zašuměné body, které se projevují v nárůstu jasových rozdílů přes hodnotu 2.
ISO 800 sice disponuje velkými zabarvenými plochami oranžovofialových a zelených odstínů, nicméně již pozorovaná rozmazanost dělá fotografii hladší a jasové rozdíly mírně klesly, patrné jsou zejména v jednotlivých barevných odstínech. Jak již bylo řečeno, ISO 1600 je pro fotografie pohromou, jasové rozdíly vyskočily nad hodnotu 3,3, což značí již velmi patrný šum. Vyšší citlivosti jsou hodně vyhlazované a s nižším rozlišením, což se projevuje spadnutím rozdílů jasu až k hodnotě 1,1 u ISO 3200. Z přiložené fotografie je ale jasné rozmazání. Stejná situace platí i u ISO 6400, které však přidává velké tmavé fleky.

Lze tedy říci, že velmi dobré fotografie se dají pořídit s citlivostmi ISO 64 až ISO 200. Pokud nebudete fotografie tisknout na příliš velký formát, dá se vcelku dobře použít i ISO 400 a jestliže vám nebude vadit menší neostrost, tak ve výjimečných případech i ISO 800. Rozhodně bych ale tyto citlivosti používal jen pokud není zbytí. ISO 1600 a vyšší nemá smysl používat, buď dostanete výrazný šum (ISO 1600), silné rozmazání (ISO 3200) nebo oboje (ISO 6400). Celkově musím říci, že Olympus zvládl otázku šumu s ohledem na rozměry čipu a rozlišení dobře.

Vyvážení bílé

Testovací obrazec byl focen v pokoji ve stínu, ale při denním světle. Jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, automatické vyvážení bílé nefungovalo vždy nejlépe a mělo docela problém rozpoznat zejména osvětlení žárovkou. Většina fotografií v tomto prostředí má pak výrazně žlutý až červený nádech. Na jednu stranu to fotografiím dodává dojem tepla a příjemné atmosféry, barevné podání ale není nejlepší. Vyvážení na žárovku při tomto osvětlení naopak většinou dávalo možná až příliš studené barvy.

slunce	stín
žárovka	zářivka 1
zářivka 2	zářivka 3
vlastní nastavení bílé (zaměřeno na bílý okraj)

V praxi jsem většinou nezaznamenal větší rozdíl mezi vyvážení "slunce" a "stín", při jakémkoli počasí bylo ladění fotografií dosti podobné. Naopak žárovka zásadně produkovala velmi studené barvy. Zářivka 1 a zářivka 2 jsou sice u testovacího obrazce odlišné, v praxi mezi nimi ale příliš velký rozdíl není, ten je patrný až u zářivky 3.

Manuální nastavení bílé je k dispozici a nutno říci, že v mnoha případech funguje naprosto bezvadně. I přiložená fotografie obrazce vypadá, jako bych viděl originál před očima. Hluboko v položkách menu můžete dokonce nalézt manuální upravení vyvažování bílé, přidat až sedm kroků do červena nebo ubrat sedm kroků do modra. Toto nastavení se pak vztahuj na všechny předvolené režimy vyvážení bílé.
Toto je malá ukázka. Prostřední fotografie značí normální vyvážení, vlevo je 7 kroků do modra, vpravo 7 kroků do červena. Rozdíly jsou velmi patrné. Tato úprava bílé doplňovala vyvážení na žárovku.

Měření rychlosti

Starší ultrazoomy Olympus byly kritizovány za špatné výkony co se týče rychlosti, zejména ostření. V příznivých podmínkách fotoaparát ostří velmi rychle, ale na delších ohniscích začíná mít trochu problémy. Stejně tak mu nesvědčí horší osvětlení, kde ostření může být otázkou mnoha vteřin a nakonec stejně nebude úspěšné. Obrovským problémem fotoaparátu jsou však xD karty, které svým výkonem fotoaparát velmi výrazně brzdí.

