Foto okolo kol 16: Garáže, muzea, interiéry

Garáže, muzea, interiéry

Minule jsme zkoušeli fotografovat lidi a pestrý mumraj kolem vozů, kdy na nějaké dlouhé přemýšlení není zkrátka čas. Uplatní se především pohotoví a extrovertní jedinci, ovládající poslepu veškerá nastavení a neřešící konkrétní vzhled nebo dokonalou rovnoběžnost každé „maličkosti“.

Dnes si zase naopak přijdou na své milovníci dokonalosti, velebného uspořádání linií, klidu, ticha a zastaveného času. Vozidla ve vlastní i cizí garáži určitě už netrpělivě čekají, až jim zhotovíte promyšlený a kvalitně nasvícený i komponovaný portrét, za který se nebudou muset stydět.

Začít to může třeba jejich důkladnou očistou, nablýskáním, detailním umístěním v rámci volného prostoru, ideálním natočením kol a příslušným ošetřením viditelných ploch pneumatik. Žádná maličkost není příliš malá a nevýznamná! Při fotografování pro katalogy se třeba běžně zvedají kola a natáčejí se pro snadnou nebo rovnoběžnou čitelnost nápisů na bocích pneumatik nebo středech kol!

Umístění vozu v prostoru podřizujeme nejen ideální viditelnosti a nasvícení vlastní karoserie, ale i vzdálenosti jednotlivých částí od pozadí nebo pokud možno eliminaci jeho rušivých prvků. Přitom sledujeme pečlivě zejména celou siluetu, zdánlivé dotyky a srostlice antény, zrcátek, křídel a spoilerů.
Běžný pohled do ne zcela běžné garáže. Takhle fotografuje docela určitě většina z vás. Technicky standardní, použitelný dokumentární záběr. Co tento snímek odlišuje od průměru, je obsah místnosti. Kawasaki Ninja 1200 R je tu jen do počtu, na všednodenní vyjížďky, ač její výkon dokáže snadno na požádání eliminovat cokoliv jiného na silnici. Za hvězdy jsou tu ale tentokrát dvě moderní „Glajdy“ od H-D, obě ve speciálním továrním tuningu od ikonické CVO. Za tyhle dvě krasavice by už byl opravdu slušný domek! Kdo by ale měnil, není opravdový motorkář!
Jako fotografové byste se měli umět na svět dívat jinak než ostatní, a především ho zaznamenávat jinak! Vaší pýchou a ctižádostí by mělo být ukazovat jiným to, co nevidí v reálu sami. Snímek byl pořízen na stejném místě, s motocyklem, stojícím na ukázce výše zcela vpravo, během téhož sobotního dopoledne. Jen s jiným barevným vyvážením a přes okenní sklo. To samo o sobě ale ještě zajímavou fotografii nedělá. Chce to překonat lenost, chvíli nejprve po centimetrech posunovat motocykl, fotoaparát na stativu nebo sebe sama s přístrojem v rukou, sledovat vývoj aktuální světelné situace a případně jí trochu napomoci otevřením nebo přivřením dalších dveří nebo oken, odraznou deskou, bleskem a podobně.

Rozhodně však nemusí jít pokaždé o moderní, dokonale uklizenou a pravoúhlou garáž, ani o dílnu, vybavenou výkřiky soudobé garážovací techniky! Leckoho moderna přitahuje a nic proto tomu! Stejně však, jako je někdo fandou do nejnovějších automobilových kreací a o deset let starý model by si neopřel ani kolo, jiný fotograf se může zaměřit na veterány a „předpotopní“ technické vybavení dobových dílen. Starobylé, olejem a kolomazí nasáklé prostory historických garáží mají totiž nesporně často mnohem větší kouzlo a charisma, než dokonale sterilní architektonické výkřiky současnosti.

Romantické duše snadno pookřejí a inspirují se při pohledu na zrezivělý zadní blatník, vykukující zpod plachty nebo z hromady staré slámy. K dokonalému štěstí a k vytvoření ideální iluze jiné doby stačí pak už jen dřevěná stěna stodoly s nepravidelnými mezerami mezi nehoblovanými prkny. Tou totiž dozajista ve správnou denní dobu proniká fotogenicky pruhované sluneční světlo a nejen zmíněný blatník ihned ožije. Celá scéna se třeba jako kouzelným proutkem promění v parafrázi některé z Lhotákových ilustrací. Není, co dál vymýšlet, jen nepatrně doladit konečnou kompozici!
I obyčejná garáž, natož ta prostornější, může výborně posloužit jako provizorní fotoateliér. Stačí napnout v pozadí dostatečně rozměrné plátno, prostěradlo nebo roli papíru. Když už se ale tváříme jako ateliéroví fotografové, musíme tak také pracovat. Především je třeba zvládnout alespoň základy skutečné exponometrie, tedy měření světla, a přestat doufat, že se o to postará samotný fotoaparát. Ani ten nejdražší to totiž sám nedokáže. Především proto, že neví, co fotografujete. Například jasně bílou plochu nebude považovat za bílou, ale za přeexponovanou! Proto bez vaší potřebné korekce hodnot „vylepší“ expozici tak, aby ve výsledku byla zmíněná plocha středně šedá. Výsledkem jeho automatické superinteligence bude „správně“ exponovaný snímek nahoře, zatímco každý zkušenější autor i s jednoduchým manuálním přístrojem snadno dosáhne výsledku dole. Oba záběry se neliší reálným osvětlením, jen prostým nastavením clonového čísla! Správnou hodnotu nutné přeexpozice vám přitom dá zkušenost, metoda pokusu a omylu s kontrolou na displeji nebo nejpřesněji a nejrychleji měření dopadajícího světla samostatným expozimetrem přímo na scéně.

