www.digimanie.cz
>
>
>

Foto okolo kol 09: Blesk dálkově a rychlý autofokus

Foto okolo kol 09: Blesk dálkově a rychlý autofokus
, , návod
Dnes dokončíme povídání o externích blescích a zaměříme se na jejich dálkové ovládání. K předvídatelnějším výsledkům během fotografování rychle se pohybujících vozidel naproti tomu vedou podrobnější znalosti chování a nastavení automatického ostření.
K oblíbeným
reklama

Blesk dálkově a rychlý autofokus


Dosud jsme pracovali s elektronickým bleskem pouze v automatickém režimu (A, TTL) a během fotografování jsme ho měli upevněný nejčastěji přímo na fotoaparátu, případně nedaleko od něj, propojený systémovým vícežilným kabelem a drženým v ruce naší nebo asistentově. Při akční fotografii to ani jinak nejde, nebo ano?

Zatím jsme ovšem téměř pominuli statickou i pohybovou fotografii aranžovanou, s aktéry předem domluvenou, jakož i takovou, která domluvena sice není, ale probíhá na předem známém místě. K takovým akcím patří především nejrůznější halové i venkovní závody nebo motoristická show, kaskadérská vystoupení, fotografování pro kalendáře, reklamní účely, magazínové ilustrace, plakáty nebo obálky DVD disků.

Práce s externími bateriovými blesky se v tomto režimu hodně podobá ateliérovému svícení s výkonnými síťovými záblesky. Dosah našich světelných zdrojů nebude sice tak dramatický, zato ale můžeme využít jejich vlastní automatiku a především nejsme závislí na zásuvce ani na spoustě kabelů. Cenově se sice při vybavení pokročilými přístroji nebudeme nakonec od levnějších ateliérových záblesků příliš lišit, ušetříme však za externí akumulátorový zdroj a kompletní sestava se může vejít i do běžné fotobrašny.

Pracovat budeme nejčastěji v režimu automatické expozice (A), kdy si každý jednotlivý blesk řídí sám množství vyzářené světelné energie, případně v plně manuálním režimu (M), stejně jako při práci v ateliéru. První režim dokáže reagovat na měnící se situaci, u toho druhého se zase můžeme spolehnout na stálé standardní chování.

Celou skupinu takovýchto samostatných blesků, z nichž každý jednotlivý může být nastaven jinak a umístěn jinde zcela podle konkrétní potřeby, můžeme ovládat bezdrátově. K velkým propagátorům tohoto způsobu práce patří ve světovém měřítku Joe McNally, jehož podrobná příručka „Hot Shoe - žhavé výstřely z malých blesků“ vyšla i česky. Na tomtéž principu jsou postavené i mnohé sportovní a reklamní fotografie Dana Vojtěcha.

Oba zmínění autoři pracují se systémovým vybavením značky Nikon, to ale neznamená, že by obdobnou práci neumožnily i přístroje Canon nebo Metz. U ostatních značek už je ale třeba počítat s omezenějším příslušenstvím nebo s méně propracovaným ovládáním.




Všeříkající pohled za kulisy kalendářové aranžované fotografie. Mohl by se také jmenovat třeba „Ani déšť ani sníh ani mráz“ a stejně by bylo možné postupovat i u projíždějícího vozidla. Na prvním záběru stavíme scénu a asistenti rozmisťují a nastavují jednotlivé blesky, které se budou nakonec odpalovat dálkově. Modelka není definitivní, ale figura na daném místě je již nyní potřeba pro měření a zkoušky.

Na druhém snímku byl již nalezen definitivní úhel záběru a rozmístění hlavních obrazových prvků v celkové kompozici. Model je zatím opět provizorní, aby finální modelka zbytečně nemrzla a nemuseli jsme pak pracně retušovat její husí kůži a promodralou pleť.