• První snímek - 4,2 sekundy (Fotoaparát zobrazí logo Olympus s pěknou a krátkou znělkou, čímž trochu navozuje dojem, že startuje počítač a dlouho trvá než naběhne. Není tomu tak, logo rychle zmizne a můžete poměrně rychle fotit.)
• Snímek bez namáčknutí - 1,0 - 1,1 sekundy (Pokud nefotíte zrovna nějakou složitou scénu na hranici možností autofokusu, fotoaparát zaostří do vteřiny a pořídí snímek. Není to sice závratně dobrý čas, ale dá se s tím spokojit.)
• Snímek s namáčknutím - téměř okamžitě (Zde bych podotknul, že fotoaparát má trošičku delší prodlevu ve srovnání s ostatními fotoaparáty, ale není to nic, co by výrazněji vadilo, takže focení se dá považovat za okamžité)
• Přezoomování - 1,6 sekundy (Vzhledem k tomu, že zoom se ovládá otočným kroužkem, je přezoomování dílem několika přehmatů při otáčení. Naučíte-li se ruku pokládat tak, abyste to zvládli bez přehmatu, za 1,6 sekundy budete hotovi. Obyčejně ale musíte tak dvakrát přehmátnout, což je trochu zdržující.)
• Sekvenční snímání - 6,3 sekundy (Pořídí více snímků, při tomto testu to byly 4 snímky, ale někdy jich pořídí až sedm. Pořízení čtyř fotografií trvalo 6,3 vteřiny, nicméně jejich následné ukládání lehce přes 9 vteřin. Zde se projevila pomalost xD karty.)
• Rychlé sekvenční snímání - 3,4 sekundy (Pořídí 20 snímků v rozlišení 5 MPx, z vnitřní paměti na xD kartu je pak ukládá zhruba 23 vteřin, během kterých nemůžete nic dělat.)
• Vysokorychlostní sekvenční snímání 2 - 2,7 sekundy (Olympus hlásá v tomto režimu snímání rychlost 13,5 fps, mě se podařilo dosáhnout lehce přes 11 fps, tento režim pořídí 30 snímků v rozlišení 3 MPx. Ukládání snímků na kartu opět trvá kolem 23 vteřin.)
• Pre-Capture - 1,8 sekundy (V tomto režimu namáčknutím spouště do poloviny pořídí 10 snímků a až plným zmáčknutím pořídí zbývajících 20 hlavních snímků rychlostí 13,5 fps, opět naměřeno lehce přes 11 fps. Ty se pak na kartu ukládají opět 23 vteřin.)
• Sekvenční snímání AF - 13,2 sekundy (Fotoaparát sekvenčně snímá, ale před každým snímkem znovu zaostří. V tomto testu za 13,2 vteřiny pořídil pět fotografií. Na kartu se ukládaly cca 7,6 vteřiny).

Olympus SP-570UZ bych neoznačil za rychlíka, ale většinou je práce s ním celkem ucházející. Nefotí-li se objekty s malým kontrastem, extrémně blízko na hranici možností zaostřování nebo na nejdelší ohniska, je ostření až překvapivě velmi rychlé. Bohužel v méně příznivých podmínkách fotoaparátu velmi rychle dochází dech a má zejména problém zaostřit na horizontální linie. Na vertikální zaostří rychle a snadno, na méně výrazné horizontální se však mnohdy snaží ostřit neúspěšně a nezbude nic jiného než pootočit jej 90°, zaostřit a exponovat.

Velkým problémem jsou použité xD karty. Ty dnes nepatří mezi nejrychlejší, jejich přenosová rychlost dle měření dosahuje zhruba něco kolem 1,5 MB/s. Každá fotografie se tak po pořízení ukládá zhruba dvě vteřiny, což je příliš. Tento problém je o to více patrný při prohlížení, kdy se po vyvolání tohoto módu dvě vteřiny fotografie načítá. Zobrazí se sice hned v malém náhledu, ale zvětšené prohlížení je možné až po dvou vteřinách. Do té doby je točení kolečkem pro zvětšování bezúčelné. Naopak velmi potěší rychlost interní paměti, která je opravdu bleskurychlá a umožňuje pořizovat fotografie v sekvenčním snímání s neuvěřitelnou rychlostí ve velmi hojném počtu.