Při návštěvě muzeí i soukromých sbírek určitě oceníte daleko nižší počet diváků, než u krátkodobých expozic, výstav a autosalonů. Není proto problém promyslet si v klidu a bez stresu ideální úhel záběru, hledat a nalézat zajímavé průhledy, části karoserií i nápadité linie celku, které chceme fotografovat. Budete mít čas přesně si změřit expozici, proměřit samostatně jednotlivé části scény.

Po dohodě s personálem nebývá problém s postavením stativu a třeba i využitím techniky vícenásobné expozice nebo přímo HDR fotografie. V nejhorším případě obětujte nějaký ten drobný poplatek za zvláštní povolení k fotografování nebo nabídněte protislužbou podařené záběry.

Problémem tedy nebude čas a klid na tvořivou práci, ale v menších prostorách a typicky u nadšených drobných soukromých sběratelů se budete potýkat s často nepřehledným umístěním exponátů a s navzájem se překrývajícími tvary. Spousta drobných exponátů, jako jsou plechové tabulky s dobovými reklamami, registrační značky, součásti kombinéz a dalšího oblečení, nářadí a podobně, sice působí historicky adekvátně a dokáže účinně podpořit dobovou atmosféru, při fotografování však působí rušivě a tříští klidné pozadí.

Přidejte k tomu instalaci vozidel z prostorových důvodů často doslova kolo na kolo a nárazník na nárazník, doplňte nevhodně úsporným nebo neprofesionálním osvětlením, a může se stát, že si nad nepřehledností scény začnete doslova zoufat.

Téměř nic z toho se netýká špičkových expozic, jakými jsou například značková muzea velkých automobilek, namátkou Porsche, BMW, Mercedes Benz, stejně jako mimořádného (a údajně největšího na světě) muzea historických vozidel ve francouzském Mulhouse (Mylhúzy). Všude tam volnost prostoru a promyšlené nebo historicky věrné prostředí a citlivé architektonické řešení samotné expozice dovolí využít je samotné na snímcích ve vedlejší, avšak ne nevýznamné roli. A když už jsme ve Francii, určitě stojí za to fotografovat v muzeu slavného závodu 24 hodin Le Mans nebo v řadě expozic v Normandii, věnovaných spojeneckému vylodění a dnu D.

I sousední Itálie je rájem milovníků motorové historie. Určitě začněte v Maranellu ve svatostánku Ferrari, stavte se v sousední Modeně (Alfa Romeo, Fiat, Maserati, Muzeum Enzo Ferrari od Jana Kaplického) a pokud vám ještě stačí dovolená, další desítky nádherných Ferrari i jiných závodních krasavců najdete například ve specializovaném muzeu Maranello Rosso v San Marinu.

Fotografování automobilů v muzejních podmínkách dotáhl i s minimem vybavení k dokonalosti známý pedagog a vynikající fotograf především skla, profesor Miroslav Vojtěchovský. Spolu s Marianem Benešem a studenty Orange Factory se dlouhodobě věnují fotografování automobilů ve Škoda Auto Muzeu v Mladé Boleslavi, a to jak v zájmu výuky reklamní fotografie vlastní školy, tak i pro kalendáře, katalogy a další potřeby samotného muzea.

Původně uvažovali o dokonalých fotografiích aut jakoby z velikého fotostudia s odpovídajícím rozměrným světelným parkem, což je ovšem příliš drahá a náročná záležitost jak pro školu, tak i pro klienta, jakým je české muzeum. Exponáty nebylo povoleno za účelem fotografování nikam stěhovat, nakonec nebylo ani kam. Stísněné prostory muzea před nedávnou rekonstrukcí také nedovolovaly zbavit se v záběru ostatních natěsnaných a rušících exponátů.

