Foto okolo kol 06: Když se kola roztočí

Když se kola roztočí

Jako fotografům nám tím ale nastanou krušnější časy. I nadále musíme dávat pozor na všechny faktory, detaily a veličiny, jako u statických fotografií, nyní bude ale na vše mnohem méně času. Teprve při fotografování rychlého pohybu také využijeme řadu funkcí, kterými disponuje většina moderních fotoaparátů. Platíme je často, ať se nám to líbí nebo ne a zatím jsme pro ně neměli žádné využití. Nyní se definitivně ukáže, jsou-li tyto funkce skutečně použitelné, nebo zda je výrobci přibalili jen jako pozlátko, aby se neřeklo a aby bylo co napsat do překrásně barevných prospektů.

Že má konkurenční, o dvě třídy dražší přístroj schopnost sledovat pohyblivý objekt a plynule ho udržovat ostrý i během sériového snímání? Že má rychlé automatické ostření, vysoké použitelné hodnoty citlivosti, rychlé reakce na veškeré pokyny obsluhy? Že totéž dokáže i při práci s externím bleskem? Pche! To vše náš přístroj zvládne také a ještě jsme k němu za mnohem nižší cenu dostali DVD s pohádkou a poukázku na výrobu 20 snímků formátu 9x13 cm zdarma!
Nahoře: Tohle se příliš nepovedlo. Expozice je fajn, barevnost a obsah rovněž, ale výřez je příliš úzký a podstatné části objektu chybí. Fotograf stál příliš blízko nebo měl nasazený objektiv s nevhodnou ohniskovou vzdáleností… anebo prostě nestihl včas adekvátně reagovat.

Uprostřed: Tady je automobil celý, pohybuje se a je ostře zobrazen. Snímku ale chybí dynamika, jeho ořez vlevo i vpravo je dosti těsný a působí docela nudně. Jako informace nebo dokument je ale záběr v pořádku.

Dole: Dynamický a v rámci možností nočního snímku s bleskem (tedy nutně plochého osvětlení z jediného zdroje) přehledný záběr, dobře vypovídající o ději a o motivacích jednotlivých účastníků. Jinak též BMW třikrát jinak.
Dojem pohybu může být vyvolán i docela prostou nestabilní pózou nebo nakloněním hlavních objektů. Divák ví ze zkušenosti, že takto se standardně lidé vzpírají jen proti značné hmotnosti předmětu, který hodlají posunout. Relativně pomalý pohyb a možnost vyskytovat se v těsné blízkosti dává šanci i pomalejším fotografům (s méně pohotovými fotoaparáty). Mechanici klubového závodního týmu schovávají Ferrari do depa před servisní kontrolou.

Ne nadarmo se ovšem říká (a ti, kdo se tetelí radostí z každé sebemenší slevy a bonusu to většinou neradi slyší), že ne každý kečup je Kečup. Nadšení motoristé také dobře vědí, že benzínový motor s papírově o tři litry vyšší spotřebou je ve skutečnosti jen málokdy nákladově náročnější, než moderní (a nudný) turbodiesel.

Co to má společného s fotografováním? Zkuste si dvěma různými fotoaparáty ostře a expozičně správně zachytit okolo projíždějící automobil a pak zkuste totéž v noci, jednou bez blesku a podruhé s ním. Budete určitě překvapeni, jak odlišné výsledky dostanete, byť by se papírové parametry takových aparátů lišily jen málo.

Vraťme se na okamžik k základům. Existují dva hlavní principy, na kterých funguje automatické ostření. Jeden hledá ve scéně maximální kontrast a druhý pracuje s fázovým posunem. První se používá především u kompaktních fotoaparátů a dává dobré výsledky v dostatečném osvětlení. Dobré výsledky zde ale znamenají především kvalitní zaostření, nikoliv vždy dostatečnou rychlost. V horším světle takový přístroj nezaostří vůbec nebo hlásí, že je zaostřeno, i když není. Nebo pro jistotu rovnou zaostří na nekonečno a tváří se, že je vše v nejlepším pořádku. Tahle vlastnost je ještě mnohem nepříjemnější, než dočasně zablokovaná spoušť z důvodu pomalé reakce.

Automatické ostření, založené na principu fázového posunu, se naproti tomu používá u pravých zrcadlovek, je přímo ideální pro snímání rychlého i nečekaného pohybu, funguje rychle a dobře především za použití světelných objektivů.

