Originální kritika nadšeného fotografa

Za svou tvůrčí kariéru jsem se se svým dílem připletl pod různé kritické pohledy. Třeba taková nepravidelná setkání s fotografy u piva jsou přímo neocenitelným zdrojem smršti profesionální kritiky. Kde jinde se dozvíte, že vaše fotka pšeničného pole má možná až trochu moc zřetelné zrno! A útrpně vyčekaný, dokonale pohlednicový toskánský snímek domku za cypřiši tu vydrží na stole nejvýše pár vteřin.

K dokonalosti však přivedla ohodnocení mých podobně kýčovitých snímků z cest jistá rusovlasá slečna přísně řečenou, úžasně logickou myšlenkou: „Jste hrozně komerční a neděláte to ani pro peníze!“

To zas úplně jindy, absolvoval jsem podzimní výlet s úplně jinou slečnou, kterou mé umění nechávalo spíše chladnou. Nejspíš poté, co viděla můj první pokus o malbu a reálně se bála, že by jí mohla být obdarována. Když byla teď podruhé přítomna mému rozjímání a rozvážnému přecházení na břehu jezera s parádně zežloutlými stromy, raději se hned ujistila: „To bude zase do tý tvý rozmazaný série?“ Ani jsem se nad tím nepochopením mé vrcholně umělecké série hrátek s malou clonou nepozastavil. „Ó můj bože...“ Zhodnotila mé přikývnutí a odešla se protestně posadit do auta.

Když jsem pak skládal stativ zpátky do kufru, jakoby na usmířenou se se zájmem a nezměrnou roztomilostí v hlase zeptala: „A proč si nefotíš taky takový fotky, jako z National Geographic?“

Ale každý máme slabé chvilky a tak i tato roztomilá, jindy sofistikovaná blondýnka dostála všem zažitým klišé, když se poté v kavárně zadumaně zadívala na můj odložený plnoformátový Canon a podivila se, jak je to vlastně možné, že fotí „5D“.
A tak přátelé, mějme rádi své kritiky. Kdy jindy bychom si se svými fotkami užili tolik legrace.