Detekce a rozpoznání tváří: vím, kdo jsi!

Jak velký je Velký Bratr, kterého si pomocí kamer vytváříme? Pojďme se nejprve podívat např. do Velké Británie. Poslední studie z roku 2013 hovoří o tom, že v zemi je mezi 4,1 až 5,9 miliony bezpečnostních kamer, což znamená až jednu kameru na pouhých 11 občanů! Drtivá většina z toho je soukromých. Policie disponuje zhruba pouze 10 tisíci kamerami a další vládní instituce mají dalších 60 tisíc. To znamená, že 98,3 až 98,8 % všech kamer patří soukromému sektoru (např. jen v metru jich je okolo 13 tisíc). Pro zajímavost, v Londýně je půl milionu bezpečnostních kamer, zatímco Praha je zatím ještě v kamerovém pravěku, podle posledních čísel jich je jen něco kolem 2 tisíc (samotné město jich má asi třetinu tohoto počtu, téměř polovina připadá na dopravní podnik DPP). Otázkou zůstává, je venku opravdu o tolik bezpečněji?

I když kamera jako taková bezpečnost přímo nezvýší, pomáhá alespoň zvyšovat objasněnost nejrůznějších případů. Některá města hovoří až o polovičním navýšení objasněnosti případů a o poloviční kriminalitě. Např. v Praze pomohly k řešení téměř 9 tisíc případů v roce 2009. Téměř 5 tisíc případů z toho byla trestná činnost, 3 tisíce případů pak tvořily dopravní nehody a další tisícovka připadla na nejrůznější přestupky. Londýn pak hovoří zhruba o 30% snížením kriminality ve srovnání s rokem 1994, kdy se kamery začaly instalovat. To rozhodně není právě malé číslo.

Jak je vidět, bezpečnostní kamery rozhodně mají svůj smysl a dokážou přinejmenším objasňovat zločiny. Otázkou je ale ztráta soukromí a možné zneužití dat. Považujeme to za adekvátní cenu nebo ne? Dnes je vše ještě "v plenkách", nicméně jestli algoritmy začnou opravdu velmi dobře fungovat, bude tu další technologie, jak vcelku snadno zjistit, kdo se s kým a kde stýká (což už v podstatě ani dnes není díky mobilním telefonům velký problém - váš operátor to ví). A tváře a jména k nim není nejmenší problém dodat. Krásným zdrojem fotografií i se jmény je např... Facebook. Mnozí argumentují tím, že kdo nic špatného nedělá, nemá se čeho bát.

Zde bych ale viděl problém právě v tom pojmu "nic špatného nedělá". To, co je dnes OK, může být za pár dní úplně jinak. Změna režimu je v dnešní technologické době hodně riskantní záležitost. Přes noc se člověk může stát z nejrůznějších důvodů "nepohodlným" a díky tomu, že se o něm dá všechno snadno zjistit, kde je, s kým je, co dělá... Velmi doporučuji si přečíst román 1984 od George Orwella, odkud je znám pojem Velký Bratr (Big Brother). Opravdu k tomuto nesměřuje naše společnost?

Pokud se vám nechce číst, lze shlédnout i některé filmy, které se tímto zabývají, byť jde o hollywoodské trháky. Pár sci-fi filmů, které se podobným tématem zabývají, tu už dávno máme. Ať už se jedná o "dokonalou", ale naprosto sterilní společnost v Demolition Manovi, skenování očí v Minority Report, kde se zločinům už preventivně předcházelo zatýkáním budoucích zločinců nebo Equilibrium, kde byly potlačovány jakékoli emoce v zájmu zajištění co nejlepší bezpečnosti a poslušnosti. V neposlední řadě je zajímavý i Já, Robot, kde se technologie, která má pomáhat a chránit, nakonec otočí proti lidem v absurdní rovině. Kde je ta správná hranice, kdy jsou preventivní zásahy bezpečnostních složek ještě adekvátní a kdy je to už přes čáru?

Dalším diskutabilním problémem je i to, jak vůbec můžeme vědět, že je někdo zločincem? Je sice hezké mít databázi zločinců a hledat je na videosekvencích, nicméně první útok ani tento systém nikdy nezachytí. Dokud se člověk poprvé neproviní, v databázi hledaných nebude. Jedině, jak by se tam mohl dostat, je nějaké preventivní sledování chování všech osob prakticky od dětství (něco jako psychologický PreCrime z Minority Report). Pro zajímavost, americká CIA znala pouze dva z 19 útočníků z 11. září. Tyto dva by kamery mohly zachytit a rozpoznat a některým útokům možná zabránit, dalších 17 by ale prošlo bez povšimnutí, protože nikdo nevěděl, že by měli být také v databázi.