Foto okolo kol 12: Fotografujeme za jízdy

Fotografujeme za jízdy

Jak v následujících řádcích podrobněji popíšeme, můžeme se pohybovat zároveň s jedoucím vozidlem, můžeme fotografovat další automobil či motocykl z jiného vozu, můžeme využít specializované a víceméně automatické odolné přístroje, dokumentující náš pohyb nebo náš pohled z vozidla (pokud například právě sami řídíme), můžeme ale také vyslat na adrenalinovou misi (v extrémním případě na jeho poslední) pouze samotný fotoaparát, upevněný ke specializovanému zařízení.

Začněme tím asi nejbezpečnějším a nejjednodušším na vyzkoušení. Pojedeme ve vybraném vozidle a za jízdy budeme snímat zajímavou situaci nejprve uvnitř, po krátké aklimatizaci pak i vně vozidla. Na fotografování se potřebujeme důkladně soustředit a musíme mít nejen kdykoliv možnost podle situace měnit parametry nastavení fotografického přístroje, ale ještě sledovat okolí na displeji nebo v jeho hledáčku. Je asi jasné, že podobná činnost je naprosto neslučitelná s řízením i toho nejpomalejšího a nejbezpečnějšího vozidla.

Je sice pravda, že tu a tam můžete vidět „řidiče“ automobilů a dokonce i skútrů, kteří, hazardujíc s vlastními i cizími životy, řídí jednou rukou, zatímco druhou se pokoušejí o… cosi. Těm bych ale rozhodně neříkal ani „polovodič“, tím méně „fotograf“. Vy v podobném případě docela určitě seďte vždy jen na sedadle spolujezdce nebo pasažéra vzadu.
Záběry zevnitř jedoucího automobilu mohou být zajímavé jak samotným prostředím, tak kombinací tmavého interiéru, tvořícího přirozený tmavý rám obrazu, a světlého, správně exponovaného exteriéru. Plně prokreslit zároveň interiér vozidla i vnější scény je možné při standardní expozici jen výjimečně, v závislosti na světelné situaci. Většinou je celkový kontrast příliš vysoký a řešení je buďto ve dvojí expozici, v HDR fotografii nebo v dosvícení vnitřku vozidla externím zábleskem nebo jiným vhodným světelným zdrojem. Záběry byly pořízeny v extrémním terénu off-road školícího centra během ukázkové jízdy v Hummeru H1.
I během jednoduchého výletu a v rámci poklidného cruisování může spolujezdec či spolujezdkyně pořídit spoustu jízdních fotografií jak k jednoduchému soukromému využití, tak třeba i emotivnějšího charakteru, zaměřených na detaily, světelné kontrasty a podobně. Při snaze o celkové záběry z interiéru myslete předem na relativní stísněnost prostoru a mějte s sebou vždy dostatečně širokoúhlý objektiv. Jeep Wrangler Rubicon JK.

Naskýtá se tak netušená škála možností a nových atraktivních námětů. Můžete snímat dopravní situaci, vozidlo před vámi, zvířený prach za ním, záběry průhledů z okna, na nichž okenní rám, stopy od stěračů na předním skle nebo barevná sluneční clona na jeho horním okraji vytvářejí zajímavé, třeba i částečně neostré popředí a přirozeně tím rámují samotnou scénu.

Při pohledu do boku můžete stáhnout okénko a fotografovat zcela bez optických překážek. U kabrioletů nebo otevřených off-roadů můžete stejně dobře fotografovat i směrem dopředu a dozadu, u jiných typů automobilů lze někdy využít střešních oken nebo průlezů (legendární vojenská Praga V3S, tanky a obrněné transportéry, speciální karoserie na podvozcích hummerů, defenderů atd.)

