DSLR na cestě časem - 4. díl
22.10.2008, Roman Pihan, článek
V dnešním tématu budeme pokračovat v popisu ostření u typické DSLR, podíváme se také na způsob, jak a kdy zvolit správný AF bod, jakou metodu ostření či jakou strategie ostření pro nejrůznější scény. Další díl našeho seriálu je zde!
V minulém díle bylo naznačeno, že moderní SLR/DSLR má více AF bodů. Jedná se tedy o více míst v obraze, kde se může hledat hrana a kam je tedy možné zaostřit. AF body se dají i různě volit. Pokud ale vybalíte zcela novou DSLR z krabice, tak jsou obvykle zvoleny všechny AF body. Znamená to, že fotoaparát zaostří nejčastěji na hranu nejsnáze naleznutelnou v nějakém (libovolném) AF bodě, či na hranu nejbližší (tedy nejméně vzdálený objekt před objektivem). Přesný algoritmus záleží na modelu fotoaparátu, v každém případě ale fotograf nemá místo zaostření pod svojí kontrolou. Není to tedy strategie pro pokročilé fotografování příliš rozumná, je to strategie tak říkajíc amatérská.
Správné zaostření je často bohužel velkým problémem a řada snímků tak končí v koši, protože prostě nebylo zaostřeno správně (přesněji řečeno bylo zaostřeno kousek vedle).
Typické pro pokročilé fotografování je zvolit si jen jeden AF bod. Pro reportáž, kde se obsah scény rychle mění, je logické zvolit si AF bod prostřední. Pozor ovšem! V tomto případě fotoaparát zaostří na hranu jen a pouze v okolí středu snímku (středního AF bodu) a ostatní hrany, byť v obraze přítomné, neuvidí! Fotograf je tedy zodpovědný za to, že zvolenému prostřednímu AF bodu tu správnou hranu ukáže. A nejen nějakou hranu, ale tu správnou hranu v kýžené vzdálenosti.
Je-li scéna plochá, či je-li velká hloubka ostrosti, je zvolený AF bod vcelku lhostejný. Má-li však scéna hloubku, je místo zaostření a tím zvolený AF bod kritický – určuje totiž, kde a co bude ostré. Při malé hloubce ostrosti (typické pro teleobjektivy, kde je hloubka ostrosti běžně v řádech cm) není úloha vůbec triviální a volba více AF bodů zcela nesmyslná.
V zásadě není žádný problém zvolit si jiný než střední AF bod, a tím donutit fotoaparát zaostřit tam, kam potřebujeme. Běžně se to i dělá, pokud se např. v reklamní fotografii fotografuje stále stejně aranžovaná scéna, jen se mění předměty v ní. V reportáži je ale typické použití „univerzálního“ středního AF bodu.
Máte-li zvolený střední AF bod, tak se dostanete do problémů v okamžiku, kdy kýžený předmět, na který chcete zaostřit, nebude ve středu snímku. Není samozřejmě problém zvolit jiný odpovídající AF bod, je to však pracné a zdlouhavé. Dělá se to tudíž jinak, a sice metodou „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“.
Princip je prostý:
Zaostření podle středního AF bodu u tohoto snímku je zcela nesmyslné. Je možné buď zvolit odpovídající AF bod (pracné a ne vždy se nějaký bod hodí) nebo spíše použít metodu „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“. V tomto případě to znamená namířit střední AF bod na oko ještěrky, namáčknout spoušť, překomponovat snímek a spoušť domáčknout.
Výše popisovaná metoda je typická pro běžnou fotografickou práci (reportáž, rodina, krajina atd.). Selhává ale u velmi rychlých dějů či u dějů rychle proměnlivých, kde na metodu „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“ není čas. To je typické např. pro sport.
Právě pro tyto případy je většina moderních SLR/DSLR vybavena tzv. servo ostřením, které pracuje zcela jinak, než výše popsaná metoda jednorázového ostření. Servo ostření je nutné na těle přístroje explicitně zvolit, v některých scénických režimech (například sport
) však může být zapnuto automaticky.
