Akta o aktu 21: Počítač to spraví (nebo ne)

Počítač to spraví (nebo ne)

Už jsem tu nejednou psal, že „čistá fotografie“ ve skutečnosti neexistuje a nikdy neexistovala (snad s výjimkou té okamžité, instantní, se všemi jejími omezeními). Bez ohledu na to, jestli tomu věříte. Už první kontakty, kopírované slunečním světlem, natož pak pozdější zvětšeniny, se lišily od informace ve zdrojových negativech a dokonce i každá další zvětšenina z téhož negativu se lišila od těch předchozích, protože šlo o ruční práci. A to vůbec nemluvím o reprodukci takových fotografií například v tehdejším tisku.

U pozdějších barevných fotografií byly rozdíly mezi jednotlivými reprodukcemi téhož originálu ještě markantnější. „Originál“ přitom neznal nikdo, často ani sám autor. Už třeba jen proto, že negativní materiál má podstatně větší expoziční pružnost (ale i hranovou ostrost) a je proto daleko snazší zachytit jednotlivé polotóny a detaily na film, než je následně přenést na papír. Vždy přitom dochází ke značné redukci a fotograf si může maximálně vybrat (volbou gradace papíru, lokálním nadržením, teplotou vývojky, jejím chemickým složením, časem pozitivní expozice), která část obrazu bude deformována méně a která více.

Časem se ovšem z této nutnosti stalo samostatné umění (nebo častěji řemeslo) a spolu s postupným vynalézáním nových atraktivních chemických i fyzikálních postupů (solarizace, Sabatierův efekt, mezinegativ, mřížkové filtry, zonální systém, lokální přezáření, mechanická retuš, škrábání negativu a stovky dalších) se fotografové rozdělili na ony výše zmíněné dva tábory.

A bylo přitom lhostejné, jestli bude výsledkem takových postupů fotografie zcela jiná, na první pohled abstraktní, nerealistická a „nefotografická“, anebo zdánlivě naprosto reálná, jen mnohem dokonalejší, než „fádní“ otisk skutečnosti, jak ji propagoval a proslavil například Angel Adams.

Ani v běžné amatérské praxi jste se nikdy nemohli následným manipulacím s vaším původním „čistým“ obrazem nijak vyhnout a to ani v případě, že jste po tom nijak netoužili. Odnesli jste prostě exponovaný film do laboratoře a manipuloval s ním (a se zvětšeninami z něho zhotovenými) někdo jiný za vás, jen třeba automatizovaně, neinvenčně, průměrně.

V tomto kontextu je také třeba se dívat na dnešní možnosti počítačových úprav a následných manipulací s digitálním obrazem. Nejde o nic nového ani zakázaného nebo pocházejícího od ďábla. Drtivou většinu dnes praktikovaných postupů bylo možné stejně kvalitně (jen ne tak snadno, rychle, kontrolovaně a opakovatelně) provozovat už dávno před vynálezem digitální fotografie. Je-li ta dnešní snadnost a opakovatelnost jako protipól dřívější vzácnosti a originality spíše kladem anebo záporem, nechť si odpoví již každý sám.

Zaměřme se tedy namísto filozofování a planého moralizování dnes spíše na to, "Jak?", "Kolik?" a "Kdy?". Neřešme prozatím „Čím?“, k této otázce se totiž ještě vrátíme příště.

Předpokládám, že nějaký program na úpravu fotografií všichni máme a základy jeho ovládání jsme zvládli. Existují tedy nějaké „zakázané“ postupy? Zdrojové záběry, se kterými by bylo podvodem jakkoliv manipulovat? V našem oboru aktové fotografie prakticky ne. Něco jiného je čistý dokument, reportáž nebo fotografie pro lékařské účely, to vše se ale našeho zájmu dotýká jen okrajově. Cokoliv nás tedy napadne a dokážeme zrealizovat, je povoleno.

Říká se tomu svoboda tvorby a nemá navzdory obecným představám jen samá pozitiva. Existuje (nebo by měla existovat) i cosi jako autocenzura, autorský kredit, osobitý styl, cit pro žánr a podobně. Všechna tato omezení, stejně jako studium lepších autorů, než jsme my sami, návštěvy jejich výstav a prohlížení webových galerií, nám mohou napovědět. Není od věci zkoušet sice cokoliv, ale dříve či později si najít svoje vlastní mantinely, vlastní výraz a osobní, více méně nepřekročitelná pravidla.