Na třetí fotografii je hotový záběr. Hlavní roli, ač se to bez dalšího kontextu třeba nezdá, hrál VW Touareg. Musel být proto efektně nasvícen a zdůrazněn dalšími blesky. Celá scéna se musela světelně přestavět podle předem schváleného záměru. Jeden takovýhle záběr se připravuje minimálně půl dne, podílí se na něm desítka lidí a předem musí být zajištěna lokace (zde konkrétně letiště), letadlo, modelka, pilotní kombinéza a spousta dalších „drobností“. Všichni mrznou, jen fotograf je zpocený až za ušima, aby nakonec všechno klaplo. V opačném případě jdou totiž veškeré náklady na tohle kočovné divadlo za ním.

Ovládat vzdálené blesky můžeme přímo z těla fotoaparátu. Způsobů je několik, v zásadě lze ale mluvit o systémovém, infračerveném nebo radiovém odpalování. Systémové blesky stejné značky lze ovládat vestavěným bleskem v těle fotoaparátu, výkonnějším externím bleskem v synchronizačních sáňkách nebo třeba specializovanou systémovou řídící jednotkou (u Nikonu SU-800).

V tom případě může i řídící blesk sám vysílat světlo do scény, nebo sloužit jen jako „velící“ jednotka a emitovat pouze jakýsi slabý a v záběru prakticky neviditelný předblesk. Přímo v menu fotoaparátu a jednotlivých blesků můžete přitom pohodlně přiřazovat světelné jednotky do různých skupin, na fotoaparátu dálkově jednotlivým přístrojům měnit výkon, vyzařovací úhel a podobně. Taková práce je velmi pohodlná, pokud ovládáte všechna potřebná nastavení, má ale i svá úskalí, jak uvidíme dále.

Velmi podobně, jen bez možnosti dálkové změny nastavení parametrů jednotlivých blesků, funguje běžné infra odpalování. To dokáží „zařídit“ i jednoduché a levné externí „kostičky“ s fotodiodou, reagující na světlo, které přes synchronizační kontakt připojíte i k levným, třeba neznačkovým a jen manuálním bleskům. Cokoliv bude fungovat prakticky s čímkoliv. Jde tedy o levné, nikoliv však dvakrát spolehlivé řešení pro první nebo nenáročné pokusy.

Především totiž musíte zajistit přímou viditelnost jednotlivých prvků sestavy. Čidla jednotlivých blesků reagují na prudké krátkodobé zvýšení okolní světelné hladiny. Pokud žádnou změnu světla „nevidí“, nespustí akci. Často se proto ve složitějších scénách, typicky při umístění některého z blesků za stěnou a podobně, nevyhnete použití pomocných, vykrývacích blesků, jejichž světlo se ve scéně sice neprojeví, je ale přitom schopné předat světelný impuls „za roh“ nebo do vzdálenějšího místa.

Infra odpalování funguje dobře na krátké vzdálenosti a při nízké a relativně neměnné okolní světelné hladině. Na prudkém poledním slunci si čidla „nevšimnou“ žádného vašeho impulsu a nebudou reagovat. A naopak, každý, kdo půjde okolo a cvakne si vaši scénu libovolným fotoaparátem, přičemž použije třeba jen zabudovaný mikroblesk, vám odpálí všechna vaše světla. Bude-li takových konkurentů v okolí víc (což právě na různých závodech a show určitě čekejte), budou vám světla odpalovat neustále. Nejen, že vám brzy vybijí baterie, ale ještě vám zkazí vaše fotografie, protože při stisku spouště nebudou vaše blesky právě nejspíš nabité.

Velkou většinu zmíněných problémů řeší dálkové odpalování pomocí radiových vln. V zásadě stačí vysílač, zapojený k fotoaparátu a přijímač u řízených blesků. Další blesky ve stejné skupině můžete opět řídit třeba jen pomocí fotodiody, ovšem se stejnými riziky. Jistější (a dražší) je tedy radiopřijímač u každého jednotlivého světla. Specializovaných výrobců univerzálně použitelných systémů je mnoho. Hodně jich (spolehlivých i nespolehlivých) pochází z Číny, obecně jde ale sice o dražší, avšak mnohem komfortnější a spolehlivější řešení, než předchozí propojení. Populární značkou mezi těmi prověřenými je sofistikovaný PockedWizzard.