Servo ostření na rozdíl od jednorázového ostření pracuje tak, že po celou dobu namáčknutí spouště do poloviny udržuje hrany ve zvoleném AF bodu ostré. Pohne-li se tedy objekt, fotoaparát pohne čočkami tak, aby hrany byly zase ostré. Pohybuje-li se objekt trvale, tak v ideálním případě je stále udržován ostrý. Při servo ostření není tedy logicky možné používat metodu „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“, protože překomponování snímku AF servo vyhodnotí jako pohyb scény a přeostří.
U rychlých pohybových dějů je metoda „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“ vzhledem k její rychlosti nepoužitelná. Než ji provedete, objekt je jinde a zaostření je neplatné. Tam velmi pomáhá AF servo, které udržuje objekt trvale zaostřený bez ohledu na jeho pohyb.
U servo ostření je vcelku typické (a doporučitelné) aktivovat AF body spíše všechny, protože pokročilé algoritmy servo ostření si umí předmět mezi body automaticky předávat a pohyb předmětu tak lépe sledovat. Stoupá tím šance na úspěch, i když ani použití jednoho AF bodu není vyloučené.
Například Canon EOS 5D má pro účely servo ostření 6 pomocných AF bodů, které pomáhají standardním 9 bodům sledovat objekt. Tyto body nejsou vidět v hledáčku, a nelze je ani volit.
Některé DSLR jsou vybaveny ještě třetím režimem, který ale není nic jiného než kombinace předchozích dvou. Jedná se o jednorázové ostření, které jakmile se objekt začne pohybovat, automaticky přejde do servo ostření. Vypadá to krásně, má to však řadu úskalí, a tak někteří výrobci tento režim nenabízejí.
Vedle všech výše uvedených metod automatického ostření (Auto Focus, AF) nabízí SLR/DSLR vždy možnost manuálního ostření, obvykle zapínané přepínačem na objektivu nebo na těle přístroje. Potom se posun ostřící čočky v objektivu provádí zcela ručně, v drtivé většině případů otáčením ostřícího kroužku na objektivu.
Někdy bývá přepínač automatického/manuálního ostření na těle i na objektivu (typicky Nikon). V takovém případě je nutné se podívat do dokumentace, jak se dvojice chová za různých kombinací přepínačů.
Ruční posun ostřící čočky v objektivu může být zajištěn dvěma způsoby. Jednak normálním otáčením ostřícího kroužku s tím, že otáčení je ryze mechanicky převedeno na posun čočky. Typické pro tento způsob je existence dorazů (minimální vzdálenost a nekonečno) a to, že ruční ostření pracuje i při vypnutém napájení (typické pro Canon a Nikon).
Druhý způsob je ten, že ruční otáčení ostřícího kroužku se jen elektronicky čte, vlastní posun čočky je však zajištěn opět pomocí elektromotorů, tentokrát však dle pokynů ostřícího kroužku. Je to tedy ruční ostření, ale realizované elektronicky (tzv. focus-by-wire, často Olympus). Tento systém tedy nepracuje při vypnutém napájení a obvykle nemá žádné dorazy – ostřícím kroužkem je možné otáčet stále.
I přes veškerý pokrok moderních AF systémů jsou podobné snímky často nad jejich síly a je nutné ostřit ručně. Velký a jasný hledáček je potom k nezaplacení.
Příště shrneme praktické poznatky o ostření, podíváme se na rychlost ostření dnešních DSLR, na ostření při živém náhledu (Live View) a rozebereme odlišnost mezi ostřením SLR/DSLR a kompaktů.
Správné zaostření je často bohužel velkým problémem a řada snímků tak končí v koši, protože prostě nebylo zaostřeno správně (přesněji řečeno bylo zaostřeno kousek vedle).
