www.digimanie.cz
>
>
>

Koala cestuje: Slovinsko 2. díl (Bledské a Bohinjské jezero)

Koala cestuje: Slovinsko 2. díl (Bledské a Bohinjské jezero)
, , reportáž
Naše Koala opět cestovala a přináší vám své zážitky. Po prvních dvou dnech ve Slovinsku, městech jako Maribor a Lublaň, nyní putovala po přírodě v okolí nádherného Bledského a Bohinjského jezera.



reklama
Po dvou dnech strávených v Mariboru a Lublani jsme s Koalou pokračovali dále za krásami Slovinska, tentokrát těmi přírodními. Ráno jsme tedy v Lublani nasedli na autobus, na který si člověk může koupit lístky jak u řidiče, tak přímo na autobusovém nádraží. Tam je to ale o 1,5 eura dražší, neboť lístek automaticky zahrnuje i místenku. Ne že by byla v dubnu potřeba. Do Kranje bylo v autobuse sotva 10 lidí a pak snad lehce přes 15 (doporučuji si sednout na pravou stranu a kousek před Kranjem se dívat směrem ke kostelu - nádherná scenérie s horami v pozadí - s Koalou jsme ji bohužel nestihli vyfotit). Dá se ale předpokládat, že během léta budou autobusy naopak spíše narvané. Za zhruba 8 euro včetně místenky jsme pohodlně dojeli během hodiny a půl do Bledu.




Jedeme na Bledské jezero!



Ubytovali jsme se v hostelu jen zhruba 100 metrů od jezera, který byl zároveň překvapivě levný za zhruba 300 korun na noc. Protože ještě nebyla doba check-inu, nechali jsme tu zavazadla a vyrazili na bledský hrad. Cesta vede po mnoha schodech a nahoře se naskytne vcelku pěkný výhled, pokud je ale člověk dostatečně vysoký, aby viděl přes zídku. Koala je maličká, takže jsem ji musel na zídku posadit, aby si také užila výhledu a nestěžovala si, že při své skromné výšce nic nevidí.




Bledské jezero s kostelíkem uprostřed



Další možností je koupit si za 9 euro lístek na hrad, což jsme stejně jako den předtím nevyužili, to jsou pro nás s Koalou moc drahé vstupy. Z druhé strany hradu navíc vede cestička na skálu, na které hrad stojí a s troškou odvahy není velký problém na kousek z ní vylézt a pak si užít více než pěkný výhled na téměř celé jezero i kostelík uprostřed jezera.




Koala chtěla na ostrov, ale že by pádlovala, to ani náhodou.



Ke kostelíku se lze dostat pomocí loděk, a to buď pomocí gondoly za 12 euro na osobu nebo zapůjčením lodi za 15 euro na hodinu. V prvním případě to zabere půl hodiny tam, půl hodiny na ostrově a půl hodiny zpátky. Ve druhém případě je tu ta výhoda, že člověk platí za celou loď, takže ve dvou nás to vyšlo levněji a ještě jsme z hostelu dostali poukaz na slevu (druhou hodinu zdarma).




Kostelík na ostrově, více věcí tu téměř nenajdete.



Vydali jsme se tedy na širé... ne moře, ale jezero a za necelé tři čtvrtě hodiny jsme byli na ostrově. Vstupy do kostelů a hradů jsou už tradičně příliš drahé (zejména pokud člověk není ten typ, že musí vidět vše i zevnitř), takže jsme to vcelku rychle otočili a pluli zpátky. Přesto to za tu cestu a pádlování rozhodně stálo.




Poslední pohled na kostel z vody. Následovala procházka kolem jezera.



Neutopili jsme se, jen týpek z půjčovny nám chtěl neoprávněně napařit dalších 10 euro za hodinu navíc. Nakonec jsme jej přesvědčili o naší pravdě a pokračovali v procházce kolem jezera. To není nějak přehnaně velké, takže projít se kolem něj není žádná složitá túra.




Únorové bouře vyvrátily obrovské množství stromů a turistické cesty dnes vypadají zhruba takto.



Času bylo celkem dost, a proto jsme se vydali na kopec na jihozápad od jezera. Lze vylézt na Ojstricu, my šli ještě dál na Velkou Osojnicu. Protože v této oblasti měli v únoru obrovskou sněhovou bouři, cesta byla plná popadaných stromů, a tak se vycházka změnila spíše na opičí stezku. Přelézání, podlézání, přeskakování.




