www.digimanie.cz
>
>
>

DSLR na cestě časem - 11. díl

DSLR na cestě časem - 11. díl
, , článek
V minulém díle jsme popsali, jaký je rozdíl mezi dopadajícím a odraženým světlem a kdy, jak a proč se expoziční automatika musí mýlit. Dnes se podíváme na to, jak se měření expozice vyvíjelo až k dnešnímu modernímu TTL a maticovému měření.



reklama

Pohled zpět do historie


První fotografové pracovali s již zmíněnými ručními expozimetry, které přibližně ukazovaly intenzitu světla v místě, kde stál fotograf. Měřily tak vlastně dopadající světlo, ale jinde – v místě fotografa! Mohlo to fungovat jen díky tomu, že zejména venku byla intenzita dopadajícího světla velmi podobná, a proto hodnoty zjištěné „tady“ měly šanci na úspěch i „tam“. Situaci lehce zlepšoval i fakt, že expozimetry bylo možné směrovat, a tím alespoň částečně měřit i odražené světlo, avšak měření bylo přirozeně velmi nepřesné.




První expozimetry sice měřily intenzitu dopadajícího světla, ale „tady“ a ne „tam“.


Nic na tom nezměnil ani fakt, že expozimetr se vestavěl do těla fotoaparátu. Měření bylo sice pohotovější, ale stále se měřilo množství dopadajícího světla „tady“ jen s malým směrováním na reálnou scénu - o problematice změny ohniska, a tím určování konkrétního výřezu scény nemluvě.

Teprve s rozvojem elektroniky bylo možné umístit měřící prvek až za objektiv, díky čemuž se měření velmi zpřesnilo. Vzalo totiž do úvahy zejména odražené světlo, a to dokonce jen z objektivem vybrané části scény. I ono ale nemůže překonat svůj limit, a to je neznalost intenzity dopadajícího světla na scénu, kterou je třeba zjistit jen zprostředkovaně přes předpoklad střední odrazivosti scény.




Pentax Spotmatic byl pravděpodobně první SLR, která měla TTL měření expozice a měřilo se tedy za objektivem. Byla představena kolem roku 1960.


Současné špičkové TTL měření expozice


Ani současné nejšpičkovější fotoaparáty nemohou překonat principiální problém neznalosti intenzity dopadajícího světla. Jediné, na co se musí spoléhat, je znalost odraženého světla od scény a musí tedy opět předpokládat střední odrazivost scény (scéna musí být středně šedá). Jenže moderní elektronika přinesla nový prvek se zárodky určité malé „umělé inteligence“ – maticové měření.


Maticové měření


Výrazné zpřesnění se nalezlo zejména v tzv. multizonálním měření (další názvy jsou Matrix, Evaluative, Honeycomb, Segment metering, ESP = Electro Selective Pattern atd.), česky také často jako maticové, zonální, vícesegmentové atd. Princip je v tom, že intenzita odraženého světla se neměří vcelku, a tedy jako průměr (jedno číslo), ale fotoaparát si rozdělí snímek na části (zóny, segmenty) a v těch vyhodnocuje jas případně i barvu samostatně. S řadou dalších údajů (např. místo zaostření, vzdálenost k objektu, ohnisko objektivu, orientace fotoaparátu atd.) se tato čísla předají do rozsáhlé databáze, ve které má fotoaparát uloženy desítky tisíc typických scén.




První filmovou zrcadlovkou na světě, která byla vybavena maticovým měřením, byl Nikon FA z roku 1983. Byla již vybavena mikroprocesorem, byť tehdejší možnosti neumožňovaly uložit do fotoaparátu např. rozsáhlé databáze scén.


V databázi se potom najde, co vlastně fotografujete – zda krajinu, portrét atp., zda je snímek pořizován na sněhu či naopak v jeskyni atd. Díky znalosti obsahu scény (jsou to vlastně zárodky pochopení obsahu scény!) může potom expoziční automatika korigovat výsledek, neboli odhadnout, zda a o kolik scéna není středně šedá! Vrcholným cílem potom je exponovat vždy správně, a to i bez potřeby expoziční kompenzace! Nejmodernější fotoaparáty potom aplikují další vychytávky, a sice detekce obličejů, preference dominantní barvy scény, vyvážení světla popředí/pozadí atd.




Např. nový Nikon D90 disponuje maticovým měřením expozice typu „3D Color Matrix Metering II“ (číslo II značí druhou, a tedy pokročilou verzi), které dělí scénu do 420 segmentů. Podle některých těžko ověřitelných zdrojů rozpoznává jeho Scene Recognition System přes 30.000 typických scén.


Maticové měření je dnes jednoznačně nejsofistikovanější expoziční automatika, a proto je také na většině fotoaparátů nastavena jako standardní. Konkrétní algoritmy však výrobci z pochopitelných důvodů tají a výsledky se proto mohou model od modelu fotoaparátu i značně lišit. Některé fotoaparáty také umožňují různými parametry metodu měření ovlivňovat – např. ji více či méně navázat na zvolený AF bod.




Pentax při maticovém měření (Multi-segment metering) rozděluje scénu do 16 zón a na základě údajů o světle v každé z nich počítá správnou expozici.


Někteří fotografové však tento druh měření příliš v lásce nemají, protože je mnohdy obtížné odhadnout reakci fotoaparátu na zejména nestandardní světlené podmínky (např. protisvětlo). Tím, že automatika používá „vlastní rozum“ je někdy nevypočitatelná, což některým nevyhovuje a dávají tak přednost tradičnějším – sice méně přesným, ale odhadnutelným metodám.