Hlavní výhodou je, že systém funguje, stejně jako běžné radiové vlny, i přes nejrůznější překážky, má větší dosah, není citlivý na okolní osvětlení a především pracuje na konkrétní radiové frekvenci, kterou si můžete sami zvolit. Vedle vás tedy může pracovat kdokoliv jiný se shodným zařízením a se svými blesky na jiné frekvenci. Přitom jeden druhému světlo „nekrade“. Ani náhodný divák vám již váš blesk svým fotoaparátem nečekaně neodpálí.

Aby vše nebylo tak jednoduché, dodejme jen na okraj této kapitolky, že pokud se rozhodnete k větší investici a hodláte-li vzdálené odpalování blesků využívat častěji, můžete si nově u naposledy zmíněné značky vybrat i dálkové TTL odpalovače, které podporují radiový přenos všech automatických funkcí blesku a jsou plně kompatibilní například s promyšleným Nikon CLS systémem. Více informací najdete na stránkách výrobce nebo na specializovaných webech.




Ať již při fotografování původně nevhodně nasvícených detailů, jako zde…




…nebo i špatně prosvětlených „utopených“ zákoutí, fotografovaných v exteriéru, může dálkově řízený, mimo fotoaparát umístěný blesk (blesky) rovněž hodně pomoci. Světlo nabude na plasticitě a může směřovat kamkoliv, třeba i jen na část scény, bez ohledu na osu pohledu fotoaparátu nebo šíři záběru momentálně nasazeného objektivu.

Nyní ještě pár doplňujících slov k automatickému ostření. I manuální ovládání může být velice přesné, ale je pomalé a pro akční fotografii se hodí jen v případě, pokud se objekt zájmu pohybuje na místě, případně jen stranově, ale ne k nám nebo od nás. Anebo pokud se, podobně jako při pohotové pouliční fotografii, rozhodnete pracovat s předem předostřenou vzdáleností. Případné nepřesnosti doženete patřičným zacloněním.

Ve všech ostatních případech, hlavně když není předem jasný směr nebo rychlost pohybu, při práci s delšími teleobjektivy, díky malé hloubce ostrosti choulostivějšími na přesné zaostření, a především při pohybech objektu od a k fotoaparátu, nemůže ani hodně zkušený fotograf rychlostí a přesností zaostření moderním automatickým systémům konkurovat.

Základním způsobem je jednorázové zaostření, značené nejčastěji AF-S. Bývá spojeno s polovičním namáčknutím spouště, často ho ale lze přenastavit na zvláštní tlačítko. Bývá preferována priorita ostření, což znamená, že spoušť lze definitivně stisknout až po dokonalém zaostření.

Tato začátečníky vítaná vlastnost může ale pokročilé autory často doslova rozzuřit. Znamená totiž, že pokud se podle fotoaparátu nepodařilo zaostřit dokonale, nevznikne nic. A to ani tehdy, když bychom zrovna nejvyšší kvalitu nepožadovali a preferujeme autenticitu okamžiku nebo prostě zachycení neopakovatelné situace alespoň nějak! Funkci, její priority i ovládací prvky lze proto naštěstí u pokročilých zrcadlovek měnit v individuálním nastavení.

Přesně obráceně funguje kontinuálního ostření, značené nejčastěji AF-C. Spoušť lze stisknout kdykoliv, i pokud ještě není dokonale zaostřeno. Ostrost pohybujícího se vozidla ovšem není nijak zaručena, záleží na pokročilosti a spolehlivosti daného modulu (v kompaktních fotoaparátech a v levnějších zrcadlovkách bývá spíše nemohoucí), na světelných podmínkách, celkovém kontrastu scény, rychlosti, směru a rovnoměrnosti daného pohybu. Úspěšnost výsledku proto stejnou měrou závisí na schopnostech přístroje i na zkušenosti fotografa.

