Akta o aktu 08: Otisk reality nebo sen?

Otisk reality nebo sen?

Jde o ono známé dilema: Je fotografie krásné nahé dívky totéž, jako krásná fotografie nahé dívky? Jistěže není! A stejně si můžeme odpovědět i na další podobné otázky: Musí být fotografie aktu pokaždé krásná? Musí být samotná modelka, pózující pro akt, krásná? V odpovědích se nutně musíte, máte-li zájem o skutečnou svobodnou a invenční tvorbu, a ne jen o pouhé, laicky nadšené poklepávání na rameno, zásadně rozcházet s většinovou společností. Jak asi víte nebo již tušíte, poučenou reakcí na podobné a mnohé další otázky, napovídající předem jednoduchou a očekávanou (všeobecně přijatelnou) odpověď, je jen málokdy jasné ANO. Pravdě daleko blíž bude NE, případně obligátní JAK KDY.

Profesor Ján Šmok blahé paměti učil své studenty (na samotné FAMU, ale i během mnoha workshopů, večerních škol a setkání s amatéry a nadšenci fotografie) dobře rozlišovat mezi prostým zachycením (třeba silně idealizované) reality a vlastní tvorbou. Příkladem budiž fotografie nádherné obnažené dívky, ležící na dece někde u vody, případně na divanu v luxusně zařízeném pokoji.

Student, pyšně očekávající pochvalu za své dílo (které bylo třeba i bravurně řemeslně zvládnuté, ostré jako břitva, hrající pestrými barvami, pořízené špičkovým přístrojem na velký formát filmu, atd.), byl pravidelně zpražen a odsouzen stát potupně v koutě spolu s fotografy západů slunce, roztomilých koťátek a jiných miliónkrát viděných prvoplánově líbivých výjevů. „Ta slečna je jistě překrásná, ale byla stejně krásná určitě i před tím, než jste přišel vy. Podobně jako ten západ slunce není sám o sobě kýč, jeho neinvenční záznam ale téměř jistě ano. I ten západ je nakonec stejně působivý jaksi samozřejmě sám od sebe a už odedávna. Co jste ale udělal vy, pane kolego? Co nového, osobitého a originálního jste do fotografie dodal vy sám, jako tvůrce? NIC!“

Svědkem takového nenápaditého řešení, jen posunutého třeba na značně vysokou řemeslnou úroveň, jsme každý den stokrát, především v reklamě, ale i v ilustraci a ve volné tvorbě. Nemálo fotografů nejen ze záliby, ale ani z profese nemá žádné vlastní tvůrčí ambice, často ani schopnosti nebo talent. To není hanba, jen prostý fakt. Nejde totiž o něco, na rozdíl od řemesla a technických znalostí, co by bylo možné se naučit. Proto také na seriózních uměleckých oborech všech typů škol přijímají studenty na základě talentových zkoušek. Umění se totiž na uměleckých školách na rozdíl od všeobecného mínění neučí, protože učit a naučit nelze. Tvůrce ho v sobě už od začátku má anebo ne. Na rozdíl od toho ostatního, měřitelného a viditelného, byť pro opravdovou tvorbu méně podstatného.
Většina amatérských fotografů netouží po ničem složitějším, než pořizovat nenáročné, realistické a líbivé „portrétoakty“ krásných dívek. Sbírají tváře a těla, a jako lovci pestrobarevných motýlů je napichují do svých (dnes již elektronických) alb. Nic proti, ale časem chtějte víc, jinak coby autoři rychle zakrníte. Pokud vám to však nevadí, jako bych nic neřekl!
Pro začátek stačí docela málo. Přestat vnímat jen samotné tělo nebo hezký ksichtík, naučit se vidět celou scénu, interakce jednotlivých vizuálních prvků, uvědomit si i světelnou situaci, zapracovat na účinnější kompozici, alespoň na dílčí abstrakci, hledat myšlenku a příběh…