Volba AF bodu
Typické pro pokročilé fotografování je zvolit si jen jeden AF bod. Pro reportáž, kde se obsah scény rychle mění, je logické zvolit si AF bod prostřední. Pozor ovšem! V tomto případě fotoaparát zaostří na hranu jen a pouze v okolí středu snímku (středního AF bodu) a ostatní hrany, byť v obraze přítomné, neuvidí! Fotograf je tedy zodpovědný za to, že zvolenému prostřednímu AF bodu tu správnou hranu ukáže. A nejen nějakou hranu, ale tu správnou hranu v kýžené vzdálenosti.
Je-li scéna plochá, či je-li velká hloubka ostrosti, je zvolený AF bod vcelku lhostejný. Má-li však scéna hloubku, je místo zaostření a tím zvolený AF bod kritický – určuje totiž, kde a co bude ostré. Při malé hloubce ostrosti (typické pro teleobjektivy, kde je hloubka ostrosti běžně v řádech cm) není úloha vůbec triviální a volba více AF bodů zcela nesmyslná.
V zásadě není žádný problém zvolit si jiný než střední AF bod, a tím donutit fotoaparát zaostřit tam, kam potřebujeme. Běžně se to i dělá, pokud se např. v reklamní fotografii fotografuje stále stejně aranžovaná scéna, jen se mění předměty v ní. V reportáži je ale typické použití „univerzálního“ středního AF bodu.
Metoda „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“ (point-recompose-shot)
Máte-li zvolený střední AF bod, tak se dostanete do problémů v okamžiku, kdy kýžený předmět, na který chcete zaostřit, nebude ve středu snímku. Není samozřejmě problém zvolit jiný odpovídající AF bod, je to však pracné a zdlouhavé. Dělá se to tudíž jinak, a sice metodou „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“.
Princip je prostý:
- Střední (nebo jiný zvolený) AF bod se namíří na místo, kam chcete zaostřit.
- Namáčkne se spoušť do poloviny, fotoaparát tím zaostří a ostření uzamkne.
- Zatímco se stále drží namáčknutá spoušť, snímek se překomponuje tak, jak je žádoucí.
- Spoušť se domáčkne a zrealizuje se fotografie.
Zaostření podle středního AF bodu u tohoto snímku je zcela nesmyslné. Je možné buď zvolit odpovídající AF bod (pracné a ne vždy se nějaký bod hodí) nebo spíše použít metodu „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“. V tomto případě to znamená namířit střední AF bod na oko ještěrky, namáčknout spoušť, překomponovat snímek a spoušť domáčknout.
AF servo neboli kontinuální ostření
Výše popisovaná metoda je typická pro běžnou fotografickou práci (reportáž, rodina, krajina atd.). Selhává ale u velmi rychlých dějů či u dějů rychle proměnlivých, kde na metodu „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“ není čas. To je typické např. pro sport.
Právě pro tyto případy je většina moderních SLR/DSLR vybavena tzv. servo ostřením, které pracuje zcela jinak, než výše popsaná metoda jednorázového ostření. Servo ostření je nutné na těle přístroje explicitně zvolit, v některých scénických režimech (například sport
) však může být zapnuto automaticky.Servo ostření na rozdíl od jednorázového ostření pracuje tak, že po celou dobu namáčknutí spouště do poloviny udržuje hrany ve zvoleném AF bodu ostré. Pohne-li se tedy objekt, fotoaparát pohne čočkami tak, aby hrany byly zase ostré. Pohybuje-li se objekt trvale, tak v ideálním případě je stále udržován ostrý. Při servo ostření není tedy logicky možné používat metodu „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“, protože překomponování snímku AF servo vyhodnotí jako pohyb scény a přeostří.
U rychlých pohybových dějů je metoda „zamiř a zaostři – překomponuj - domáčkni“ vzhledem k její rychlosti nepoužitelná. Než ji provedete, objekt je jinde a zaostření je neplatné. Tam velmi pomáhá AF servo, které udržuje objekt trvale zaostřený bez ohledu na jeho pohyb.
