Ejhle člověk 24: Nalezené prostředí
15.2.2012, Jaroslav Klíma, návod
Už víme nebo alespoň tušíme „Proč?“, „Koho?“ i „Jak?“ Nezbývá tedy, než se zamyslet nad otázkou, „Kde?“ naši jinak už docela vymyšlenou fotografii spáchat, abychom volbou prostředí, pozadí, ale i počasí nebo osvětlení nápad nezabili, ale maximálně ho povýšili?
První Kde? – nalezené prostředí
Tahle otázka má dvě podotázky – máme vlastní ateliér nebo jiné vhodné prostory, v nichž si můžeme scénu a světlo více či méně kdykoliv přizpůsobit momentálním požadavkům? Nebo jsme odkázáni na veřejný prostor, půjčený byt, tělocvičnu, saunu či garáž?
Problémům zdánlivých šťastlivců, kteří odpověděli kladně na první možnost, se ještě budeme věnovat v dalších pokračováních. Dnes tedy předpokládejme, že se stavem a podobou scény nic zásadního dělat nemůžete, zato si ji, alespoň teoreticky, smíte vybírat z doslova nekonečného katalogu atraktivních lokací a dalších již „hotových“ míst, vytvořených přírodou nebo člověkem všude kolem vás.
Rozhodně není třeba zoufat a považovat takovou variantu za něco „horšího“ než vlastní ateliér. Každá z těchto dvou možností má totiž spoustu kladů i záporů a jde jen o to, využít na maximum toho, co se nabízí, znát rizika a omezení a přizpůsobit výběr lokace svému záměru. Přitom je jasné, že existují spousty fotografů univerzálních, schopných pracovat kdekoliv, a pak těch, kteří se přísně specializují a přísahají jednou na přepestré možnosti, nabízené exteriéry, jindy na exaktní a do nejmenších detailů ovlivnitelné a předvídatelné vlastnosti ateliérového prostředí. Každému, co jeho jest…
Nejjednodušší přístup. Fotím lidi tam, kde zrovna jsou. Takhle to „řeší“ naprostá většina amatérů. Nic proti. Ale i tady si můžete pohlídat, aby nikomu nerostly z hlavy stromy a telegrafní sloupy, aby pozadí ladilo tvarově nebo dokonce i barevně, aby celá scéna měla vnitřní logiku a nefotografovali jste třeba krásnou dívku na toaletě jen proto, že teprve tam jste ji dokázali dohnat!
Tady není z prostředí vidět skoro nic, ale přesto ovlivňuje takřka všechno. I kdyby jen barevností a světelnou náladou. Najděte takové a postavte model právě sem!
Prostředí na tomto záběru už „hraje“ víc, je předem pečlivě vyhledané a prozkoumané. Že není ze záběru jasné, oč přesně jde a kde se konkrétně nalézáme? Tím lépe, můžeme snít a tvořit. Stačí k tomu, jak je (není) vidět, i obyčejné pole a balík slámy.
K problému výběru prostředí lze přistoupit i jinak. Potřebuji vyfotografovat to a to tak a tak, ateliér ale prostě nemám a nemám ani čas nebo prostředky k delšímu cestování nebo k výběru ideálního místa. Musím pracovat tady a teď, přesto nehodlám zcela rezignovat na výslednou podobu záběru. Co tedy ovlivnit mohu a jak?
Nebudeme si zastírat, že v reálném světě existuje ještě třetí skupina „fotografů“, pohříchu zdaleka nejpočetnější. Ta se prostě soustředí jen na samotný hlavní motiv a víc neřeší. Buď jí to připadá zbytečné, nebo příliš pracné či zdlouhavé. Nebo prostě a jednoduše v okamžiku pohledu do hledáčku nic jiného, než hlavní motiv nevnímá. Copak to jde jinak?
Jde, což dokazují statisíce již existujících, kompozičně, světelně a barevně vymazlených záběrů, od prostých portrétů, přes fotografie módy, aktu, sportovních výkonů nebo i dokumentů z reálného života. Nechybí a nepřebývá na nich jediný lístek, mráček, linka, ani odlesk. Je to ale pracné a autor se musí naučit číst ještě před stiskem spouště doslova každý kámen, větev, letící chmýří pampelišky, každý pixel displeje nebo jasový bod hledáčku, zleva doprava a odshora až dolů. Od nejbližšího popředí až k nekonečným obzorům. Před každým záběrem. Je to jediná cesta, pro trpělivé celkem jednoduchá u statických záběrů, ovšem nekonečně těžká a na postřeh náročná u pohybové fotografie nebo u živého dokumentu! Proč tedy tak složitě?
