Ejhle člověk 36: Ovládni inkoust!
9.5.2012, Jaroslav Klíma, návod
O tisku fotografií jako trvalejší a hmatatelnější alternativě k pouhému elektronickému prohlížení jsme psali již minule. Zastavme se ale dnes ještě jednou u zřejmě nejrozšířenější tiskové technologie, určené především ke kvalitnímu kusovému tisku fotografií.
Šesté Nač? – ovládni inkoust!
Je jí hojně užívaný a i v domácnostech značně rozšířený inkoustový tisk. Pokud se pro tuto technologii rozhodujeme (a proč bychom se rozhodnout měli zrovna pro ni, jsem psal už minule), hned na začátku nás čeká zodpovězení několika dalších tradičních otázek, jako například: jaký formát, kolik barev, jaký druh inkoustu, jaký papír, jak v domácích podmínkách jednoduše a použitelně kalibrovat tiskový řetězec, nebo zda lze doporučit užívání náhradních inkoustů. Třeba vás napadnou i další, začněme ale těmito.
Výstupní formát A4 je relativně nejlevnější, všeobecně dostupný, ale vhodný spíš pro domácí album nebo osobní prezentaci. Zabývat se čímkoliv menším nemá vůbec smysl, pohlednicové formáty svěřte laboratoři. Tiskárnu formátu A4 navíc využijete vy i celá rodina pro řadu dalších účelů, jako je tisk z kancelářských aplikací, webu atd. Pro jen trochu náročnější výstavní nebo archivační účely ale doporučuji formát A3 nebo lépe A3+. Oba s rezervou zvládnou totéž, co poloviční formát, ale pokryjí i standardní výstavní a soutěžní fotografický rozměr 30 x 40 cm.
Tiskárna A3+ umožní navíc i takzvaný bezokrajový tisk v tomtéž rozměru. Jestli ho ale chceme používat nebo dokonce, lze-li užívání této funce doporučit, už si musí rozhodnout každý sám. Má své výhody (jinak se musíme při snaze o zhotovení fotografie bez bílého okraje smířit s menším rozměrem a nezbytným finálním oříznutím každého tisku na řezačce), ale i nevýhody. Především větší spotřebu drahého toneru, který tiskne i mimo papír a tak ho vlastně „vyléváme“. Navíc zároveň špiní vnitřnosti tiskárny a ty mohou umazat a znehodnotit i následující tisky. Sací houbičky, určené k zachycení přebytečné barvy, se časem zanesou, ztvrdnou a přestanou plnit svou funkci. Oprava se nevyplatí a čeká nás nákup nové tiskárny, která je ale nakonec stejně většinou levnější, než jedna či dvě kompletní sady tonerů do ní.
Zatímco tedy pořízení i poměrně kvalitní inkjetové tiskárny nikoho, kdo investoval do digitální zrcadlovky, nemůže finančně zruinovat, u následného pravidelného nákupu tonerů to tak úplně neplatí. Je to pravý opak laseru. Inkoustové tiskárny jsou levné, jejich provoz se ale prodraží. Kvalita jejich výstupu je ale z pohledu fotografa mnohem vyšší a především bližší klasické mokrou cestou zhotovené zvětšenině. Čím více tonerů vaše tiskárna bude mít, tím bude její provoz dražší, ale kvalita výstupu v tomto smyslu lepší, hlavně u pestrých barev a jemných tonálních přechodů. Naopak laserový tisk se výborně hodí především na obrysově ostrý tisk textu a vektorové grafiky a náklady na jeho provoz jsou řádově nižší.
V tisku budete znovu řešit i problémy, které vám daly zabrat už při snímání nebo při následných barevných úpravách v počítači. Nejproblematičtější nakonec většinou nebudou nejpestřejší barevné odstíny, ale ty nejjemnější. Nejen v plynulých přechodech, ale i v rozlišení blízkých odstínů. Nevěsta dobře ví, že její šaty nebyly bílé, ale jemně broskvově-slonovinové, spíš trochu jako „šampaň“. Takové je chce mít i na fotografiích. Ne na jedné, ale na všech. Bez ohledu na rozličné světelné poměry v jednotlivých prostorách. Ženich zase chce... A paní Novotná… A pan Vopršálek… Dejte takovou zakázku vyrobit raději do minilabu a řekněte, že chcete, aby byly fotografie „pěkné“. Nic nevidíte, neřešíte a máte klid. Anebo se snažte sami. Poprvé to nebude nic moc. Ale časem se vám určitě žádný minilab nevyrovná!