To neznamená, že budu odsuzovat nebo pomlouvat někoho, kdo to vidí nebo tvoří jinak. Jeho práce se mi líbit nemusí, nemám ale žádný patent na rozum, a pokud má jeho práce úspěch jinde, je to nejspíš v pořádku. Zbytek rozsoudí čas.
K základním počítačovým úpravám u fotografií aktu budou jistě patřit kromě doladění kompozice a základních retuší také barevné posuny, převody do monochromatické škály anebo tvorba rámečků.
Dalším stupněm může být individualizace finálního vyznění tak, aby se vaše práce lišily od běžné masové produkce. Vlastní styl se hledá obtížně a dlouho. Měl by být pokud možno originální, ale také nepříliš svazující, aby se z něj časem nestalo mechanické klišé. Zde ukázka techniky sendviče, tedy kombinace dvou nebo více různých záběrů do jednoho obrazu.
Tentýž postup v barevném provedení a v kombinaci s dlouhou expozicí v protisvětle. Je samozřejmé, že každá odchylka od průměru a od většinou očekávaných sladce líbivých a cudných černobílých aktů v přírodě à la 60. léta, rozdělí vaše diváky na dvě části. Jedna z nich vám bude tleskat za odvahu, druhá se vám vysměje za neumětelství. Přesto byste neměli ustávat v hledání a pokusnictví, protože právě to a jedině to je pravá tvorba. Neúspěchy a omyly jsou ovšem její nedílnou součástí!

Projděme si nyní v rychlosti nejčastější úpravy, které s fotografiemi provádíme. Především nás nemine ihned po nafocení nějakého setu nebo aktového projektu zkopírování obsahu paměťových karet na disk počítače. Následuje třídění, mazání nepodařených nebo duplicitních souborů, přejmenování, hodnocení a archivace těch použitelných.

Následně vybíráme postupně jeden soubor za druhým, až najdeme ten „Nej“ a přistupujeme k dílčím úpravám, které si každý konkrétní záběr individuálně vyžaduje. Známe-li už finální využití (například výstava v konkrétních formátech a interiérech, dárek nebo dílo určené k prodeji), můžeme přistoupit k ořezu, úpravě poměru stran, finální kompozice a podobně.

Jindy ale upravujeme fotografie jaksi do zásoby nebo jen pro zkušební tisk, případně pro obecnou nekonkrétní potřebu (fotobanky), a tak předchozí operace necháme až na později nebo je vůbec neprovádíme. Jde o to, že v prvním případě ušetříme čas například při následném retušování celých oblastí, které se nakonec třeba ani nepoužijí.

Stejně tak u dalších úprav dává někdo přednost níže popsanému pořadí kroků, jiný autor má ale odlišný postup a i jeho důvody jsou logicky zdůvodněné. Především to budou základní tonální úpravy, práce s jasem a kontrastem, s histogramem a s křivkami. Upravíme celkovou barevnost, odstraníme případný barevný závoj nebo naopak barevný posun s autorským záměrem vytvoříme. Po celkových úpravách mohou přijít na řadu tytéž kroky na lokální úrovni. Zastíněné nebo zimou promodralé nohy musíme například vyrovnat se zbytkem celé postavy, potřebujeme ztmavit nebe nebo přidat trochu žluté pouze do trávy vlevo a nikam jinam.

Jsme-li s dosavadními úpravami spokojeni, můžeme začít s retuší a opravou rušivých detailů. Používáme především nástroje typu klonovacího razítka, retušovacího štětce, gumy, lokálního zesvětlení a ztmavení, rozostření, přidání šumu, kopírování částí obrazu na jiné místo, také ale vkládání prvků z jiných souborů nebo z jiných verzí téhož záběru. Důležité přitom je, abychom důsledně pracovali ve stoprocentním zvětšení obrazu (co to je, a jak je důležité tomuto termínu správně rozumět, jsem popsal již dříve). V dílčích případech a při snaze o maximální přesnost retušujeme dočasně i při zvětšení potřebně větším, jinak nepostřehneme dílčí chyby, nepřesnosti a opomenutí.

Práce s tabletem a s tlakově citlivým perem bude výrazně přesnější a pohodlnější, než s běžnou myší. Neocenitelnou je v této fázi také práce ve vrstvách, přičemž vždy pracujeme jen na kopii hlavní vrstvy a k originálu se proto můžeme kdykoliv vrátit.

Hlavním smyslem retuší ve fotografii aktu je odstranění nedokonalostí pleti, ale i pozadí, odstranění rušivých detailů, jako je ochlupení paží a nohou, jednotlivých nepřiléhajících vlasů, nedokonalého líčení, nechtěných vrásek, ale i rozsáhlejších nepravidelností nebo nevzhledností jednotlivých partií postavy. Můžeme vyměnit pozadí nebo jeho části, zamalovat rušivé rekvizity, vyměnit barvy závěsů, vkopírovat nebe, anebo s pomocí ořezové cesty zcela vymaskovat i celé okolí postav.