Celý problém tolik častého rozčarování z výsledných fotografií je způsoben jednoduchým, ale zcela chybným předpokladem, že objektiv fotoaparátu vidí totéž, co lidské oko. Zvlášť u jednooké zrcadlovky, u ní přece něco takového tvrdil prodejce, když nám ji nutil místo mnohem levnějšího kompaktu. Podvedl nás? Ne, jde o celkem prosté, avšak neoblomné zákonitosti fyziky a fyziologie.
Rozdílů mezi tím, co a jak „vidí“ i ten nejdražší fotoaparát a tím, jak reaguje lidské oko, je víc. Nás ale nyní zajímá především to, že každý člověk (stejně jako většina ostatních vyšších živočichů), reagující na nějaký podnět, vidí v tom okamžiku ostře a jasně jenom ten jediný. Vše kolem, před i za, je v tu chvíli nedůležité a můžeme si takový „obrázek“ představit jako fotografii, středově rozostřenou pohybem zoomu v okamžiku expozice, na níž je ostrý jen předmět v centru dění.
Zároveň je ale oko naprogramováno tak, že prakticky nikdy neulpívá na jednom objektu déle, než nepatrný okamžik. Zrak neustále těká a monitoruje jednotlivé detaily celé scény, stejně jako třeba dobrý řidič rychle jedoucího vozu cestu před sebou. I když třeba sedíte, vedete klidný rozhovor se sličnou přítelkyní a zdá se vám, že jí hledíte zpříma do očí, ve skutečnosti vaše oči pozorují chvíli barvu jejích duhovek, chvíli kvalitu řas, hned poté počínající vrásky kolem očí, pak zase pihu na nose… Navíc přesně jen na tuto jednu rovinu dokáže oko v každém okamžiku dobře zaostřit, přeostřuje ale stejně rychle, jako „těká“.
Ve finále teprve příslušné mozkové centrum ve vaší hlavě skládá celý kompletní obraz ve vaší hlavě s tím, že navíc to momentálně nepodstatné potlačí do nevědomí. Nevnímáte tedy během svého hovoru, jak se vám vzadu u baru kolegové smějí, ani to, že televizní obrazovku, dosud zobrazující další epizodu „Růžovky“ kdosi přepnul na fotbalový zápas. Vnímáte jen ty pomalu se otevírající a zavírající řasy. Tahle dívka je dozajista převtělený Anděl… Okolí neexistuje!
Nic z toho fotoaparát neumí. Vidí nejen ty řasy (ostré jen tehdy, když právě na ně a na nic jiného vy sami zaostříte), ale v rámci obdélníku, vymezeného zvoleným ohniskem objektivu a poměrem stran senzoru, vidí stejně neosobně a bez emocí i celý obličej, krk a výstřih poseté čerstvými „cucfleky“ (pardon, důkazy lásky), rtěnkou nedokonale zamaskovaný opar na horním rtu, vaše řehtající se kolegy, z dívčiny hlavy rostoucí ruku číšníka, už deset minut vám marně nabízející jídelní lístek, polovinu přesvíceného kýčovitého lustru, otrhané tapety v rohu a politý ubrus, posypaný popelem všech dnešních cigaret. Kam se podělo kouzlo oné nezapomenutelné chvíle? Že bych potřeboval nový fotoaparát???
NE, NE, NE! Jestli jste chtěli zachytit emoce, měli jste to zařídit vy sami. Jestli jste chtěli, aby na snímku nefigurovali vaši přátelé, měli jste je poslat ven, přesadit k jinému stolu nebo se sami přesunout před stiskem spouště tak, aby se za vaším idolem zaskvělo to krásné francouzské okno. A měli jste předem ztlumit lampičku na stolku, krk i s dočasně znehodnoceným dekoltem by se ponořily do milosrdného polostínu.
Závěr je snad jasný. Musíte neustále myslet za svůj fotoaparát a přemýšlet o všem, co se ocitne v záběru, bez ohledu na vzdálenost. Není nutné vše pokaždé odstraňovat, stejně často je třeba vhodné prvky pro oživení hlavního motivu a pro vyplnění formátu do snímku naopak přidat. Častým případem je fádní prázdné nebe, které na žádné fotografii nebude působit dobře. Čím větší plochu by zabralo pro sebe, tím hůř a dvakrát špatně, pokud se nějak významně dotýká okrajů fotografie.