Protože tedy nemají schopnost něco nového vytvořit, soustředí se takoví fotografové většinou na co možná technicky nejdokonalejší zobrazení něčeho, co vytvořil někdo jiný. Lhostejno, zda matka příroda, počasí, světelná situace, šikovný kadeřník, vizážista, stylista. Odtud tedy pramení onen nikdy nekončící a výrobci všeho možného nadšeně podporovaný hon za novějšími přístroji, vyšším rozlišením, světelnějšími objektivy, čedičovějšími stativy…

Výsledkem takového závodu ale nikdy není zaručeně úžasná fotografie, v nejlepším případě jen technicky kvalitnější fotografie úžasného výjevu. To platí i tehdy, pokud je občas takový autor náhodou zároveň i tím vizážistou nebo stylistou. Můžeme ho pak obdivovat, pokud je šikovný, alespoň jako výtečného stylistu, třeba i stylistu-umělce. Coby fotograf totiž pouze zaznamenává realitu.

Podobně vzniklé fotografie krásných, dokonale nalíčených, učesaných a oblečených (neoblečených) modelek v exkluzivních interiérech pravidelně vyhrávají webové a jiné fotografické soutěže, založené na hlasování (klikání) diváků. Co na tom, že jen málokdo z nich tuší, co vlastně hodnotí. Hlavní je, že fotograf-autor je miláček, má to v paži, je in, případně za vodou.

I ve fotografii aktu můžeme tedy postupovat téměř dokumentárním způsobem a není nikde řečeno, na rozdíl od výše zmíněných a často papouškovaných tvrzení, že každý kvalitní fotografický akt musí být aranžovaný, upravený a líbivý, nebo že pózovat pro něj mohou jen lidé s dokonalými těly. Stejně tak, jako třeba hraný film nemusí být pokaždé atraktivní, veselý a se šťastným (nebo vůbec nějakým) koncem. Pochopitelně si tím proti sobě poštveme většinové publikum, ale co když nám jde o skutečné umění, o sebevyjádření, o nějakou opravdu závažnou myšlenku? Pak je dovoleno vše. Dav se totiž mílí vždycky, jak pravil profesor Knížák a tahle věta by se dala rovnou tesat.

Část fotografů a tvůrců všech možných výtvarných oborů se přesto neustále zabývá otázkou, jestli to, co právě stvořili, je tím „pravým“ uměním. Podobné soudy se dost těžko ověřují a dokazují, tento ale náhodou ověříme snadno! Podle jedné z teorií umění totiž, jestliže se vaše dílo někomu líbí, je to jasný důkaz, že o umění nejde. Opravdové umění se totiž nelíbí nikomu, právě proto, že jednou z jeho definic je posouvání hranic a nabízení nových neviděných pohledů, názorů a myšlenek, zatímco dav vždycky miluje průměrnost, nevyčnívání a líbivý kýč. A máme jasno!

Nic to ovšem nemění na faktu, že naprostá většina fotografů aktu na náročné, nelíbivé a nevděčné „Umění“ už předem rezignuje a bude se dál snažit v rámci svých schopností, znalostí a možností spolupráce s vhodnými modely především o nějakou tu zábavu nebo o mrzký peníz, o vizuálně atraktivní, líbivé ilustrační obrázky, o seznámení s novou dívkou, o zachycení svých partnerek a partnerů v co možná příznivém světle, případně o nějakou tu erotiku ve stylu magazínů pro pány. Hlubší myšlenky rádi ponechají rozervaným samotářům a podivínům, kteří se možná jednoho dne proslaví, málokdy však dříve, než 300 let po bídné smrti hladem.
V další dvojici záběrů je tento první opět třeba řemeslně uspokojivým (až na ty lednově zimní studené barvy), ale přece jen spíše památečním snímkem z dovolené nebo prostě ze společného koupání v (ledové?) řece…
… zatímco tady už nejspíš kdosi zkoušel hledat něco nového, originálnějšího, abstraktnějšího a osobitějšího, než pouhý záznam atraktivní reality.

