Ejhle člověk 17: Postřeh!

Třetí Jak? – postřeh!

Je skutečně tak důležitý? Jak pro koho. Leckdo určitě přistoupí i k fotografii člověka přísně vědecky, akademicky, zodpovědně. Sází na statické sošné pózy, nejlépe přesně podle příručky „500 nejlepších póz od mistra XY“, pečlivě proměří světelné zóny, hodiny aranžuje postupně jednotlivé prsty levé ruky modelu na límečku vzorově naškrobené košile, poté vše rozvážně zpovzdálí pozoruje, až nakonec s uspokojením přejde k ruce pravé… Pozor, to není pošklebování, výsledky mohou být (a jsou) často úchvatné a brilantní. Souvisí to ovšem s povahou a temperamentem toho kterého tvůrce a není to postup pro každého (ani pro každý model).

Jiný tvůrce by naopak při takto šnečím tempu dávno zešílel. Za stejnou dobu zuřivě a bez přemýšlení nacvaká třicet intuitivních, syrových a až na dřeň pravdivých momentek. Co je expozimetr, netuší a nezajímá ho to. S takovými podružnostmi ať se trápí výrobci fotoaparátů. Jemu stačí maximální světelnost objektivu, hledáček, pokrývající sto procent plochy senzoru a nekompromisní reakce spouště na pokyn jeho ukazováčku.

Soustředí se na život kolem sebe, který by si ani na okamžik nedovolil ovlivňovat. Baví ho ale ta úžasná možnost zachytit libovolný (ten jediný pravý) okamžik reálného života vybrané „oběti“ a uložit ho do své sbírky lidských osudů jako na špendlík napíchnutého vypreparovaného motýla. Výsledky má pochopitelně neméně obdivuhodné.

Přejme zkrátka druhým, když se jim daří postup, který pečlivě vypiplali – a vymysleme svůj vlastní! Dnes tedy buďme na chvíli neposedy a tzv. zuřivými reportéry, aniž bychom (viz výše) tvrdili, že je to jediná anebo nejlepší cesta, jak fotit lidi. Taková totiž vede pro každého jinudy a najít si ji musí každý sám. My dokážeme jen zčásti osvětlit hlavní směry. Cholerici a bývalí vládní agenti, vítejte tedy dnes mezi námi!
Postřeh a schopnost okamžitě reagovat na momentální situaci nezískáte čtením knížek a návodů, dokonce ani těchto našich jinak zajisté podnětných textů. Je třeba vzít fotoaparát do ruky, pravidelně cvičit, ovládat ho poslepu a neustále trénovat svoji pohotovost. Nově nabyté reflexy využijete každý den. Třeba při běžném fotografování akčních portrétů celebrit (zde Roman Skamene). Tahle grimasa trvá půl vteřiny. Máte ji? Pokud ne, počkejte si na jinou. Předvídejte, počítejte se zpožděním spouště, se sklopením zrcátka. Sériové snímání je jen částečná pomoc, to nejlepší se totiž nakonec vždycky odehraje mezi dvěma automatickými záběry, ať je interval mezi nimi sebekratší.

Už jste určitě zaregistrovali, že nejsem přítelem pohádek o jediném vhodném, nebo dokonce nejlepším fotoaparátu, objektivu nebo stativu. Jsou to jen kladiva, kleště a pily. K zatlučení malého hřebíčku je vhodné menší kladívko, na silný kůl se hodí palice. Topůrko z jasanu vydrží víc, než smrkové. Štípací kleště by se neměly rozpadnout po třetím vytaženém hřebu a neměly by tlačit do ruky. Tolik o technice více méně stačí a na značce kladiva (při dodržení předešlého) nezáleží. Neptejte se mě tedy, jakou zrcadlovku, jestli špičkový kompakt nebo „bezzrcadlo“, neptejte se, jestli stačí světelnost 2,8 nebo je nutná 1,0. Ukažte svoje fotky. Aha… Vy můžete fotit čímkoliv a je to ukázková ztráta času – a před vámi já s úctou smekám! Už chápete? Takže jen obecně:

Pro pohotovou reflexní fotografii je vhodný jakýkoli fotoaparát s dostatečně svižným ovládáním. Proto se příliš nehodí malé kompakty s pomalými procesory. K jejich zoom objektivům, ovládaným motorovou „kolébkou“, ještě tolik, že při potřebě pohotové reakce raději na změnu ohniskové vzdálenosti během samotného fotografování rezignujte. Vhodné ohnisko nastavte předem. Objektivy, ovládané mechanicky okružím přímo na tubusu jsou rychlejší a přesnější. Obejdete se ale úplně i bez skel s proměnnou ohniskovou vzdáleností. Je to podle puristů dokonce vhodnější. Úhel záběru a hloubka ostrosti, definovaná největším clonovým otvorem předem zvoleného pevného objektivu, má totiž zásadní vliv nejen na přiblížení (to regulujte vlastníma nohama), ale i na perspektivu, zkreslení a celý charakter pořízeného záběru.
Získané schopnosti využijete všude tam, kde jde o zlomky vteřiny a neopakovatelné okamžiky nebo světelné situace. Třeba na striptýzu!
A samozřejmě na svatbách! Ty fotí kdekdo a tak určitě každý ví, že co nestihnete, to neokecáte. Nešetřete záběry, ale nestřílejte naslepo. Kdo se pak má probírat těmi tisíci zbytečných fotografií těsně „před“ a jen zlomek vteřiny „po“. To se raději naučte předvídat a zkraťte svou reakční dobu na minimum. A těšte sebe i nespokojené svatebčany, že dvacátá svatba už dopadne (pro fotografa) většinou lépe, než jeho první.