I když je maticové měření dnes jednoznačně nejlepší pro automatické fotografování, i jej není problém ošálit. Není to ale již tak jednoduché, nicméně i ono se snadno a často může mýlit. Plně automatické fotografování zejména za opravdu obtížných světelných podmínek (a zcela bez nutnosti expoziční kompenzace) je tak stále jen snem.


Celoplošné měření se zdůrazněným středem


Většina DSLR je vybavena druhou možností měření expozice, a sice tzv. celoplošným měřením se zdůrazněným středem (Center-weighted metering, Center-weighted average atd.). Při tomto měření se žádná databáze již nepoužívá a scéna je tedy exponována vždy na středně šedou. Nedělá se ale prostý průměr celé plochy snímku, ale do úvahy se bere nejsilněji střed snímku (asi 60 - 80 %) a nejméně se započítávají kraje snímku - proto zdůrazněný střed.




Citlivost při celoplošném měření se zdůrazněným středem podle Pentaxu. Střed se bere do úvahy nejvíce, okraje nejméně.


Toto měření tedy předpokládá středně šedou scénu ve středu snímku a není-li střed snímku středně šedý, je nutné expozici kompenzovat. Nicméně je to měření velmi jednoduché a předvídatelné, a proto jej mnoho fotografů rádo používá. Znova je ale třeba zdůraznit, že vyžaduje častou kompenzaci expozice!




Typická aplikace, kdy je možné (nikoliv však nutné) použít celoplošném měření se zdůrazněným středem. Tím, že nebere do úvahu tolik okraje snímku, bude přesněji exponovat podle středu. Střed však musí být v průměru středně šedý!


Bodové měření (Spot, Partial)


Bodové měření, jak již název napovídá, měří expozici jen v jednom jediném bodě. Stanoví vždy expozici tak, aby změřený bod se na výsledném snímku stal středně šedým. Klasické bodové měření používá jen asi 1 až 5 % plochy snímku (a tedy velmi malý bod), kdežto tzv. částečné měření (Partial - většinou Canon) uvažuje poněkud větší bod – asi 10 až 15 % plochy snímku. Řada DSLR také umožňuje plochu bodu v menu definovat. Některé DSLR mají měřící bod pevně nastaven ve středu snímku, některé umožňují polohu bodu měnit, a to někdy i ve vztahu ke zvolenému AF bodu.

Z podstaty věci není příliš praktické používat bodové měření pro běžné snímky. Celý snímek by byl totiž exponován podle malého bodu, což není praktické ani typické. Bodové měření se proto používá při měření na středně šedou tabulku (viz příště), pro proměření scény např. podle zónového systému, k určení dynamického rozsahu scény atp.




Na DSLR Canon jsou poněkud matoucí ikonky měření expozice. Je proto třeba se je dobře naučit.


Příště se podíváme na alternativní metody měření expozice a na druhý základní úkol expoziční automatiky.


Autor: Roman Pihan

Vystudoval ČVUT Fakultu elektrotechnickou. Po nástupu digitální fotografie se stal jedním z propagátorů jejího využití v komerční i amatérské praxi. Pravidelně přispívá fotografickými články do řady odborných časopisů, lektoruje a přednáší fotografii na konferencích. Vydal úspěšné knihy „Mistrovství práce s DSLR“ a „Mistrovství práce se světlem“.

Nejnovější články
Leica TL2 má problém s hledáčkem Visoflex, může zničit fotoaparát Leica TL2 má problém s hledáčkem Visoflex, může zničit fotoaparát
Leica má nemalý problém se svým novým CSC fotoaparátem TL2. Ten může využívat externího hledáčku Visoflex, tato kombinace ale není zrovna stabilní. V některých případech totiž může nenávratně poškodit fotoaparát.
21.7.2017,  aktualita, Milan Šurkala
Google uvádí Pohyblivé fotky pro Android Google uvádí Pohyblivé fotky pro Android
Google nyní zveřejnil aplikaci Pohyblivé fotky i pro Android. Díky tomuto prográmku můžete natáčet krátká videa, která se mohou uložit do podoby GIFu, navíc jsou upravena speciální formou stabilizace.
21.7.2017,  aktualita, Milan Šurkala
Adobe Camera Raw 9.12 vylepšuje rychlost pomocí GPU akcelerace Adobe Camera Raw 9.12 vylepšuje rychlost pomocí GPU akcelerace
Nový Adobe Camera Raw 9.12 přináší vyšší rychlost aplikace díky vylepšení GPU akcelerace vybraných efektů. Pochopitelně se rozšířila i podpora nových fotoaparátů a byly opraveny některé chyby.
20.7.2017,  aktualita, Milan Šurkala,  2 komentáře
Nová generace mobilní tiskárny Canon Selphy CP1300 Nová generace mobilní tiskárny Canon Selphy CP1300
Společnost Canon představila novou přenosnou fototiskárnu Selphy CP1300. Novinka přináší např. větší displej nebo Party Shuffle Print pro vícenásobné připojení více mobilních zařízení najednou pro výtisk společných fotografií. 
20.7.2017,  aktualita, Milan Šurkala
Portrétní objektiv Busch Glaukar F3.1 se vrací Portrétní objektiv Busch Glaukar F3.1 se vrací
Máme zde další znovuzrození starého objektivu pomocí kampaně na Kickstarteru. Tentokrát jde o pevný portrétní objektiv Glaukar 97mm F3.1, který vychází z někdejšího Glaukaru 3.1/210 pro 4"×5" fotoaparáty.
19.7.2017,  aktualita, Milan Šurkala,  6 komentářů