Bude vhodnější, najdeme-li v okolí nějaký přirozený prvek, kterým tuto prázdnou část záběru zarámujeme. Větev stromu, oblouk podloubí, rám okna, semafor v poloze „stůj“. Stejně chytře zvolenými prvky v popředí můžeme zakrýt také vše rušivé vedle nebo za naším modelem. Jiného obrazového efektu, ale se stejným záměrem, dosáhneme rozostřením pozadí v hledáčku. Použitím delšího ohniska, otevřením clony nebo prostě jen zvětšením vzdálenosti modelky od rušivého pozadí a důsledného zaostření pouze na ni.
Vyhledávejte předem zajímavá místa (les, cesty, vodní nádrže, staré továrny, byty, budovy, ulice, půdy, sklepení, nádraží, automobily, kabiny lanovek, vlaková kupé, školní třídy, parkoviště, prostě cokoliv užitečného a dostupného) ve vašem okolí nebo v okolí plánovaného fotografování. Veďte si o nich přehled a pravidelnými poznámkami upřesňujte, v jakém jsou aktuálním stavu. Někde se dá fotografovat jen občas, sezónně, o prázdninách, o víkendu, nebo jen ráno či pozdě v noci. Jinam máte přístup kdykoliv, ale i tam se během dne nebo roku mění světlo nebo barevnost pozadí a nejvhodnější směr fotografování. Proto byste i tyto změny měli registrovat a počítat s nimi. Prostě být připraveni. Podobný katalog lokací totiž určitě nemá každý fotograf. Vaše další výhoda v zarostlé konkurenční džungli!
Atraktivní nalezené prostředí můžete následně vědomě zapojit i do samotné obrazové kompozice. Může přitom korespondovat s hlavní osobou (dívka v plavkách za kormidlem plachetnice) nebo být v záměrném rozporu (načančaná blondýnka na opuštěné silnici nad kouřícím motorem porouchaného auta). Záleží jen na tom, co chcete fotografií říct.
Nebo ho můžete třeba rozostřením nebo naopak zúžením záběru jen na hlavní motiv zcela vyloučit a využívat jen jako zdroje světelné atmosféry (mlha, kouř, protisvětlo ve vlasech, plastické nasvícení struktur povrchů pleti, textilií a dalších materiálů). Takovou světelnou náladu můžete jen pasivně využít anebo ji i v nalezené lokaci zkusit pozměnit pro zajímavější výsledek. Roztáhněte závěsy anebo jimi naopak odfiltrujte přílišný jas, využijte světelné skvrny na zdech, pohybujte se sami po scéně a nechte pohybovat model. Hledejte nejatraktivnější úhel pohledu s ohledem na atraktivitu pozadí a nasvícení. V případě větších světelných kontrastů pečlivě bodově proměřte nejvhodnější expozici.
Nebojte se kombinovat přirozené světlo s umělým (externí blesk, odrazné desky a reflexní fólie, zrcadlo), kterým dosvítíte požadované nebo příliš zastíněné plochy. Nezapomeňte i světelně zdůraznit, co je na obraze hlavní a co podružné, veďte divákův pohled od jednoho prvku k druhému v pořadí důležitosti. Vzpomeňte na stará kompoziční pravidla a komponujte nejen vlastní model, ale veškeré prvky, stíny a světelné skvrny kdekoliv ve viditelném výřezu scény. Jen tak bude celá fotografie vypadat tak, jak jste chtěli! I bez ateliéru!
Okolí může pochopitelně dostat v záběru i značný prostor a stát se regulérním spoluhercem.
Třeba tahle fotografie by v jiném prostředí vypadala úplně jinak. Chcete to? Tak ho změňte! Nejprve se ale musíte naučit ho vnímat ještě před vlastní expozicí stejně intenzivně, jako samotný model.
Tady už si prostředí s modelkou spolu vyměnily role. Co je hlavní a co podružné?
Že nemáte ateliér a nemůžete proto nikdy výslednou fotografii podstatně světelně ovlivnit? Že nemáte k dispozici ani žádné atraktivní a zároveň klidné prostředí bez stovek rušících zevlounů? A nejsou to jen výmluvy a vaše zduřelá pohodlnost?
O některé lokace, které objevíte, se můžete podělit s přáteli a kolegy. Oni vám zase prozradí některé svoje a tak si všichni rozšíříte škálu možností. Ta nejlepší místa si ale nechte jen pro sebe, alespoň dokud nevyčerpáte všechnu tamní inspiraci. Vaše fotografie se už jen tím mohou odlišit od těch cizích. A jednou určitě najdete místo, kde vydržíte fotografovat celý život, protože všechny jeho možnosti nevyčerpáte nikdy. Vzpomeňte třeba na Jana Saudka a jeho zdánlivě tak banální plesnivou sklepní zeď. Teď už je pro vás ovšem pasé, i kdybyste ji nakrásně našli. Každý totiž ví, že ji objevil on!