Fujifilm S100FS: jde zrcadlovkám po krku

Tento pokročilý ultrazoom vám nabídne vedle automatiky rovněž možnost manuálního ostření. Automatika může ostřit na střed, využít multi-ostření (na některou z předvolených zón) a volitelné , kdy můžete pohybovat místem, kam se bude ostřit. Musíte však stisknout tlačítko (na levé straně fotoaparátu uprostřed otočného kolečka) a při jeho držení pak pohybovat ostřícím křížem pomocí čtyřsměrného ovladače.

Již zmíněným kolečkem můžete nastavit kontinuální ostření, automatické a manuální. Kontinuální ostření je docela zbytečné, protože spíše jen spotřebovává více elektřiny a rychlost ostření nevzroste. Automatické je asi nejlepší volba. Manuální je sice poměrně dobře vyřešeno, nicméně na malém displeji s nepříliš velkým rozlišením je to trochu obtížnější (230 000 pixelů je sice standard, ale pro manuální ostření to stále není ono). Manuálně se zaostřuje pomocí kroužku na objektivu, ten je však dost blízko samotného těla fotoaparátu, a tak se jím točí trochu nepohodlně.

Pokud máte strach, že ostření bude pomalé, mohu vás uklidnit. FinePix S100FS není vůbec obyčejný ultrazoom a rychlostí ostření předčí i většinu kompaktů. Zejména na nejkratším ohnisku je ostření velmi rychlé. Na delších ohniscích už sice začíná nabírat trochu na čase a snižovat svou úspěšnost, nicméně stále jde v kategorii ultrazoomů o velmi dobrý přístroj. Musíte však počítat již s poměrně velkou vzdáleností, kterou k zaostření potřebuje. Pořizovat rychlé snímky tedy nebude větší problém.

Podle Fujifilmu zaostří S100FS v normálním režimu na vzdálenost již od 50 cm (široké ohnisko) až 2,5 metru (dlouhé ohnisko). První údaj je příliš pesimistický, fotoaparát většinou nemá problém zaostřit zhruba již na 15 - 20 centimetrů a jako minimum bylo naměřeno 12 centimetrů. U dlouhého ohniska už zveřejněný údaj více odpovídá realitě. Blíže než na 2,05 metru se mi dostat nepodařilo. Horší je také to, že vzdálenost kolem dvou metrů platí v podstatě v rozsahu ohniskových vzdáleností 200 - 400 mm. Jak již bylo zmíněno, klesá zde také rychlost ostření. Pokud je však dodržena minimální vzdálenost, je ostření ve většině případů úspěšné. Jen si musíte zvyknout na to, že dlouhá ohniska nelze používat na krátké vzdálenosti. Lze rovněž zapnout rychlé ostření, ale to musíte počítat s tím, že na krátké vzdálenosti nezaostříte, samotné ostření se však většinou příliš nezrychlí.

Řešením je použití makra, které tyto vzdálenosti o něco zkrátí. Fujifilm uvádí 10 cm pro nejkratší ohnisko a 90 cm pro nejdelší. V praxi se dostanete již zhruba na tři centimetry, nicméně na nejdelším budete potřebovat minimálně 78 cm a často o něco více. Fotoaparát rovněž nabízí režim supermakro, který je schopen ostřit hned od objektivu. Tedy ze vzdálenosti 0 cm (Fuji uvádí 1 cm). Co položíte na objektiv, to většinou i ostře vyfotíte. Pokud už to ale chcete dělat, tak ať je to něco měkkého a objektiv nepoškodíte! Na nejdelší ohnisko je supermakro neúčinné a výsledek 78 cm je shodný s klasickým makrem.

Už papírově tedy Fujifilm S100FS vypadá být velmi dobrým fotoaparátem pro pořizování makro fotografií. Možnosti ostření ze skutečně minimálních vzdáleností jsou výborné. Radost kazí jen veliký průměr objektivu, který limituje možnosti toho, kam až se s fotoaparátem můžete dostat.

To je dobře vidět na fotografii kleští. Díky průměru cca 6,5 centimetru se všude nedostanete a kleště nebylo možno vyfotit z bezprostřední blízkosti (případně tak, aby jejich vrchol byl alespoň přibližně uprostřed snímku). Navíc, ať to vezmete téměř odkudkoli, velmi často si budete stínit.

Stínění si vynikne zejména u supermakra. Zde je rovněž patná nemožnost vyfotit kleště z klasického pohledu. Musel jsem je vzít seshora, abych se dostal co nejblíže. Protože jsem nechtěl poškodit objektiv, přiblížil jsem se k nim zhruba na 5 mm, více jsem neměl odvahu. Druhý konec kleští byl však gumový a po opření jejich rukojeti o sklo objektivu bylo na ni skutečně zaostřeno. Tedy skutečně ze vzdálenosti 0 mm.

Supermakro ještě jednou. Na okraj objektivu jsem položil pravítko, takže se vznášelo zhruba necelé 2 milimetry nad čočkou objektivu. Fotoaparát neměl problém zaostřit. Za makro tedy S100FS dostává velkou jedničku.

Upřímně řečeno, zde fotoaparát již tolik nezářil. Fotoaparát sice neměl problém s dosažením správné expozice, ale skutečně mě někdy hodně překvapoval, jak ji dosahoval. Můžu předeslat, že S100FS má ještě lepší kvalitu fotografií co se týče šumu, než by se na první pohled čekalo, a vyšší citlivosti jsou zde dobře použitelné. Přesto si nemyslím, že by bylo nutné zbytečně zvyšovat citlivost, když k tomu není důvod. Volit za jasného dne na 28mm ohnisko ISO 400 při času 1/800 s mi přijde postavené na hlavu. Zde by ISO 100 s časem 1/200 s naprosto stačilo. Když k tomu přičtu optickou stabilizaci, pak mi to rozum už vůbec nebere. Je to veliká škoda, protože se tak připravujete o skutečně krásné snímky.