U servo ostření je vcelku typické (a doporučitelné) aktivovat AF body spíše všechny, protože pokročilé algoritmy servo ostření si umí předmět mezi body automaticky předávat a pohyb předmětu tak lépe sledovat. Stoupá tím šance na úspěch, i když ani použití jednoho AF bodu není vyloučené.
Například Canon EOS 5D má pro účely servo ostření 6 pomocných AF bodů, které pomáhají standardním 9 bodům sledovat objekt. Tyto body nejsou vidět v hledáčku, a nelze je ani volit.
Automatické přepínání AF režimů
Některé DSLR jsou vybaveny ještě třetím režimem, který ale není nic jiného než kombinace předchozích dvou. Jedná se o jednorázové ostření, které jakmile se objekt začne pohybovat, automaticky přejde do servo ostření. Vypadá to krásně, má to však řadu úskalí, a tak někteří výrobci tento režim nenabízejí.
Výrobce | Jednorázové ostření | Servo | Automatické přepínání |
| Canon | ONE SHOT | AI SERVO | AI FOCUS |
| Nikon | AF-S, single-servo AF | AF-C, continuous-servo AF | AF-A, auto select |
| Olympus | S-AF, single AF | C-AF, continuous AF | - |
| Sony | AF-S, single shot AF | AF-C, continuous AF | AF-A, automatic AF |
| Pentax | AF.S, single mode | AF.C, continuous mode | - |
Názvy jednotlivých režimů ostření u různých výrobců. Názvy se liší, funkce však v principu nikoliv.
Je zcela lhostejné, jaký režim ostření jste zvolili, je-li snímek správně zaostřen. Hodnotí se výsledek, ne cesta k němu. Každý si proto může najít ty své osvědčené triky.
Je zcela lhostejné, jaký režim ostření jste zvolili, je-li snímek správně zaostřen. Hodnotí se výsledek, ne cesta k němu. Každý si proto může najít ty své osvědčené triky.
Manuální ostření
Vedle všech výše uvedených metod automatického ostření (Auto Focus, AF) nabízí SLR/DSLR vždy možnost manuálního ostření, obvykle zapínané přepínačem na objektivu nebo na těle přístroje. Potom se posun ostřící čočky v objektivu provádí zcela ručně, v drtivé většině případů otáčením ostřícího kroužku na objektivu.
Někdy bývá přepínač automatického/manuálního ostření na těle i na objektivu (typicky Nikon). V takovém případě je nutné se podívat do dokumentace, jak se dvojice chová za různých kombinací přepínačů.
Ruční posun ostřící čočky v objektivu může být zajištěn dvěma způsoby. Jednak normálním otáčením ostřícího kroužku s tím, že otáčení je ryze mechanicky převedeno na posun čočky. Typické pro tento způsob je existence dorazů (minimální vzdálenost a nekonečno) a to, že ruční ostření pracuje i při vypnutém napájení (typické pro Canon a Nikon).
Druhý způsob je ten, že ruční otáčení ostřícího kroužku se jen elektronicky čte, vlastní posun čočky je však zajištěn opět pomocí elektromotorů, tentokrát však dle pokynů ostřícího kroužku. Je to tedy ruční ostření, ale realizované elektronicky (tzv. focus-by-wire, často Olympus). Tento systém tedy nepracuje při vypnutém napájení a obvykle nemá žádné dorazy – ostřícím kroužkem je možné otáčet stále.
I přes veškerý pokrok moderních AF systémů jsou podobné snímky často nad jejich síly a je nutné ostřit ručně. Velký a jasný hledáček je potom k nezaplacení.
Příště shrneme praktické poznatky o ostření, podíváme se na rychlost ostření dnešních DSLR, na ostření při živém náhledu (Live View) a rozebereme odlišnost mezi ostřením SLR/DSLR a kompaktů.