Krásný výhled z Velké Osojnice, jen je trochu problém to najít.



Pokud ale člověk vyleze nahoru na kopec, což netrvá vůbec dlouho (je to jen pár desítek minut), naskytne se mu krásný pohled dolů na jezero. Je trochu problém to najít, protože les je dost hustý a nic nenasvědčuje tomu, že by odtud vůbec mohl být někam nějaký výhled. Koale se zde moc líbilo a mohla by tu sedět celé dny, kdyby na to byl čas a nehnala se bouřka. Proto jsme se vydali rychle směrem dolů a došli zbytek cesty kolem jezera. Ani to netrvalo moc dlouho, jezero skutečně není moc velké. Koala ještě vyfotila pár snímků kostela na ostrově, na který je každou chvíli překrásný pohled. K večeru jsme se konečně vrátili do hostelu, dali si ve vedlejší restauraci večeři a ulehli, protože nás následující den čekal další výlet, tentokrát k Bohinjskému jezeru.




Bohinjské jezero, krásné a podstatně větší.



Ráno jsme tedy sedli na autobus a za 2,5 eura vyrazili na zhruba půlhodinovou cestu k Bohinjskému jezeru, konkrétně tedy do vesničky Ribčev Laz. I když to původně vypadalo, že neseženeme žádné rozumné ubytování, které by nebylo drahé a bylo rozumně blízko, nakonec se poštěstilo a sehnali jsme pokoj zhruba 500 metrů od jezera asi za pětistovku za noc.




Po několika kilometrech konečně místo s pěkným pohledem na jezero.



Nakoupili jsme velké zásoby jídla (Velikonoce nejsou pro nakupování zrovna nejlepší termín, všechno zavřené, a tak bylo nutno udělat předem dostatečné zásoby) a vyrazili na cestu. Kolem jezera vede silnice a teprve nad silnicí je chodník pro pěší. S Koalou se nám to moc nelíbilo, protože na jezero není moc vidět a pár metrů od nás jezdila auta. Celá cesta je tak vcelku nezajímavá a hodně dlouhá. Teprve kousek před koncem, malou vesničkou Ukanc, je krásný poloostrov s velmi krátkou kamenitou pláží a opravdu krásným výhledem. Koala hned ožila, tohle bylo něco, tady se jí skutečně moc líbilo.




Mnoho vyschlých koryt postupně začínají nahrazovat potůčky a vodopády. Voda je čistší než čistá, to se musí vidět.



I když jsme měli původně plán jen obejít jezero, nakonec jsme se v Ukancu (pár domečků u jihozápadního konce jezera) rozhodli, že to vezmeme ještě na vodopád Savica. Po silnici to na první pohled není moc zajímavé, ale cestou jsme viděli spoustu vyschlých koryt, které ve vyšších polohách začínají získávat přeci jen nějakou vodu a místy dokonce najdete i menší vodopády s neuvěřitelně čistou azurovou vodou. To se na fotografii ani nedá zachytit, ta čistota vody je na vlastní oči naprosto dech beroucí.




Vodopád Savica



Vstup na vodopády stojí 2,5 eura a čekalo nás ještě dobrých 20 minut chůze nahoru, velká část z toho vedla po schodech. Přímo k vodopádu se člověk nedostane, je tu plot a branka, který člověka udrží v uctivé vzdálenosti. Mnoho lidí ale asi neví, že k vodopádu se dá dostat zdarma, a to v místě jeho ústí z hory (voda teče z jeskyně nahoře). O tom ale až za chvíli. Vodopád má dva proudy a výška činí až 78 metrů. I přes nepříliš příznivé počasí tu bylo vcelku dost lidí. Koala se nechala vyfotit a chtěla už pádit dolů.

Schody jsme už slezli dost rychle a vydali se na druhou stranu Bohinjského jezera. V Ukancu je další velmi pěkná kamenitá pláž, kde je znovu krásně vidět neuvěřitelná čistota vody, a to i přesto, že se spekuluje, že kvůli nánosům celé jezero do 22 tisíc let zmizí. Dobrý výhled na celé jezero by měl být ještě z hotelu Vogel, ke kterému vede lanovka. Zpáteční lístek je za 13,5 eura, my jsme to ale kvůli počasí vzdali. Ostatně i dle webkamery bylo jasné, že bychom viděli jen pár metrů, na jezero bychom nikdy nedohlédli.



Cestou z Ukancu do hor, pár desítek metrů od zastávky je most, na kterém se člověk fotograficky hodně vyblbne.


