Tamron SP AF 60mm f/2.0 Di II LD [IF] Macro

Objektiv nabídne autofokus i manuální ostření, potěší i tím, že je zde režim manuálního ostření po autofokusu bez toho, aniž byste museli měnit polohu přepínače. I při nastavení AF tak můžete manuálně doostřovat. Ostření je dost tiché a pokud jde o rychlost, z nekonečna na půl metru mu to zabere zhruba okolo 0,7 sekundy. U makra to trvá déle, protože se občas rozhodne s ostřením přestat a musíte spoušť zmáčknout znova. Proto je u makra občas lepší manuálně aspoň trochu předostřit (třeba jen někam na půl metru) a pak už to nechat na automatice.

Jak už je u makro objektivů zvykem, jejich zvětšení je dosahováno masivním focus breathingem, vlastností, které se běžné objektivy obvykle snaží vyhnout. Jde o to, že s ostřením na kratší vzdálenost se výrazně prodlužuje ohnisková vzdálenost (objektiv změnou ostření "zoomuje"). Na obrázcích výše byly oba pořízeny ze stejného místa. První při zaostření na nekonečno, druhý při zaostření na 23 cm. Změna ohniskové vzdálenosti je asi 5násobná! Tzn. u makra má objektiv zhruba 300mm reálnou ohniskovou vzdálenost (450mm přepočtenou).

Schválně jsem zkusil 300mm objektiv na APS-C čipu a ano, zabral zhruba stejnou scénu (úhel záběru) jako tento 60mm makro objektiv při zaostření na minimální ostřící vzdálenost. S tím souvisí i to, že se s ostřením na kratší vzdálenosti zhoršuje světelnost objektivu (prodlužuje se ohnisková vzdálenost, tedy se i mění poměr ohniskové vzdálenosti a clonového otvoru = horší světelnost).

Při testu jsem skutečně naměřil minimální ostřící vzdálenost od senzoru 23 cm přesně tak, jak udává výrobce. Od přední čočky je to pak zhruba 9,5 centimetru. Přepočtené zvětšení dosahuje hodnoty 1,5×, reálné tedy přesně 1,0×. Opět jak tvrdí výrobce. Tradičně neunikla pozornosti ani makro předsádka Raynox DCR-150 se 4,8 dioptriemi. V takovém případě jsem mohl ještě kousek blíže na 20 cm od čipu (5,5 cm od předsádky). To už přepočtené zvětšení vyskočilo na 2,16× (reálné na 1,44×).

Nyní se podíváme, co tato čísla ohledně zvětšení vlastně znamenají v praxi.

Toto je kousek z klasických kleští. Jak sami vidíte, i přes clonění na F9 je hloubka ostrosti takřka nulová. Vyskytuje se tu trochu chromatické aberace.

Tady jsem clonil ještě více, přesto je hloubka ostrosti i nadále minimální. Naopak zvětšení je opravdu velké, desetikoruna se nevešla na snímek.

Tady pak vidíte vliv makro předsádky Raynox DCR-150 (4,8 dioptrie). Zvětšení se ještě zvýšilo, hloubka ostrosti se dále snížila.

Světelnost objektivu má hodnotu F2, nicméně ta se výrazně mění se zaostřením (tím, jak zaostřením na kratší vzdálenosti výrazně roste ohnisková vzdálenost). Světelnost F2 je tedy k dispozici jen při ostření na dlouhé vzdálenosti:

To znamená, že u 1:1 makra na méně než na F4 nezacloníte. Ono je to ale stejně jedno, protože problém bude spíše opačný, clonit budete muset ažaž, abyste dosáhli nějakou rozumnou hloubku ostrosti, které je opravdu malá. Clona má 7 lamel a maximální přiclonění se rovněž liší podle zaostření. Při zaostření na více než tři metry je maximem F22, u makra ale až F45.

Dále se podíváme na kvalitu bokehu. Tedy jak hezky objektiv dokáže rozmazat pozadí.

Díky dobré světelnosti se můžete těšit na solidní mazání pozadí, samotný bokeh je navíc jemný. Odlesky jsou poměrně plné, u testovaného objektivu byl ale v kulatých tvarech trochu zvláštní "zub".

Po přiclonění chytají odlesky mírný sedmiúhelníkový tvar. Výhodou je nicméně stále docela slušná "plnost" odlesků, takže bokeh i nadále působí docela jemně.