Kompromisní funkcí pro nerozhodné je potom automatika AF-A, která se sama rozhodne, chová-li se objekt spíš jako statický nebo pohyblivý a podle toho volí způsob ostření. Je jasné, že přitom dochází k ještě většímu zpoždění a možným nepřesnostem, systém je ale nejvíce „blbovzdorný“ a hodí se proto pro obsluhu bez zkušeností, s vysoce vyvinutou averzí ke čtení manuálů.

To ještě není všechno. V hledáčku nebo na displeji si můžete navolit jeden nebo více bodů, většinou zobrazených jako malý čtverec nebo obdélník, které řeknou systému autofokusu, „kde“ přesně se ve scéně nachází místo, které má být nejostřejší (ležet v rovině ostrosti). Nejpřesněji přitom fungují body, umístěné v samotném středu hledáčku nebo v jeho blízkosti, protože pouze tam se hlavně z cenových důvodů montují citlivější křížové senzory.

Je také možné, a u automatických programů velmi oblíbené, ponechat volbu tohoto bodu (bodů) na samotném přístroji. Sem patří i ostření na nejbližší objekt nebo vyhledávání obličejů, reakce na úsměvy atd. Zároveň ale vede rozšíření těchto možností k novým nedorozuměním a k tvrzením, že „můj konkrétní fotoaparát“ dokáže zároveň zaostřit „až na“ šest obličejů, padesát postav a podobně. Nesmysl! Rovina ostrosti je vždy jen jedna, má nulový třetí rozměr (jinak by to nebyla rovina) a vždy je kolmá k optické ose. Na tom se od vynálezu fotografie až dodnes nezměnilo nic a proto jsou podobné výkřiky vždy jen úsměvnými triky prodejců nebo hloupě papouškovanými frázemi nedouků.

Jiná věc je, že u kontinuálního ostření si jednotlivé ostřící body dokáží mezi sebou pohyblivý předmět předávat a tím jaksi „předvídat“ směr a rychlost jeho pohybu. Pokud to dělají skutečně dobře (v tom excelují především nejdražší profesionální zrcadlovky), mohou dokonce počítat i s budoucí dobou sklopení zrcátka, stejně jako s prodlevou mezi stiskem spouště a reálným otevřením závěrky. Ostří proto na místo, kde se bude vůz pohybovat v budoucnu, pokud se jeho rychlost a směr pohybu mezitím nezmění. Výsledkem je velmi rychlá a precizní reakce, které se jednodušší systémy, a tím méně lidské schopnosti, nemohou rovnat.

Celý proces automatického ostření trvá u různých fotoaparátů různě dlouho, i když je nakonec stejně úspěšný. Na tuto rychlost má vliv i typ motoru a mechanická konstrukce objektivu. I proto mají některé lepší teleobjektivy speciální zámek rozsahu vzdáleností. Pokud jde o statické ostření, není jeho rychlost u jednotlivých záběrů tolik důležitá, protože vše proběhne v okamžiku namáčknutí spouště do poloviny a pak, už zcela připraveni, můžeme ještě stále čekat s jejím domáčknutím na ideální okamžik. U kontinuálního ostření jde ovšem často o rozdíl mezi podařeným a zkaženým záběrem.

Kritičtější je ale rychlost zpracování informací a patřičného přeostření u sériového snímání. Zatímco levnější přístroje jsou rády, stihnou-li doostřit dva rozdílně vzdálené objekty během vteřiny, ty nejlepší jich zvládnou třeba devět (pravé jednooké zrcadlovky) a pokud nemusejí sklápět zrcátko, klidně 15 (Nikon série 1). Nemělo by vás ale překvapit, že právě v těch neoblíbených návodech najdete navíc i přesně specifikované podmínky takové rychlosti a přesnosti, jako jsou pouze vyjmenované objektivy nebo speciální akumulátory a pochopitelně také konkrétní, velmi rychlé paměťové karty.