Tenké bílé rámečky se někdy hodí a vypadají elegantně, vytisknout je ale přímo v tiskárně se vám nepodaří, protože každá tiskárna má dost široký minimální netisknutelný okraj (cca od 4 do 8 mm), navíc různě široký na jednotlivých stranách. Ani posuv papíru v ní nebývá úplně přesný. Následně musí nastoupit řezačka.
Pokud nemáte tiskový řetězec přesně kalibrovaný (a doma je to prakticky nemožné, viz hlavní text), vyzkoušejte jednoduchou, ale překvapivě efektivní proužkovou metodu, odvozenou z praxe v klasické temné komoře. Obětujte jeden papír na celou sérii shodně obarvených fotografií – jde o minimální náklad, který se vyplatí. Připravte si patřičně pruhovaný soubor s vhodně zvoleným umístěním hranic a vytiskněte ho. V horní polovině ukázky jsem testoval barevný posun, v té dolní pak světlostní odchylku. Nejvíc se mi na zkušebním tisku líbil pruh s obličejem Jaroslava Pouzara. Pracujte ve vrstvách úprav, abyste mohli kdykoliv zpětně zjistit nebo změnit kteroukoliv hodnotu.
Následně jsem se stejným nastavením vytiskl celý snímek. Výsledek zákonitě musí být (a je) barevně i tonálně naprosto totožný s mým vybraným proužkem. I bez kalibrace!
Před nákupem inkoustové tiskárny se také musíte rozhodnout pro dye-based inkousty nebo pro tisk pomocí pigmentových barev. Druhá technologie má viditelný náskok především v černobílém tisku na matné archivační „fine art“ papíry. Vede také v délce barvostálosti svých výstupů. Vyplatí se tedy především tímto směrem úzce specializovaným tvůrcům, kteří navíc tisknou velmi často, protože pigment v nepoužívaných tiskárnách mnohem rychleji zasychá s rizikem drahé opravy.
Má ale i další nevýhody: je dražší, náchylná k bronzingu (na lesklém papíře je samotná potištěná plocha stále více či méně matná a tím rušivě viditelná při šikmém pohledu), má méně barevných odstínů, je méně pestrá. Osobně tedy naprosté většině zájemců o domácí tisk, především autorům, fotografujícím barevně, doporučuji dye-based inkousty. I ty už dnes zvládají černobílý tisk na vysoké úrovni, v tiskovém ovladači navíc můžete BW tisk s pomocí všech barevných kartridží zakázat. Práce se sice výrazně zpomalí, ale výstup bude dostatečně kvalitní, naprosto barevně neutrální, snad jen trochu méně sytý.
„Nepigmentovou“ tiskárnu stačí navíc i v horkých dnech zapnout jen jednou za tři nebo čtyři týdny a stále bude fungovat spolehlivě. Navíc bude tisknout na nesrovnatelně širší škálu médií a za nižších provozních nákladů.
Papír používejte, jaký se vám líbí, samozřejmě nejlépe takový, který je výrobcem pro inkoustový tisk určen (tím není řečeno, že jiný, především dostatečně savý, použít nelze, jen je nutné každý takový experiment předem nacvičit a poznamenat si nejvhodnější nastavení ovladače). V případě speciálně k inkoustovému tisku určeného média si předem stáhněte jeho patřičný barevný profil a naučte se precizně nastavovat veškeré parametry tisku v příslušném ovladači tiskárny tak, abyste vždy věděli, co děláte.
Pokud v nastavení chybně vyberete jiný druh papíru nebo příliš šetříte a volíte nízkou kvalitu tisku, pokud nevíte, jestli vaše barvy momentálně spravuje samotný počítačový systém (například Windows), Photoshop nebo tiskárna, pokud nesledujete, v jakém barevném profilu a barevném prostoru (RGB, CMYK, LAB, stupně šedi…) soubor v grafickém editoru otvíráte a do jakého před tiskem ukládáte, nemůžete se divit, že nad barevností nebo dokonce nad celkovou technickou kvalitou vašich tiskových výstupů ostatní ohrnují nos.
Jestliže doporučuji papíry vybírat zcela podle druhu projektu, vašich přání a záměrů, u tonerů je to jinak. Jsem vášnivým odpůrcem „úsporných“ náhradních náplní a neznačkových řešení. Už mnohokrát jsem byl přesvědčován o jejich spolehlivosti a nerozpoznatelnosti výsledků od originálu. Ve finále ale byly pokaždé výsledky horší a nespolehlivé.
Jestli ovšem potřebujete rychle zničit tiskárnu nebo alespoň neustále zápasit s proměnlivou kvalitou tisku a s mnoha „záhadnými“ vadami výstupu, od proužkování a vynechávání jednotlivých barev, přes ničení drahých papírů, až po viditelné barevné posuny, je to určitě spolehlivá cesta! Věční experimentátoři, kterým jde mnohem víc o hraní si s technickými hračkami, než o samotné fotografování a spolehlivý každodenní rutinní tisk za předem kalkulovatelné časové i finanční náklady, souhlasit nejspíš nebudou, na věci to ale nic nemění.