Oblíbený je nástroj Zkapalnění, který se navzdory svému názvu používá především na zeštíhlení, ale i k nafouknutí potřebných tělesných proporcí. Funguje efektivně a ušetří spoustu mravenčí a otrocké práce, která by občas stejně nevedla k dokonale přesvědčivému výsledku.

Celou práci pozorujeme střídavě při různém zvětšení nebo spíš zmenšení (oddálení obrazu), protože to, co se jeví dokonalé při pohledu na konkrétní místo, může být z pohledu celku rušivé a naopak.

Na závěr můžeme hotové dílo citlivě doostřit. Ani doostřování není ovšem nutné provádět celoplošně, všude se stejným nastavením. Často jde naopak o chybu takzvaně z lenosti. Někdo doostřuje obrysy, někdo má rád hutné zrno a viditelný šum, jiný preferuje ostré oči nebo vlasy, dalšímu se zdá příliš ostré i základní nastavení fotoaparátu a preferuje měkce kreslící objektivy, kterým ještě pomáhá v počítači filtry typu závoj, přezáření nebo lokální Gaussovo rozostření.

Samotné doostřování je ovšem ve skutečnosti velká věda, stejně jako ostatní druhy úprav, mají-li se provádět kvalitně, odborně a s výsledkem zlepšujícím dílo, nikoliv naopak. Vrátíme se proto k němu ještě v příštím, závěrečném dílu našeho seriálu Akta o aktu.

Většina z vás už jistě dávno pochopila, že jeho ambicí bylo zejména poskytnout celkový přehled o možnostech, motivovat a inspirovat. Hledat tedy pouze v něm vyčerpávající odpovědi na všechny otázky světa aktu je mírně řečeno naivní. Dokonce ani oficiální sedmisetstránkový výukový kurs k jedinému programu ještě z nikoho mistra neudělal. Odpoví sice zevrubně na otázky „Jak“, „Čím“ a „Kde“, ale již ne na „Proč“, „Kdy“ a „Kolik“? Bez vlastní dlouhodobé vážně míněné praxe (která bolí, jako každá jiná praxe) to prostě nepůjde.

Není proto nic divného na tom, že jeden autor používá v nastavení jednoho konkrétního parametru hodnotu 20, zatímco jiný 163 a další třeba 0,7. Všichni tři s vynikajícími výsledky. Opisování je k ničemu, pokud nepochopím podstatu. Záměrně zde proto ani dnes nepopisuji konkrétní postupy, které se navíc mohou provádět v různých programech odlišně. Stejnou práci lze navíc podle situace i v každém jednom programu provádět různými nástroji, které zrovna konkrétnímu tvůrci vyhovují. I ve skutečné dílně mohu totiž při potřebě zašroubovat šroubek použít desítky různých šroubováků, ale i minci, nehet, švýcarský nožík, vrtačku nebo multifunkční kleště.

Podrobné postupy a dokonce video návody, které zájemce vedou krok za krokem a nástroj za nástrojem, mohou být pro začátek nebo jako řešení konkrétního problému dobrou volbou, jen je třeba nezůstat v této fázi dlouho nebo dokonce natrvalo. Nic nenahradí praktické pokusy a samostatnou tvorbu, i se všemi logickými omyly a slepými cestami, kterým se ostatní tak rádi vysmívají.

Obrana je jednoduchá: Zde je Rhodos, zde skákej! Ukaž mi vlastní fotografii na totéž téma. Bude-li lepší, rád se od tebe něco nového naučím! V opačném případě jsi jen tlachal, zatímco já se o něco usilovně (a třeba marně) snažím. A něco nového se přitom docela jistě naučím. A to mě změní, takže třeba už zítra…
Jednou z oblíbených možností oživení klasického černobílého aktu, kterou nabízejí grafické programy, je ponechání výrazně barevných detailů třeba jen v jediném odstínu.
Lze využít i pokročilejších maskovacích technik, jako je například vystoupení částí postavy mimo rámec obrazu. Opět počítejte s kritikou ze strany puristů: Tohle se nesmí, to už není čistá fotografie, protože můj dědeček (nebo Taras Kuščynskyj) to takhle nedělal…
Práci v programu na úpravu fotografií si lze zamilovat stejně, jako klasické vyvolávání duchů v temné komoře. Tady i tam bylo a je mnoho autorů, kterým nešlo o standardní výstupy a proto jim naprosto nezáleží na dokonalosti původní fotografie. Mají ji jen za zdroj a startovní čáru vlastní výtvarné tvorby. Tady už ovšem nejde o mechanicky prováděné a pravidelně opakované celoplošné úpravy, ale o ruční práci, lokální výběry, cit, talent a především o radost z originálního výsledku, který může předlohu připomínat už jen vzdáleně anebo vůbec. Je to ale ještě fotografie? A je to důležité?