Analogové umění nadšeného fotografa

Jak jste se dočetli v mém prvním článku, řekl jsem si, že je na čase tuto analogovou epizodu z mládí trochu oživit, neb digitální umění zvládne každý trouba s Photoshopem.

I vyrazil jsem do světa s ruskou technikou v ruce. Balancoval jsem ve vagónu metra a s povznášejícím pocitem klasika pozoroval pohledy, tázavě ulpívající na Zenitu jedenáct. Na množství hejblátek a barevně malovaných stupnic objektivu. Občas jsem znalecky přehlédl prostor a přenastavil clonu, aby bylo všem jasné, že vím, k čemu tam ta vybroušená čísla jsou. Lidovou formu dopravy jsem volil záměrně, abych po vzoru mistra Feiningera hned od začátku dostatečně vnímal skutečný život města, v němž se chystám po vzoru klasiků ulovit pár úžasných snímků.

V podzemí se žádný zásadní životní příběh nenaskytl. Propletl jsem se tedy k nábřeží a hledal nějaký ten obyčejný život k obtisknutí na fullframové políčko tam. Ne, že by se něco nenaskytlo – rybáři bez většího očekávání ve tváři trpělivě nahazovali návnady do kalné vody, kdosi se kolem zmateně mihnul na historickém bicyklu a rozjařená dítka krmila chleba chtivé labutě. Pěkné cvičné prostředí.

V rybářově tváři se však nezúčastněný výraz vytratil už s třetím namířením objektivu. Na filmu mi nejde moc dobře dopočíst iso ke zvolené cloně a času. Pár vteřin pak hledám nekonečno na rytinách optiky. Myslím na jeden pokus - sedí všechno kompozičně? A subjekt v gumácích se otráveně otáčí. Pan Capa by mě nepochválil. Jít s manuálem a pevnou padesátkou na lidi je zoufale pomalé. Jak jste tohle s Bressonem dělali?

Pro začátek to tedy zkusím s tváří němou. Vyhlédnul jsem si úvaz pro loďky v popředí, historické domy za řekou jako kulisu a vyčkával proplouvající labutě, majíc řádně políčeno včetně přibližného ohniska. Přestávám vnímat zvuky okolí. Snažím se zklidnit organismus a ustálit balancování v podřepu na špičkách nad mokrou nástrahou vylitého břehu. Bylo-li by tepleji a scénárista Američan, i nervózní krůpěj potu na čele by vyrašila. Ostřelovač hledí do těkajícího oka, blížící se pozici mezi zvolenými zrnky prachu v potemnělém hledáčku. Cvak. Cvak clony, zrcátka, ale bez nepatrně zpožděné ozvěny dobíhající závěrky.

První snímek se na nezajištěném přístroji zjevně udál už v batohu... Podobných poučení bylo za pár měsíců, po které jsem vždy se svátečním pocitem spotřebovával levný film, mnohem víc. A fotek? Spočteme-li cenu filmu, vyvolání do digitální podoby a nějaké to parkovné u labu v centru, za pětistovku žalostně málo. S ostrostí a šumem nejhoršího kompaktu. Aspoň už je mi jasné, proč se výběrové umění prodává tak draho. Je snad neostrá černobílá fotka s vinětací a šumem umění, ne? Co to všem dá z digitálu práce!

Dodatek po prozření: Pohledy v metru možná nebyly až tak obdivné, jak by si ješitný rádoby umělec přál. V době iPadů se už úcty k někomu, kdo se tváří jako klasický fotograf zřejmě ani nedočkáme. K čemu vytahovat takové krámy z půdy? Anebo se mýlím teď? Však když si z čiré radosti občas vyrazíte starou otevřenou Felicií z jednašedesátého, taky se každý otočí. Co na tom, že trochu rachtá, drncá, leckoumu nevoní a rozhodně nikde nebudete první. Ta projížďka je v něčem lepší, než pro zástupy moderních tvarů, které se nervózně protáhly kolem...

Zakoupil jsem další dva černobílé filmy a v bazarech mrkám po Leice, kterou míval Bresson.