To ještě stále nemluvíme o exaktní barevné kalibraci celého procesu, a ani o ní mluvit nebudeme. V domácích podmínkách jde o další sci-fi a iluzi, kterou nemá smysl se zabývat. Už proto, že okolní světlo ve vaší místnosti s obrazovkou počítače se mění každou vteřinu během dne i noci (pokud už rovnou nepracujete na notebooku pokaždé v jiném prostředí) a to, co nakonec z vaší tiskárny vyleze, posuzujete ve stejně náhodně barevně proměnlivém světle jen svýma nedokonalýma očima.
Porovnáváte přitom nedokonalou bělost papíru (který je ve skutečnosti různě žlutý, růžový nebo modrý) s nesrovnatelně kontrastnější bělostí světla monitoru. Které je, zvlášť u nekalibrovaného monitoru, jinak barevné a jinak intenzivní ve středu i v rozích, těsně po zapnutí a po několika hodinách práce, vliv má i úhel, pod kterým ho pozorujete a řada dalších faktorů. Nebo snad přitom používáte výhradně dokonale zatemněnou místnost, vybavenou pouze zářivkami o teplotě 5500 ºK? Nebo vlastníte jako nouzové řešení alespoň takto vybavený box k prohlížení tisků? A víte, že barevnost čerstvého tisku se poměrně výrazně mění a stabilizuje se (relativně) až po několika hodinách schnutí, kdy teprve má smysl něco měřit? A že některé barevné odstíny RGB spektra na papír prostě nepřenesete nikdy?
Výše řečené tvrdím i přesto (nebo snad právě proto), že mám mnohaletou praxi ve špičkově vybaveném studiu s nejdražšími monitory a sondami, nejprve značky Barco (CRT), později Eizo (LCD), jaké bylo možné v dané době koupit. Postup, který naopak doporučuji, je poměrně nenáročný na investice a dostupný každému. Vyžaduje jen systematický přístup, delší praktickou zkušenost (získá ji časem snadno každý, pokud nastuduje teorii a prostě na jejím základě a pochopení pečlivě pracuje) a důslednou sebekázeň. Naopak nabízí ne snad maximální kvalitu, ale ideální poměr nákladů a úsilí, versus výsledek.
Neznamená to, že jsem najednou slevil ze svých nároků. Tisknu řadu let nejen komerční fotografie, určené k prodeji, ale i výstavní zvětšeniny a celé výstavní soubory řadě autorů. Inkoustový tisk je dražší, než výstup z běžného minilabu, přesto se tito zákazníci stále vracejí, protože mnou nabízená a dosahovaná tisková kvalita i barevná shoda s originálem je vyšší, navíc s výhodou širokého výběru potiskovaných povrchů. Jak je to možné? Nebarvím totiž fotografie podle oka (hlavní typický znak nadšeného laika i mnoha jinak šikovných grafiků), ale podle číselných hodnot jednotlivých barevných kanálů v paletě Informace.
Tímhle způsobem totiž kvalitně připravíte barevný soubor pro jakýkoliv tiskový výstup (jehož parametry předem znáte a nastudujete) dokonce i s pomocí prakticky libovolného černobílého monitoru. To není návod, ale extrémní reálný příklad. Učil jsem se totiž od člověka, který to tak skutečně řadu let dělal – nic jiného tehdy nebylo, a který dodnes tvrdí, že jedině tím se něco o důležitých principech a zákonitostech barvení skutečně naučíte.
Fotografie retušuji a doostřením připravuji k tisku výhradně při stoprocentním zvětšení, ostřím nebo naopak rozostřuji až těsně před tiskem a pro konkrétní daný formát výstupu, druh papíru atd. Pro každý nový druh papíru si dělám předem zkoušky, nejefektivněji proužkovou metodou, stejně, jako to znalci analogové éry dělali odjakživa v temné komoře.
Přesto se ani tak občas nevyhnu opakování výjezdu s následnou barevnou korekcí. Je to normální a někdy potřebné. Pokud se mi výstup barevně nebo jasově nelíbí, nikdy nehýbu korekcemi monitoru, ale vždy pouze křivkami v grafickém programu na tom kterém konkrétním souboru. Hodně pomůže, zejména při tisku rozsáhlých sérií, které mají být barevně jednotné, jejich předchozí současné zobrazení vedle sebe na téže obrazovce monitoru. V celcích nebo třeba jen v důležitých výřezech. Tisknete-li desítky fotografií třeba pro výstavu, nic vám neudělá obětovat jeden papír a umístit na něj předem problematické výřezy scén z mnoha obrazů. Předem uvidíte, co je třeba kde opravit.