U nové kompromisní kategorie kompaktů s výměnnými objektivy, která by ráda spojila výhody obou světů, tedy kvalitní výstupy, rychlé reakce i malé rozměry, se v poslední době setkáme i s docela drahým, ale účinným řešením – kombinací obou zaostřovacích principů, tzv. hybridním autofokusem. Ale i ten funguje velmi odlišně v různých konkrétních přístrojích. Zatímco v nové řadě 1 od Nikonu je skutečně bleskurychlý (a to i za šera), principiálně stejně vybavený Sony NEX 6, až jinak skvělý fotoaparát na statickou fotografii, má s rychlostí ostření stále značné potíže. V prospektech se sice dočtete něco jiného, pro vlastní názor stačí však jediné konkrétní porovnání podle návodu výše.

S jakýmikoliv omezeními se ale dá (známe-li je) na druhou stranu ve většině případů žít a obcházet je, jako se to dělalo dlouhá desetiletí před vynálezem autofokusu s čistě mechanickými fotoaparáty. Prostě a jednoduše se předostřilo předem na místo, kudy vozidlo zcela jistě projede, například na středovou čáru asfaltové trati, na blízký patník a podobně. Stejně se dala (a dá se i dnes) předem podle světelných podmínek místa, kterým vůz projede, nastavit správná expozice.

Samozřejmě vše platí jen pro ten jeden nebo dva záběry ve stejném bodě. Hodláme-li pohybující se objekt sledovat i na jinak osvětleném pozadí a v proměňující se vzdálenosti, bez dobře fungující a rychlé automatiky se neobejdeme. V případě naprosté většiny kompaktních fotoaparátů na něco podobného můžeme, především vinou pomalého a nepřesného automatického zaostřování, rovnou zapomenout. A to i přesto, že funkci kontinuálního doostřování většina z nich zabudovanou má. Je ale vhodná spíš pro závody šneků.

Další kapitolou je frekvence sériového snímání. Nejsem přítelem bezmyšlenkovitého drcení spouště s kadencí hodnou protiletadlového kulometu. Zaprvé se vám po chvíli poděkuje zaplněná karta, zadruhé pak doma strávíte „příjemný“ večer vybíráním té nejlepší varianty ze stovek téměř stejných záběrů.
Dynamiku do záběru dostaneme třeba i pohybem nějaké rekvizity, popředí nebo pozadí. Například jako zde předem zaostříme na hlavní motiv a s prstem na spoušti do poloviny stisknuté vyčkáme, až kolem něj projede další vozidlo. Opakujeme pro jistotu několikrát a vybereme nejvhodnější záběr. Honda VTR 1000 Firestorm.

Kdo byl ještě na vojně nebo sleduje válečné filmy, dobře ví, že nejúčinnější jsou takzvané krátké dávky. Dva, tři snímky na každý vrcholný okamžik musí stačit. Než se pak přehrabovat v tunách identických souborů, to raději polovinu příslušného času věnujte tréninku pohotovosti a ovládání svého fotoaparátu poslepu, bez odtažení oka od hledáčku.

Když už je řeč o něm, pro fotografování jakéhokoliv pohybu je hledáček řádově vhodnější, než sebelepší, sebevětší a třeba i multidotykový displej. Jasný a rozměrný optický hledáček pravých zrcadlovek (tedy ten s pravým pentagonálním hranolem, nikoliv se systémem periskopových zrcátek) je stále k nezaplacení, existují už ale i slušné elektronické hledáčky, které překreslují obraz dostatečně rychle a mají použitelné rozlišení. Jejich výhodou je i více dodatečných zobrazených informací.

Při samotném fotografování rychlých dějů je to ale výhoda pofidérní – budete rádi, udržíte-li objekt v kompozici přesně tak, jak máte v plánu, případně dokážete-li správně zaostřit na jeho konkrétní část a ještě přitom zvolit ten jediný ideální okamžik ke stisku spouště. Na nic ostatního není v podobných chvílích čas a musí být správně nastaveno předem.

I v rámci nejlepšího řešení pro daný účel, tedy kategorie pravých jednookých digitálních zrcadlovek, se budou schopnosti expozičních programů a systémů automatického ostření lišit jak mezi výrobci, tak v rámci cenových tříd. Profesionálové dobře vědí, proč preferují pouze dvě konkurenční značky, a není to jen šíří jejich příslušenství.