Ponechme tedy pro zbytek dnešního textu otázku, co je správné a co lepší, těm, které to trápí. Raději tomu, zda ve své fotografické praxi inklinujeme k realistickým fotografiím nebo spíše ke snovým fantaziím, přizpůsobíme vše, co můžeme ovlivnit před stiskem spouště. Možnosti jednotlivých autorů se budou pochopitelně značně lišit, a nejde jen o fotografické vybavení. Klíčový bude výběr modelu, ale i jeho oblečení, styl a pečlivost líčení, účesu a doplňků.

Spolupráce s kadeřníky a vizážisty, nadšenými amatéry i profesionály, se může opět odehrávat na bázi společného nadšení, vzájemných protislužeb, ale i sjednaného honoráře. Stejně tak nejen v ateliéru předem pečlivě naaranžovaná scéna, ale i nalezené prostředí může být syrové, neuspořádané, špinavé, ponuře osvětlené, nebo naopak zářivé, čistoskvoucí a vybavené stylovým nábytkem.

První druh lokací hledejme v opuštěných továrních halách, ve sklepích, v zarostlém koutě divoké přírody, na chalupě nebo v zaprášené kanceláři. Ten druhý v účelově pronajatém pokoji luxusního hotelu, v půjčeném nebo ve vlastním bytě, ve spřáteleném klubu nebo v sousedním, moderně zařízeném fitcentru.

I samotné vyhledávání takových lokací a jejich vhodné sladění s plánovanou formou, barevným řešením a stylem budoucí fotografie je uměním. Už tady se pozná, co v kom je a co by měl přenechat jinému. Nemá smysl si zastírat, že značná část autorů se do této fáze tvorby nikdy nepustí a docela jednoduše fotografuje tam, kde právě stojí, nebo kde zrovna přemluví modelku. Anebo docela přízemně a nenápaditě před už několik let spuštěným papírovým nebo látkovým pozadím svého improvizovaného nebo i profesionálního ateliéru. Je to tak přeci nejpohodlnější.

Ať už inklinujete k takovému nebo onakému stylu, neomezujte se na stále stejné stereotypní záběry a postoje, jako vystřižené z učebnic anatomie nebo z příručky 500 ideálních póz. Pozorujte stíny, světelné odlesky, siluety, průsvitné abstraktní tvary, detaily končetin, prameny vlasů, interakci tvarů v kontextu se zamýšleným formátem nebo s výřezem scény, viditelné v hledáčku. Vneste do obrazu vhodný díl abstrakce, zjednodušte barevnou paletu, dejte prostor přezáření, snižte kontrast nebo ho naopak přežeňte nad běžně akceptovanou mez.

Neopisujte. Učte se od ostatních, ale přemýšlejte sami za sebe a neopakujte příliš dlouho ani to, co se vám prokazatelně podařilo. Ustrnuli byste, a to, co bylo na začátku objevem, bude za pár měsíců nebo let působit okoukaně a překonaně. Nic si nedělejte z toho, že někdo (nebo většina) označí vaši novou fotografii za nějakou divnou. Už to je příslib, že jednou, v budoucnu, až vytvoříte snímek ještě divnější, a pak několik dalších v podobném duchu, že vaši práci někdo poučený a vzdělaný nazve… Možná. V každém případě zažijete cosi víc, než jen radost z kvalitního řemesla. Říká se tomu myslím skutečná samostatná tvorba.
Předchozí scéna z běžného života vás může dokonce docela dobře inspirovat k pozdější vlastní interpretaci a třeba k aranžované minisérii s obdobnou kompozicí i barevným řešením. A tohle už je skutečná tvorba, ať už výsledek dopadne jakkoliv.
Další příklad situace, která byla už fotografována nesčetněkrát, ale která může za přičinění kreativního pozorovatele dát vzniknout ne zcela tuctovému záběru. Zde vzniklo docela zajímavé napětí a nestabilita jen jednoduchým záměrným porušením zaběhnutých kompozičních pravidel.