Vyzkoušejte tento postup, vydržte a třeba ho modifikujte podle svých zkušeností. Nikomu ho nevnucuji a ani netvrdím, že jsem ho sám objevil. Vím jen, že funguje a vím také, proč. Stejně (jen mnohem dráž) se totiž postupovalo a dodnes postupuje i v „mokré“ fotografii. A stejně (ne, že by to někdy přiznali) nakonec dnes a denně postupují i v nejdražších grafických studiích a komerčních tiskárnách, včetně těch, vybavených „superultranej“ kalibrovanými nátiskovými stroji. I to vím z mnohačetné vlastní zkušenosti.
U nich navíc často nakonec, aby těch paradoxů nebylo málo, stejně ještě přímo u samotného ofsetového tiskového stroje „pro jistotu“ stojí zástupce zákazníka, manažer nebo sekretářka, kteří o barvách nevědí zhola nic, a nutí otrlého tiskaře k posledním úpravám (ničení) přímo na panelu rotačky. Smutná každodenní realita.
Jen málokdo z běžných zájemců o fotografii totiž ví nebo je ochoten uznat, že i práce s barvami je kromě umění docela složitá exaktní věda. Tvůrce si jako jediný může originál namalovat, jak ho napadne a pokud touží po kobaltové modři nebo nahnědlém odstínu srpnového sena, je to jen na něm. Všichni další účastníci následného reprodukčního řetězu by už ale neměli měnit, ubrat nebo přidat zhola nic a to je mnohem těžší a prakticky často dokonce nemožné. Naštěstí pro každého tiskaře ale většinou zákazníky ani nevyžadované, ba právě naopak.
Příklad na závěr? Na veletrhu spotřební elektroniky byl vystavován nový extrémně drahý monitor slovutné značky, který jako první na světě dokázal zobrazit celý rozsah barevného prostoru Adobe RGB. Zázrak vědy a techniky! Jako referenční vzorek byl hned vedle vystaven stejně velký běžný monitor komerčně úspěšné korejské značky za pětinovou cenu, zářící všemi barvami duhy. Na obou byla promítána tatáž fotografie z téhož souboru. Na dotaz, který obraz se jim líbí víc, odpovědělo přes 80% náhodně zastavených diváků, že samozřejmě ten „barevnější“, tedy korejský, tedy nevěrný. Nepřekvapilo mě to. A vás?
Při tisku dejte pozor i na výrazně pestré barvy, které nesmíte přesaturovat. To, co ještě rozliší zářící monitor, může být na inkoust (v závislosti na počtu a odstínu tonerů a na druhu papíru) už příliš a dojde k posterizaci.
Přísně černobílá fotografie bude dělat potíže každé tiskové technologii, pracující s barvou, tedy i laboratoři či minilabu. Tam je jediným dokonalým řešením použití černobílého papíru (nebude se jim chtít jeho roli jen kvůli vám objednávat, a tak řeknou, že to nejde), ve vlastní tiskárně smíte použít jen černé, případně šedé tonery.
Pokud ty šedé nemáte, i jen s jediným černým tonerem dosáhnete u kvalitnějších tiskáren často velmi dobrých výsledků. Jen bude tisk trvat hodně dlouho. Tiskárna použije více barvy a ta bude déle zasychat, takže posun papíru ovladač přizpůsobí. Občas už ale na světlých místech, jako zde v oblasti dekoltu, bude obraz oproti zdrojovým datům poněkud světlejší a méně prokreslený, případně se místy objeví viditelná krupička. Jednotlivé tiskové body (které nemohou být při použití jedné barvy světlejší) jsou už totiž příliš vzdálené a netvoří plochu. Na různě savých papírech bude efekt pokaždé trochu jiný. Opět nezbude, než prakticky vyzkoušet. Ani tady žádná kalibrace nepomůže!
Ten, kdo nerad experimentuje (nebo je prostě líný), brzy přijde na to, že jemně nebo i výrazně tónovaná fotografie je mnohem „modernější“ nebo „výtvarnější“, než „překonaná“ klasicky monochromatická. Totéž vám nakonec řeknou v každém minilabu. Výroba nahnědlé, nazelenalé nebo lehce namodralé fotografie totiž žádné potíže nečiní. Nemáte-li ovšem na mysli nějaký přesný odstín, jako například 13, 4, 0, 0 (CMYK) ve světlech a 94, 97, 0, 0 (CMYK) v nejhlubších stínech. To vás ihned přestanou mít rádi :-)