Ani tehdy, rozhodnete-li se už správně například pro Nikon, nemůžete ale čekat, že autofokus jeho modelu D3200 bude fungovat stejně přesně a rychle, jako u typu D800 za pětkrát vyšší cenu. Vliv na rychlost tohoto klíčového parametru u jednoho a téhož těla bude mít navíc i konstrukce (a cena) konkrétního objektivu, jeho světelnost, druh mechanických převodů a princip zaostřovacích motorů. Preferujte ty indukční, jež třeba zmíněný Nikon označuje symbolem AF-S. Kromě rychlosti získáte i vyšší výdrž akumulátoru a prakticky bezhlučný provoz.

Teď už jsme ale od možností běžných kompaktních fotoaparátů opravdu na míle daleko a tak, než se někdo z jejich majitelů rozbrečí, nebudeme již raději zmiňovat jejich další nevýhody pro pohybovou fotografii, jako je menší fyzický rozměr senzoru a tím větší šum i hloubka ostrosti, tedy snazší splynutí důležitého popředí s potenciálně rušivým pozadím.

Ano, rozměrově menší čip má teoretickou výhodu v menších rozměrech objektivů a delší dosažitelné ohniskové vzdálenosti (větším přiblížení) za dostupné peníze. Kdo ale někdy zkoušel konkurovat svými výtvory z nějakého toho ultramegazoomového kompaktu profesionálním fotografiím, pořízeným obřími světelnými skly na plnoformátových zrcadlovkách, třeba na závodech Formule jedna nebo MotoGP, zaplakal doopravdy.

To určitě neznamená, že s kompakty nejde pohyb fotografovat vůbec nebo že s nimi nemůžete zhotovit geniální fotografii. Jen toho musíte o jejich omezeních a možnostech nastavení hodně vědět a počítat s nimi. Budete muset řadu parametrů nastavit s dostatečným předstihem, budete muset blíže k ději, podrobněji studovat místo i nejvhodnější směr snímání.

A nakonec, když vše ostatní selže, můžete se ještě vždycky vrátit k manuálnímu nastavení (fotoaparáty bez této možnosti jsou beztak jen hračkami pro nenáročné a jejich majitelé si nejspíš jejich drastická omezení ani neuvědomují) a postupovat stejně, jako to dělávali celé generace našich předchůdců.

Teprve pak si možná uvědomíte, kolik nádherných fotografií i s omezeným vybavením dokázali na věčné časy zaznamenat. Nezapomeňte, že jedny z prvních fotografií automobilů v plné jízdě zachytil Jacques-Henri Lartigue na Grand Prix ACF už v roce 1912. Dovedete si asi představit, čím! Proč by to tedy nemělo jít stejně dobře nebo lépe i tím vaším „mejdlíčkem?“ Jen u toho bude možná chvíli trochu bolet hlava!

Příště u fotografování pohybujících se vozidel ještě zůstaneme, povíme si něco o záměrném použití extrémně dlouhých nebo naopak krátkých časů, i o tom, jak to vzhledově změní naše fotografie. Zmíníme i další oblíbené techniky, jako je sledování pohybujícího se objektu (označované též výrazem „panning“) úskalí s tím spojená a jejich řešení.
Slečna na čtyřkolce se právě rozhodla svůj stroj utopit v bahně. Anebo ví, co dělá. Pláštěnka a nohy mimo stupačky napovídají spíš to druhé. Teď jen neubrat plyn a modlit se, aby dno už dál neklesalo. Vše je ostré, ale z kontextu jednoznačně plyne, že jde o pohybovou momentku. Z hlediska čitelnosti bylo dobře zvoleno i relativně jednolité nerušící pozadí.
Tenhle záběr je už pro levnější fotoaparáty příliš tvrdý oříšek. Zkuste předem zaostřit na konkrétní místo trati a v pravý okamžik stiskněte spoušť. Máte jen jeden pokus u každého jezdce. Daleko lépe na tom budou majitelé pokročilých pravých zrcadlovek s ultrasonickými světelnými zoom objektivy a s rychlým průběžným automatickým ostřením. Tyto přístroje dokáží spolehlivě přeostřovat a plynule měnit expozici podle potřeby i během velmi rychlého sériového snímání.
Zdaleka nejtěžší je ale zachytit pohyb nečekaný, který se náhodně vyskytne v předem neznámém místě, směru a vzdálenosti. Na něj vás nepřipraví nic, než trénink, zkušenosti a pohotové reakce vašeho přístroje i vás samotných. Ideální je dlouhodobá průprava v pouličním živém fotografování. I tak mějte nastavené sekvenční snímání a počítejte se značným procentem odpadu. Podařené záběry ale za tu námahu stojí a dovedou vyprávět příběhy beze slov. Třeba ten o osobním strážci důležité osobnosti, který napjatě očekává následující minuty…