Na druhou stranu byl zájem zachovat muzejní atmosféru, k níž patří i přítomnost ostatních aut. Byla tedy použita technika vícenásobných montáží. Ta fungovala v zásadě tak, že na vybrané místo byl postaven fotoaparát (kvůli požadovanému vysokému rozlišení velkoformát s digitální stěnou) nasvítilo se auto, jak bylo potřeba a především tím, co měla škola k dispozici. Tím se vytvořila základní atmosféra. Následně, už bez sebemenšího pohybu fotoaparátu, se postupně dosvicovaly jednotlivé detaily a části karoserie, kola, interiér vozů, vše podle předem odsouhlaseného plánu, na základě světelné logiky a plánované konečné atmosféry. Vzhledem k vysoké návštěvnosti muzea se pracovalo převážně v noci.

Následně se jednotlivé expozice v principu jednoduše, avšak v reálné praxi velice zdlouhavě umísťovaly do jednotlivých vrstev a postupným retušováním ve Photoshopu spojovaly v jeden obraz tak, aby vše neviditelně navazovalo. Po úspěchu první série obrazů se výše popsaná technika dále vyvíjí a zdokonaluje. V rámci pokračujícího projektu se vozidla podobně fotografují i v exteriéru, zapojují se figury v dobových kostýmech, představované studenty a podobně.

Nikde ovšem není řečeno, že něco podobného nelze realizovat i s vlastním motocyklem nebo autem, ve vlastní garáži nebo ve větším obývacím pokoji či hale. Ani „herce“, ochotné se na chvíli převtělit do hrdinů vašeho snímku, jistě nebudete muset hledat dlouho. A kdyby přece, stále jste si k dispozici minimálně vy sami, protože každý fotoaparát disponuje minimálně samospouští, když už ne dálkovým ovládáním.

Dnes jsme se bavili o promyšlenější, beze stresu a chvatu pořizované fotografie vozidel v uzavřeném prostoru, tedy třeba závislé na okolním světle, avšak nezávislé na ostatních rozmarech počasí, především dešti, větru a extrémnímu chladu. Z tohoto úhlu pohledu se může jevit podobným prostředím i samotný interiér uzavřeného automobilu, autobusu a podobně. Proto ho můžeme stejným způsobem také fotografovat.

Hledejte zajímavé výřezy, průhledy mezi sedadly, nezapomínejte ale na nejatraktivnější pasáže většiny vozidel, tedy palubní desku, přístroje na ní a samotný volant. Pohledy z interiéru ven skrze zapocená, zamlžená nebo špinavá okna, přičemž v popředí zůstane přiznáno zařízení, sedačky a ovládací prvky na přístrojové desce, také nabízejí řadu světelně i tvarově nových příležitostí k působivému záběru.

A nakonec – automobil, motocykl, ale i autobus, lokomotiva, kamion nebo tank v interiéru nemusí stát pokaždé jen v měřítku 1:1. Svět hraček a modelů je nekonečný a jak sám o sobě, tak především v interakci se světem reálným nabízí spoustu nových podnětů i možností pro zajímavé fotografie.

Příště u aranžované fotografie v automobilu, u vozidel i okolo nich ještě zůstaneme, byť tentokrát třeba nebudou hrát hlavní roli. Jak totiž dobře vědí všichni filmaři už od dob klasických němých grotesek, auto i motorka se mohou stát i velice atraktivní rekvizitou, pozadím nebo i prostředím. My se v této souvislosti pro představu omezíme na fotografování dívek a žen, na portrét, módní fotografii a akt. Navážeme tím i na předchozí seriál o Aktu a hlavní témata obou sérií propojíme.
V každém jen trochu lepším muzeu na vás čeká obrovské množství motoristických objektů, jako stvořených k fotografování. Realizovat se zde může, navíc v naprostém klidu a v pohodlí, fotograf jakéhokoliv stylu, povahy i zaměření. Někdo sem přichází studovat techniku a novátorská konstrukční řešení, jiného upoutají barvy, dalšího světelné kontrasty nebo ladné aerodynamické linie. Jiný tvůrce se třeba pokusí zachytit ducha doby a heroických výkonů na dávno prachem zapadaných historických závodních tratích.
Že není interiér, jako interiér, dokazují tyto tři ukázky. A také to, jak se mohou diametrálně lišit stylem, zaměřením i účinkem jeho fotografie. Na jedné straně reportážní záběr s figurantem jako nedílnou součástí, jindy poezie na kolech, založená na barvách a světlech, v neposlední řadě pak svět modelů a zmenšenin, s nimiž se pohodlně vejdeme na koberec obývacího pokoje nebo na pracovní stůl. Získáme tak další nekonečnou paletu možností, jak vozidla fotografovat jinak. Třeba jako součást umělé krajiny modelového kolejiště nebo ve vymazleném fotoateliéru, zhotoveném z obyčejné krabice od bot a několika lampiček!