Zejména při fotografování směrem dopředu v závislosti na rychlosti jízdy ale hrozí reálné nebezpečí poškození přední čočky objektivu a v neposlední řadě i vašeho zraku zvířeným prachem, ale i hmyzem, odletujícím štěrkem a dalšími nečistotami. Nakonec každý motorista má zkušenosti s nějakým tím poškozeným předním sklem a jeho drahou opravou nebo výměnou. Nepodceňujte proto odpovídající ochranu ve formě čirých filtrů a vhodných brýlí, podobně jako motocyklisté. Že se s brýlemi špatně kouká do některých hledáčků, není asi třeba zvlášť zdůrazňovat.

Vše je ale řešitelné nějakým tím „samo-domo“ nebo i komerčním řešením podle hesla: Kde je cíl, tam je i cesta. Za neopakovatelné akční záběry z jízdy totiž ta trocha nepohodlí určitě stojí. Kromě těchto úskalí totiž fotografování za jízdy přináší i řadu nových možností a výhod. Zmiňme třeba jen to, že i rychle jedoucí vozidlo před nebo za námi se vůči nám vlastně nepohybuje, jedeme-li stejnou rychlostí. Odpadají proto nároky na rychlost a přesnost automatického ostření. Přitom o akční dojem z takové fotografie nemusíte mít strach – okolí i vozovka se budou naopak pohybovat značnou relativní rychlostí a není tedy žádný problém je na fotografii rozmazat.

Další výhodou podobného způsobu fotografování je možnost pořizovat záběry i z míst, kam se pěšky nedostanete. Uprostřed rychlostní zkoušky rallye na úzké šotolinové cestě mezi skalami, v tunelech, v těžkém terénu, v nebezpečných zónách cizích měst nebo safari parků s volně se pohybující zvěří, ale i na obligátním autobusovém zájezdu, pokud vám jeho řidič nebo ohleduplnost k ostatním nedovolí zastavit pokaždé, když byste chtěli…

Za jízdy nejlepší a technicky nejdokonalejší fotografie jiných jedoucích vozidel získáte, pokud půjde o aranžované, předem se všemi aktéry domluvené fotografování. Potřebujete minimálně řidiče fotografovaného vozidla, řidiče toho vlastního, takže včetně vás tři zúčastněné. Všichni aktéři musí být náležitě poučeni a oba řidiči by měli být schopní a duševně i fyzicky způsobilí reagovat na vaše pokyny jak v daném místě, tak i čase. Není od věci si předem domluvit konkrétní pokyny a příslušná gesta, na sílu hlasu nelze spoléhat.

Téměř veškeré jízdní záběry, které tolik obdivujeme v oficiálních prospektech a reklamách výrobců automobilů a motocyklů, vznikají právě takto. Rozdíl je samozřejmě ve zkušenostech a také ve vybavení. Zatímco vy budete fotografovat nejspíš z otevřeného okénka, ti odvážnější možná z otevřených zadních dveří, profesionálové používají speciální filmová hydraulická ramena, na jejichž konci upevní fotoaparát, zatímco hledáček (displej, monitor) je umístěn spolu s ovládáním ramene uvnitř vozu.

Určitě není až takový problém, zejména pro šikovné kutily, něco podobného si ve zjednodušené verzi zhotovit i vlastnoručně. V principu jde o to, že s pomocí takového zařízení se můžete dostat s fotoaparátem až těsně nad míhající se asfalt nebo jen několik centimetrů od fotografovaného automobilu, můžete využívat i extrémní ohniskové vzdálenosti objektivů a nejrůznější optické a perspektivní efekty. Chce to přesnou souhru obou vozů, což nemusí být až tak velký problém. Není totiž nutné pohybovat se vysokými rychlostmi. Většinou postačí 40 až 60 km za hodinu. Potřebný dojem rychlosti se totiž snadno navodí kombinací rychlosti závěrky, relativní rychlosti fotoaparátu a snímaného objektu, stejně jako blízkostí nebo vzdáleností příslušné právě fotografované partie vozidla, pozadí nebo prostředí.