Systémy autofokusu lze využít u většiny přístrojů s výměnnými objektivy i jako „pouhou“ ostřící pomůcku, kdy se například během ručního otáčení prstencem manuálního objektivu v pravý okamžik rozsvítí dioda nebo speciální značka na znamení, že bylo právě dosaženo optima.




Pro automatické ostření není tolik kritická samotná rychlost vozidla, jako spíš rovnoměrnost a především směr jeho pohybu. Dokonale zaostřit dolní snímek (dobře řízený ruský motocykl Ural se sidecarem dokáže projet prakticky cokoliv) bude proto kupodivu většinou těžší, než ten nahoře (japonská raketa země–země Kawasaki Ninja 1200).




Samotný systém autofokusu nemůže nikdy vědět, co má být hlavním motivem konkrétního záběru. Nasměrovat ho proto musíme pokaždé my. Buďto výběrem vhodného ostřícího bodu, zafixováním středového pole a následným doladěním kompozice nebo třeba předostřením na danou vzdálenost. Zde bylo autorovým cílem zachytit ostře odletující sníh a rozdováděnou záď čtyřkolky, záběr je tedy v pořádku. Jestliže by však mělo být ostré celé vozidlo, dojde k chybnému zaostření, protože byla pro autofokus zvolena preference nejbližšího objektu.
Nejnovější články
Canon PowerShot SX740 HS: bytelný univerzál Canon PowerShot SX740 HS: bytelný univerzál
V dnešní recenzi se podíváme na zoubek kapesnímu ultrazoomu Canon PowerShot SX740 HS. Ten nabídne velkorysý 40× optický zoom, podporu 4K videosekvencí i možnost manuálního ovládání expozice.
Včera, recenze, Milan Šurkala21 komentářů
Laowa 15mm F2 a 10-18mm i pro Nikon Z a Canon RF Laowa 15mm F2 a 10-18mm i pro Nikon Z a Canon RF
Venus Optics má už poměrně širokou nabídku objektivů a nyní oznamuje další dvě "novinky". Jde sice už o známé objektivy 15mm F2 Zero-D a 10-18mm F4.5-5.6, ty ale budou nově dostupné i pro Nikon Z a 15mm verze i pro Canon RF.
14.7.2019, aktualita, Milan Šurkala1 komentář
Sony uvedlo USB hub MRW-S3 a nové SDXC karty Tough Sony uvedlo USB hub MRW-S3 a nové SDXC karty Tough
Sony přichází s novými produkty pro rychlejší workflow při zpracovávání fotografií. Jednak je to Multifunction USB Hub MRW-S3 schopný dosahovat rychlosti až 1000 MB/s, jednak nové karty SDXC Tough.
13.7.2019, aktualita, Milan Šurkala
Nová Sigma 14-24mm F2.8 dostává NPC vrstvy Nová Sigma 14-24mm F2.8 dostává NPC vrstvy
Třetím novým objektivem, který představila společnost Sigma, je model 14-24mm F2.8 DG DN | Art. Zajímavý je použitím spousty speciálních optických členů a zbrusu novými povrchovými vrstvami NPC.
12.7.2019, aktualita, Milan Šurkala5 komentářů
Sigma uvedla objektiv 35mm F1.2 DG DN Art pro CSC Sigma uvedla objektiv 35mm F1.2 DG DN Art pro CSC
Další novinkou na poli objektivů od Sigmy je vysoce světelný model 35mm F1.2 DG DN | Art. Má složitou optickou konstrukci, 17 členů včetně asférických a typu SLD, přináší však také překvapivě velké rozměry i vysokou hmotnost.
12.7.2019, aktualita, Milan Šurkala