Druhá strana jezera už není tak pěkná, často vede mezi stromy a nutno říci, že po tolika kilometrech v nohách to už člověka i Koalu přestane pomalu bavit. Je to okolo 5 kilometrů, takže cesta se už dost vleče. Každopádně, kdyby bylo hezčí počasí, určitě by to bylo zajímavější, některé pohledy na protější hory nevypadají vůbec špatně.

Proto jsme byli rádi, když jsme konečně dorazili do našeho pokoje, trochu si odpočinuli a zašli si na pořádnou večeři, která naplnila naše hladové žaludky. Večer jsme si ještě s Koalou zahráli karty a nějak moc se jí dařilo. Bohužel druhý den to vypadalo, že jej celý strávíme u karet snad nuceně. Předpověď počasí nebyla vůbec příjemná a realita vypadala neméně tak škaredě. Celý den pršelo. My jsme se i přesto vydali do hor směrem k Triglavským jezerům... prostě co to půjde. Hlavním problémem nebyl ani tak déšť jako popadané stromy po únorové kalamitě. Několikrát jsme měli pocit, že končíme, ale nakonec jsme došplhali až k Černému jezeru, což znamená dobrých 800 výškových metrů. Asi posledních 200 metrů chůze před jezerem se dokonce objevil sníh, a to rovnou půl metru těžkého mokrého sněhu.




Černé jezero bylo tentokrát spíše bílé.



Jezero nás tedy přivítalo ledovým příkrovem, který nebyl jen na jedné straně jezera. Dost mu to ubralo na kráse, a tak Koala už teď přemýšlí, že se sem někdy vydá znova, v létě. Otázkou nyní bylo, zda budeme pokračovat k dalším jezerům, ke kterým by měla vést sice dlouhá, ale výškově už ne tolik náročná cesta nebo se vrátit. Času bylo dost, proto jsme se rozhodli i v tomto sněhu dostat směrem výše. Dostali jsme se kousek nad jezero, odkud na něj byl krásný výhled a především jsme viděli i trochu vody v jezeře a prvního turistu za celý den. Podařilo se nám dostat asi ještě dalších 100 metrů dále, kde však cesta náhle skončila, nikde žádná značka, nic. Chvíli jsme ještě hledali, načež jsme to raději vzdali.

Koala z toho byla smutná, chtěla vidět ještě další jezera, ale za daných podmínek to skutečně nebylo možné. Sněhu habaděj, značka žádná a GPS hlásila pozice jak by byla po dvaceti pivech. Naprosto a totálně ztracená. Podle mapy bychom to možná nakonec našli, ale terén byl s tím sněhem dost nepříjemný.




Černé jezero seshora a šlo vidět i trochu vody.



Vrátili jsme se tedy a jezera si vynahradili vodopádem Savica. Jak již bylo řečeno, dá se k němu dostat i z druhé strany, seshora. Celou řeku tedy člověk obejde z druhé strany, vyleze nikoli dole pod vodopádem, ale naopak nahoře nad ním. Je jasné, že pak z něj skoro nic nevidí, ale přesto to stojí za to. Pochopitelně, i na této cestě se velkou měrou podepsala únorová bouře a už poněkolikáté jsme dostali dojem, že přes popadané stromy a urvané cesty se tam nedostaneme. No, Koala byla odvážná a šikovná, takže jsme se s vypětím doškrábali až do cíle.




Z útrob skály se bere obrovské množství vody, které napájí vodopád Savica.



Byli jsme jen pár metrů od místa, odkud vyvěrá voda ze skály a o pár metrů dál už nebylo vidět nic, voda padala dolů a tvořila tak zmíněný vodopád Savica. Škoda, že se nedá dostat ještě níž. Místo dole na kamenech by bylo, ale svah, kterým by se dolů snad i dalo dostat, je dost prudký a vedle trávy obsahuje i spoustu malých kamenů, kvůli čemuž sakra hodně klouže. Raději jsme nepokoušeli štěstí (nebo smůlu) a spokojili se s pohledy z větší dálky. To nebezpečí nám za lepší fotku nestálo. Cestou dolů zpátky do Ukancu jsme k našemu velkému překvapení ještě v horách potkali několik turistů. Chytli jsme autobus za jedno euro (směrem tam stál o polovinu více), který nás dovezl kolem jezera do Ribčev Laz, vesnice, ve které jsme bydleli. Dali jsme si večeři a slovenské víno Cviček, které má výraznou ovocnou chuť, skoro až připomíná ovocný džus.