Rychlé automatické ostření je příjemné a pohodlné, není ale nikdy stoprocentně spolehlivé a každý, kdo se pohotovou fotografií někdy zabýval, zná ony frustrující momenty, kdy se chystáte stisknutím spouště zaznamenat neopakovatelnou situaci, a zrovna v tu chvíli se autofokus vašeho přístroje nečekaně „chytne“ vzdáleného světelného zdroje nebo naopak čísi ruky, zuřivě gestikulující vedle vás. Manuálně předostřená vzdálenost spolu s vhodným zacloněním fungovala celá desetiletí před vynálezem automatického ostření a stejně spolehlivě poslouží ve většině případů i dnes.

Kontinuální doostřování je u mnoha fotoaparátů s výjimkou té nejvyšší třídy spíš nepoužitelnou hračkou. Odjakživa se ale i pro takové situace používalo (jiná možnost dříve ani nebyla) téže metody manuálního zaostření předem na zvolenou vzdálenost, na místo, kterým musí model projít, projet nebo se na něm zastavit – při pouličním fotografování, módní přehlídce, při závodech nebo třeba během probíhání dětí květinovou slavobránou.

Předem vhodně zvolená vzdálenost a clona zajistí rovněž ideální, a nejen náhodnou hloubku ostrosti. Navíc to přináší i další výhodu − není pokaždé nutné těsně před expozicí přikládat přístroj k oku. Mohu mít dokonce přitom přístroj i na stativu, což se může hodit, jde-li navíc i o nenápadnost a fotografuji proto z úkrytu nebo z větší vzdálenosti. Totéž platí na stadionech atd.

Fotograf-lovec momentek by měl vidět, ale nebýt viděn, měl by se pohybovat nenápadně a fotoaparát ukazovat jen na nezbytně nutný okamžik. Dobře to kupodivu funguje v davu, na festivalech, sportovních utkáních nebo jiných monstrózních akcích, kde se pohybují davy lidí a šikovný fotograf se zde snadno ztratí. Nejtěžší je stát se neviditelným v cizí uzavřené čtvrti, na osamělých místech, v nepřátelském prostředí (třeba hospoda v sousední vsi). Denně v novinách a časopisech otiskované snímky světových reportérů nebo proslulé pikantní fotografie mediálních hvězd dokazují − pomiňme na okamžik morální aspekt práce v žoldu bulvárních plátků − že to jde kdekoliv. Vy stojíte pochopitelně morálně mnohem výše, technicky ale jistě zvládnete totéž.

Nacvičené schopnosti se hodí doslova všude. Typickým příkladem může být tanec. V barové atmosféře, v často zakouřené sklepní místnosti, bude optika vašeho aparátu zápasit navíc s umělou mlhou, cigaretovým kouřem, mihotavým a dopředu jen těžko odhadnutelným osvětlením, co do barevnosti, směru i intenzity. Vy tohle všechno ale musíte zvládnout jaksi mimochodem – vaším hlavním úkolem je zachytit tanečnici v atraktivní póze, přijatelně ostrou, zajímavě nasvícenou a v tom správném, rychle pomíjejícím momentě.

Dokonce i při aranžované práci na portrétu nebo aktu se vyplatí neustále sledovat situaci a pohotově reagovat na vyvíjející se situaci. Nezřídka se totiž stává, že nějaký spontánní pohyb modelky nebo nečekaně proniknuvší paprsek světla naprosto nabourá všechno, co jste tak dlouho pečlivě promýšleli a budovali, a odsoudí to rázem do zapomnění. Říká se, že náhoda přeje připraveným. Poznejte dokonale vybavení, které máte k dispozici, jeho přednosti i omezení, mějte ho vždy po ruce a bystře reagujte na zajímavé podněty okolí. Naučte se předvídat, improvizujte, pořizujte krátké série s různě nastavenými parametry. A snažte se poznat dobrý záběr a hlavně správný moment, když ho uvidíte! To za vás žádný fotoaparát ani automatika neudělají!

Není důvod nechávat si pokusy s trénováním postřehu jen na ulici nebo pro objektivně dané veřejné události. Pohyb modelu můžeme venku i v interiéru sami režírovat, řídit a požadovat. A reagovat na okamžik, který jsme si objednali.