Pokud však nechceme náročnost specializovaného vybavení nijak zvlášť hrotit, lze obecně říct, že záběry z co nejnižší pozice budou atraktivnější, než jiné. Boční okna běžných automobilů bývají pro podobný účel poměrně vysoko, existují ale vozy typu kombi, u nichž se zadní dveře otevírají na dvě části a ta spodní tvoří po vyklopení rovinu s podlahou kufru. Stejně fungují pick-upy, jen výsledná výška je o něco vyšší. Viděl jsem i speciální plošiny těsně nad povrchem silnice, upevněné jako nosič kol na závěsné zařízení. Použitelný je i přívěsný vozík se sklopeným zadním čelem.

Není asi třeba zvlášť zdůrazňovat, že převážení osob po veřejných komunikacích jiným způsobem a jinde, než na místech k tomu výslovně určených (sedadla, kromě autobusů a motocyklů navíc vybavená bezpečnostními pásy), je zakázáno. Stejně je ovšem zakázáno na veřejných komunikacích například testování jakýchkoliv vozidel v rychlostech nad 90, respektive 130 km/hod., natož tak jezdit jen pro vlastní zábavu. Kdo tedy věří oficiální verzi v podobných testech a vyprávěních, že vše probíhalo výhradně na německých dálnicích nebo na uzavřených tratích, má jasno a může se zachovat obdobně, ostatní mají jasno rovněž.

Na druhou stranu, opuštěných letišť, rozlehlých parkovišť uvnitř soukromých objektů výrobních a montážních závodů a podobných, kvalitně upravených ploch, stejně jako soukromých tratí, nabízených k pronájmu, je všude dostatek, jen se umět dívat nebo vědět, s kým se domluvit. Na stejných místech denně trénují například motocykloví kaskadéři, nejrůznější free-rideři a další.

Jinou možností je fotografování spolujezdcem, sedícím na zadním sedle motocyklu. Pro tyto účely a jeho pocit větší jistoty se hodí zadní kufr nebo opěrka. Mezi profesionály, fotografujícími velké cyklistické závody, se hojně praktikuje i obrácený posez takového spolujezdce, tedy zády ke směru jízdy. Záběry závodníků, pořízené z několikacentimetrové vzdálenosti, jsou fascinující, každý fotograf ale nemá pro podobné kousky ani potřebné kaskadérské schopnosti, ani dost odolný žaludek.

Při snaze o boční záběry během souběžné jízdy nezapomeňte na nutný dostatečný odstup. Nepoužívejte širokoúhlé objektivy jen proto, že se vám objekt jinak celý do záběru nevejde, bude beztak nepoužitelně deformovaný. Ledaže by perspektivní zkreslení bylo vaším kreativním záměrem. To raději rezignujte na zobrazení celého vozidla a zaměřte se jen na jeho část. Zamýšlenou trasu si předem projeďte, myslete neustále na svoji i cizí bezpečnost a nikdy se nepohybujte v protisměru. Pokud nemůžete využít víceproudové komunikace (takové chování opět koliduje s dopravními předpisy), zbývá dostatečně široká letištní plocha nebo velké parkoviště. Na konci dráhy nebo vybraného úseku si vždy ponechte dostatečně dlouhý úsek pro bezpečné zastavení všech vozidel.

Zapomeňte na monopod nebo zapření přístroje proti rámu okna či jiné části karosérie, přenášené vibrace snímky spolehlivě rozostří. Vlastní tělo a ruce jsou nejlepší tlumič, stabilizátor obrazu je cenný bonus navíc. Nemusíte jet souběžně z Prahy až do Brna. Po krátkém úseku několika set metrů, maximálně kilometrů, všichni zastavte, zhodnoťte průběh pokusu, prohlédněte na displeji fotoaparátu výsledky a naplánujte další pokus. Stejný úsek projeďte několikrát, napoprvé nikdy nestihnete myslet na všechno a dokonale reagovat na vše viděné. Filmy a třeba i ony obdivované filmové honičky se natáčí úplně stejně, navíc s mnoha souběžně pracujícími kamerami z mnoha úhlů, aby bylo z čeho vybírat. Fotografovat i filmovat na „jednu dobrou“ je typický znak diletantů. Stále myslete na bezpečnost svoji i druhých.