Poslední pohled na kostelík v Ribčev Laz a šup domů.


Tím naše putování po Slovinsku pro tentokrát v podstatě skončilo. Ráno jsme se vydali na autobus a za cenu lehce přes 8 euro se dovezli z Ribčev Laz až do Lublaně. Zde jsme nasedli na vlak a vydali se směrem domů. Stejně ale tak, jak jsme přerušili cestu směrem sem, přerušili jsme i směrem zpátky, a to v městečku Celje. Moc k vidění tu toho není, mají tu několik kostelů ve městě, ale můžete se těšit na hrad nad městem.




Hrad nad městem. Nepřálo nám počasí ani turistické značení.



Moc nám nepřálo počasí, přesto jsme se vydali směrem k hradu, který se tyčí nad městem. Turistické značení ale není zrovna nejlepší disciplínou Slovinců, a tak vás sice pošlou správným směrem (přestože se to na první pohled zdá být směrem přesně opačným ), aby vás pak nechali na holičkách, když už to opravdu vypadá, že takhle blbě se tam přece jít nemůže. Ano, mapa prozradí, že takhle se tam dojít dá, jenže s Koalou jsme mapu... neměli. Bez mapy opravdu ani ránu a ono jít k hradu, když ho máte za zády, moc optimisticky nevypadá. Škoda, tentokrát to nevyšlo a pomalu nezbýval čas na dokončení výšlapu a vrácení se zpátky.




Mašinky jsme našli snad na každém nádraží.



Vrátili jsme se tedy raději na vlakové nádraží a počkali necelou hodinku na následující vlak do Vídně. Koala se tak alespoň nechala vyfotit před historickou mašinkou, což je typický výjev pro skoro každé slovinské nádraží. Na historických mašinkách tu Slovinci vysloveně ujíždí. Pak už konečně přijel náš vlak a s přestupem ve Vídni jsme se dovezli až do Ostravy. Koala pak už jen lehla do postele a nechala si zdát o dalším výletu, na který by chtěla jet. Je přece tolik míst... A brzy se na nějaké další znova vypraví.
Nejnovější články
Rekordní Tamron 18-400mm přichází, 22× zoom pro DSLR Rekordní Tamron 18-400mm přichází, 22× zoom pro DSLR
Tamron uvedl na trh rekordní objektiv pro zrcadlovky. Nabídne neuvěřitelný 22,2× optický zoom, což je hodnota, která u výměnných objektivů rozhodně není běžná. Hmotnost přitom jen lehce přesahuje 700 gramů.
Včera,  aktualita, Milan Šurkala,  5 komentářů
Doporučené fotoaparáty: červen 2017 Doporučené fotoaparáty: červen 2017
Pokračujeme v cyklu článků pro snadnější výběr fotoaparátů, a to ať se jedná o kompakt, zrcadlovku nebo CSC. Vybíráte tedy nový přístroj? Pojďte se s námi podívat, které modely jsou v jednotlivých kategoriích ty nejlepší.
Včera,  návod, Milan Šurkala,  48 komentářů
Gitzo slaví 100 let speciálními edicemi stativů Gitzo slaví 100 let speciálními edicemi stativů
Před 100 lety vznikla společnost Gitzo a v rámci oslav tohoto výročí byly představeny dvě limitované edice stativů. Gitzo The 100 Year Anniversary Edition bude první z nich a ještě více limitován bude The Arsene Gitzhoven Edition.
22.6.2017,  aktualita, Milan Šurkala
Purest Picture: Robin de Puy fotila kapkou vody Purest Picture: Robin de Puy fotila kapkou vody
V rámci reklamní kampaně na balenou vodu Spa byla fotografka Robin de Puy oslovena, zda by nevyfotila portréty přes kapku této vody. Fotoaparát tedy neměl klasický objektiv, využilo se sklíčko, zrcátko a trochu elektřiny. Výsledky jsou hodně zajímavé.
22.6.2017,  aktualita, Milan Šurkala
Zeiss uvedl světelný objektiv Milvus 1.4/35 Zeiss uvedl světelný objektiv Milvus 1.4/35
Desátým objektivem řady Zeiss Milvus se stal model Milvus 1.4/35. Jde tedy spíše o širokoúhlý objektiv s výbornou světelností F1,4. Výrobce slibuje i odolnost vůči nepříznivému počasí a skvělé optické výkony až do rohů.
22.6.2017,  aktualita, Milan Šurkala