Předem je třeba se rozhodnout, má-li být celý pohyb zachycen ostře anebo nikoliv. Tomu přizpůsobíme nastavení citlivosti ISO, čas závěrky i intenzitu a směr osvětlení. Chceme-li zachytit výskok, předem se přesvědčíme, že strop je dost vysoko, aby nedošlo ke zranění. Stejně důležité ale je, aby se během pohybu hlava, ani žádná končetina nedostaly mimo rámec vhodného pozadí, ani nebyly oříznuty okrajem hledáčku, není-li to naším záměrem. Složitější akci raději předem několikrát vyzkoušíme, krkolomné pozice nacvičíme.

Využijeme jednu z hlavních výhod digitálního přístroje a pořídíme celou sérii na první pohled podobných záběrů. Na většině z nich nám totiž při podrobném zkoumání na velkém monitoru bude nějaký detail vadit. Tady je perfektní póza, ale zadní noha je nečitelně schovaná za přední, tady pramen vlasů zakrývá levé oko, tu je mrknutí, tady nežádoucí neostrost. Necháme tedy pohyb vícekrát opakovat, průběžně kontrolujeme výsledky na displeji a je-li to vhodné, rovnou měníme příslušné parametry expozice pro optimální výsledek.

Většinou i u záběrů s pohybovou neostrostí budeme chtít, aby divák poznal, jaký pohyb sleduje. Experimentujme tedy s nejvhodnější hodnotou času. Můžeme využít pomoci blesku, synchronizovaného s delším časem závěrky a zmrazit tak končetinu zároveň s jejím neostrým duchem. Vyzkoušejme vícenásobnou expozici a načítání jednotlivých fází pohybu do jednoho obrázku.

To je snazší, než to vypadá. Použijeme stativ, na němž je fotoaparát pevně uchycen. Snímá proto stále tentýž výsek pozadí, na němž se odehrávají jednotlivé výjevy, zachycované postupně jednotlivými expozicemi. Nejpovedenější a k sobě navzájem nejlépe se hodící fáze pak snadno vložíme v bitmapovém editoru přes sebe do samostatných vrstev stejného dokumentu. Protože se fotoaparát celou dobu nehýbal, budou přesně pasovat. Pak už jen upravíme, umažeme, zprůhledníme…

Dynamický portrét může být celkově neostrý, ale může jít také jen o typickou nebo naopak překvapivou grimasu, mimický škleb, okamžik úleku nebo o slzy štěstí. Takové momenty těžko opakovat a právě proto i v ateliéru přijde vhod pozorná pohotovost a nacvičená rychlá reakce. Aby se vám a následně i divákům chtělo nad výsledkem nekontrolovatelně a překvapeně jásat. Aby se vás, až se budete chlubit na webové galerii nejnovějšími fotografiemi, všichni ptali, jak to děláte… Nikdo nechce slyšet, že máte natrénováno, že o práci přemýšlíte, že se snažíte stále zlepšovat. Každý se bude ptát na značku a typ fotoaparátu a na expoziční hodnoty. Opisoval už ve škole a nic nepochopil dodnes. Usmějte se tedy pod vousy a napište, že jste měli štěstí. A vystavte další podobnou fotografii!
Co se naučíte v krizových situacích, uplatníte třeba i při fotografování módních přehlídek – stihnete si povšimnout zajímavého průhledu, který trvá jen sekundu, zachytíte ideální postoj Andrey Verešové i nejfotogeničtější výraz Terezy Kerndlové.
I při aranžované fotografii může záležet na postřehu. Nebo snad chcete nechat bosou modelku skákat na hrbolaté cestě plné kamínků dvě hodiny? A další tři pak retušovat modřiny, promodralé končetiny a husí kůži?

Sejde-li se modelek více a má-li dokonce dojít na tanec nebo jiné hromadné třeštění, záleží nesmírně i na čitelnosti jednotlivých okončetin, údů a dalších částí těl, jakož i na co nejmenším výskytu nepěkných srostlic. Umět stisknout spoušť v pravý okamžik je tedy k nezaplacení i tady.
Při fotografování sportu o tom není třeba vůbec mluvit. Čím je daná disciplína rychlejší a čím k ní stojíme blíže, tím je vše těžší. Ale zvládnete-li i tohle, výsledné fotografie budou zajímavější. Až vám už standardní sportovní záběry půjdou samy, začne vás nudit, jak se podobají těm stovkám podobných, které udělal už dříve kdosi před vámi. Nejvyšší čas vymyslet něco nového, vlastního. Drastické výřezy, upatlaný „retrovzhled“ – nebo něco, co svět ještě neviděl!
V tomto těsně povánočním čase se určitě hodí i nějaká poetická aktualitka. Připomene nám, jak se vyplatí nosit s sebou alespoň nějaký fotoaparát stále s sebou, mít ho po ruce a umět ho kdykoliv pohotově použít. Třeba až vám někdo, tak jako mě, nečekaně nabídne vánoční dárek. Ne, že ztuhnete anebo začnete šmátrat po peněžence! Řekl jsem fotoaparát! Snímek jsem nazval „Štědrý večer na E55“. Přeji vám všem šťastný nový rok 2012 a spoustu podařených záběrů během něho. Jistě už víte, že podle mayského kalendáře žádná další příležitost nebude!