Optický a digitální zoom

Obrovskou devizou tohoto fotoaparátu je zoom. Ten optický se může pochlubit až 20× násobným zvětšení, digitální pak dalším 5× přiblížením. Celkem tak lze dosáhnout až 100× zoomu. Digitální zoom musíte nejprve povolit v menu, čímž se ale připravíte o možnost focení do formátu RAW. Nejprve se použije optický zoom a až následně lze využít ten digitální. Existuje zde možnost ještě detailního zoomu, což je další přiblížení optickým zoomem s tím, že fotografie je limitována rozlišením 3 MPx a opět nelze fotit do RAWu.
Zde se ukazuje velmi široké ohnisko. Fotografie je pořízena z osmého patra a zabírá téměř celý areál mateřské školky, který se nalézá pod patrovým domem. Prostředkem fotografie je značka "Přechod pro chodce", na kterou jsem posléze přiblížil.
Optické přiblížení je přímo úžasné. Zatímco na výchozí fotografii značka není téměř vidět, zde tvoří ústřední motiv fotografie a je naprosto jasně patrné, o jakou značku se jedná. Nyní se podíváme na "detailní zoom", který dovoluje pořídit fotografie v maximálním rozlišení 3 megapixelů. Jedná se v podstatě jen o výřez z fotografie uvedené výše, digitální zoom do hry nepřichází.
Je vidět, že jde jen o výřez z původní fotografie, kvalita snímku je totiž pořád stejná. Samozřejmě při tisku bude patrné ořezání na 3 megapixely. Nakonec se podívejme na digitální zoom.
Neuvěřitelné. Na první fotografii značku sotva vidět, zde se ani nevejde na fotografii. Digitální zoom bohužel už ubírá na kvalitě, v příznivých světelných podmínkách jsou však výsledky překvapivě dobré. Dochází k mírnému rozmazání hran, nicméně detaily (např. tráva na kraji) je stále poměrně dobře vykreslena. SP-570UZ je patrně první fotoaparát, u kterého digitální zoom není jen zbytečný nevyužitelný doplněk navíc. Funguje opravdu docela dobře.

Protisvětlo

Ve většině případů nemá fotoaparát s focením v protisvětle problém. Většinou přepálí oblohu, ale odlesky objektivu se neobjeví. Samozřejmě se ale dá dosáhnout mnoha situací, kdy se odlesky objeví a nutno říci, že jejich tvary jsou velmi zajímavé.
Nejdelší ohnisko a protisvětlo nejdou moc k sobě. Přiblížení je tak vysoké, že slunce vyplňuje velkou plochu fotografie a nedá se vůbec hovořit o nějakých odlescích či přepálení. Na snímku prostě není nic vidět. Velký problém s tím má však LCD displej. Fotoaparát vstřebává vysoké množství světla velmi špatně a na displeji se začínají objevovat přepálené plochy nejrůznějších barev (nejčastěji jasně zelená).

Noční scéna

Olympus SP-570UZ je dobrý fotoaparát pro noční focení. Má velmi slušný rozsah clon a citlivostí pro optimální nastavení času. Noční režim sice dovolí expozici o délce max. 4 sekundy, ale manuální nastavení vám umožní rovnou 15 vteřin nebo dokonce bulb režim v délce až osmi minut. Světla tedy může být docela málo a přesto lze získat pěkné, prosvětlené fotografie, např. s patrnými efekty světel po projetí automobilů.
Toto je sice jedna z těch tmavších fotografií, ale jde vidět, že fotoaparát s pořizováním nočních fotografií skutečně nemá problémy. Moc hezky vypadají hvězdičky vznikající kolem lamp pouličních osvětlení, stejně tak dobře patrné jsou pruhy světel projíždějícího automobilu. S menší citlivostí ISO 64 nebyl problém dosáhnout minutové expozice a mít třeba tři světla aut v každém směru.

Standardní scéna

Jako standardní scénu jsem tentokrát vybral vysokou a dlouhou budovu šenovských mlýnů. Při slunečním počasí fotoaparát podal hezké barvy, což platí zejména o obloze. Tráva je po zimě ještě málo zelená, ale celkově působí fotografie barevně poměrně dobře.