Podobné fotografování je mnohem snazší (pro fotografa, nikoliv organizátora), jde-li o komerční akci pro bohatého klienta, spojené s dočasným uzavřením příslušné komunikace. Obdobně a daleko levněji ho lze spojit s natáčením filmu nebo s veřejnou akcí typu motocyklového a automobilového sprintu, závodů do vrchu, rallye a podobně. Bez komunikace a součinnosti s pořadateli se docela jistě nevyhnete, pokud je ale pro svůj záměr dokážete nadchnout, máte vyhráno!

Příště se budeme bavit o odolných automatických kamerách a téma fotografování za jízdy dokončíme.
Jízdní fotografie mohou být výtvarné, akční a zábavné, ale také čistě dokumentární, jako zde, během nacvičování vyhýbacího manévru, („losího testu“) na kluzné folii v rámci školy smyku. Nahoře výmluvný pohled na dráhu s rozestavěnými kužely, uprostřed počátek manévru a dole jeho závěr a návrat do původního směru, s předpisovým držením volantu (bez v krizové situaci fatálně zdržujícího ručkování). Poslední fotografie by jistě mohla být ostřejší, měl být ale předem nastaven podstatně kratší, než běžný expoziční čas, protože ten fotograf v této situaci nedokáže udržet. Odstředivé síly, panující i při relativně nízké rychlosti, jsou překvapivě silné a fotografující spolujezdec se na rozdíl od řidiče ani nemůže pořádně držet. Když si to sami zkusíte, možná také zjistíte, že lepší nějaký záběr, než žádný.

Honda Civic 7G má poměrně strmé sportovní řízení, ale mnoho jiných automobilů ne. Už jen z toho důvodu ani v takto relativně pomalém tempu manévr nezvládají bez ohledu na momentální schopnosti svých řidičů. Ještě stále se vám zdá povolená padesátka v obci jako příliš nízká?
Jízdní fotografie s využitím zpětných zrcátek a záměrně vyhledávaných reflexů. Horní záběr je stranově převrácený pro čitelnost nápisů a tím lepší výsledný dojem.
Motocykl v pohybu (a stejně tak i automobil nebo cokoliv jiného) můžeme fotografovat v zásadě třemi způsoby: zaprvé z vnějšího statického stanoviště, přičemž fotoaparát zůstává nehybný a ostrost nebo neostrost projíždějícího vozidla ovlivňuje pouze jeho rychlost a rychlost závěrky (horní snímek), zadruhé rovněž ze statického stanoviště, nyní ovšem s fotoaparátem pohybujícím se ve směru jízdy motocyklu (panning, viz minulé díly seriálu, prostřední záběr), a nakonec zatřetí z vnějšího pohyblivého stanoviště, v našem případě souběžně jedoucího automobilu (dolní snímek). Fotoaparát se přitom nemusel nijak dramaticky hýbat, stačil relativně dlouhý expoziční čas a bylo možné i více clonit pro větší hloubku ostrosti.

Na všech třech fotografiích je stejný, shodně oblečený jezdec i stejný italský motocykl Benelli. Ostrost a množství detailů vozidla i postavy zcela jasně narůstá směrem odshora dolů. Přitom byl použit stále stejný digitální fotoaparát, dnes již pravěké konstrukce a nedostatečné optické kvality. Tím lépe ale pro vás a vaše dnešní možnosti, naučíte-li se obdobným postupům a odhodláte-li se je někdy vyzkoušet v praxi.