Proto zde vřele doporučuji pracovat s nastavováním ISO citlivost ručně. Nejlépe nastavit "natvrdo" ISO 100, a když to přestane stačit, tak začít zvyšovat. Nechávat za dne fotoaparát zbytečně používat vyšší citlivosti není dobrý nápad. Co se však týče automatiky, pak zde máte možnost výběru AUTO ISO 400, AUTO ISO 800 a AUTO ISO 1600, díky čemuž můžete omezit maximální hranici, kam se až fotoaparát může vydat. Skvělé. Kdyby se tak ale nedržel zejména při té horní hranici, bylo by to ještě lepší.

Vy sami můžete použít citlivosti ISO 100 až ISO 3200 v plném rozlišení. Při 6 megapixelech pak lze použít ISO 6400 a při 3 megapixelech dokonce ISO 10000. Možná tomu nebudete věřit, ale i při této neuvěřitelně vysoké citlivosti lze dobře poznat, co je na fotografii. Překvapilo mě to, čekal jsem jen nesrozumitelnou změť šumu. Tím však nechci říci, že fotografie na ISO 10000 je pěkná, to rozhodně ani náhodou. Nicméně i v téměř úplné tmě máte šanci vyfotit snímek a mít zhruba představu, nač se vlastně díváte.

Ti, kteří mají rádi vše pod kontrolou, mohou využít manuální a poloautomatické režimy nastavení expozice. V režimu priority času máte na výběr délku expozice v rozmezí 4 sekund až po 1/4000 s. V režimu priority clony je pak maximální clona F8, minimální závisí na ohniskové vzdálenosti. Na nejkratším ohnisku tedy F2,8, na nejdelším F5,3. Plně manuální režim nabízí ještě bohatší možnosti. Maximální délka expozice je dokonce 30 sekund, k dispozici je i bulb režim, kdy expozice trvá přesně tak dlouho, jak držíte závěrku (maximem je také 30 sekund). Rovněž máte možnost nastavit clonu až na F11. Škoda, že téhož nelze dosáhnout přímo v prioritních režimech. Jednotlivá nastavení si fotoaparát pamatuje. Čas nastavený v prioritě času se použije i v manuálním režimu a naopak. Totéž platí o cloně.

Co se týče nastavování délky času a clony, pak toto se ovládá menším černým ovládacím kolečkem na pravé horní straně fotoaparátu. V manuálním režimu jím nastavujete čas. Pokud však chcete nastavovat clonu, musíte při tom zmáčknout a držet tlačítko expozice. Tím se změní nastavování času na nastavování clony. Je to trochu nepohodlné, ale dá si na to zvyknout. V automatických režimech nemá kolečko žádnou funkci, tu získá až po stisknutí tlačítka korekce expozice, kdy se jím pochopitelně upravuje expoziční nastavení.

S100FS nabízí duální stabilizaci, nicméně nepodařilo se mi s jistotou zjistit, proč je duální. Při jejím zapnutí se aktivuje optická stabilizace v objektivu, citlivosti ISO se však na automatiku volí stejně zvláštně jako při jejím vypnutí. Má však dva režimy, buď stabilizuje celou dobu (tedy i ve chvíli kompozice) nebo jen při fotografování. To je možná původ slova "duální" v názvu. Máte-li zapnutou neustálou stabilizaci, přicházíte tím o trochu energie, obraz je však stabilnější. Vidíte, jak se jen pomalu pohybuje, i když se vám třese ruka. Doporučuji však stabilizaci druhého typu, tedy pouze při focení.

Testovací fotografie byly pořízeny ze vzdálenosti přibližně tří metrů. Expoziční čas byl nastaven na 1/3 sekundy, clona na F4,2 a použil jsem citlivost ISO 200. Ohnisková vzdálenost byla 147 mm. Zveřejněné snímky jsou ty nejostřejší z celé série.

Výsledek mě poměrně překvapil. To se však občas dá čekat, protože toto měření není úplně exaktní. Udržet v ruce kilového drobka dá trochu zabrat. Přesto poměrně překvapil výsledek bez vypnuté stabilizace. Se zapnutou stabilizací to bohužel nebylo o mnoho lepší. Každopádně stativ, to je jistota. Jen pozor, malé stativy určené pro kompakty budou mít se S100FS docela problémy.

 

 

 

Fotoaparát je určen pro náročnější fotografy, proto nabízí mnoho režimů focení, ale není zde kladen takový důraz na jednotlivé scénické režimy. Ty bývají doménou spíše menších kompaktních fotoaparátů.

Nejprve se tedy podíváme na hlavní ovládací kolečko. To je dost velké a vysoké, proto se také snadno ovládá. Uživatelé menších kompaktů však mohou být trochu zmateni, naopak uživatelé pokročilých kompaktů a zejména zrcadlovek se zde budou cítit jako doma.

Scénické režimy jsou ve fotoaparátu rozděleny na dvě kategorie. První je pod volbou SP1, druhá, trochu obsáhlejší, pak pod SP2.

SP1:

SP2:

Fujifilm Finepix S100FS je na natáčení videa vybaven velmi dobře. V nejvyšší kvalitě pořizuje videosekvence v rozlišení 640×480 pixelů a 30 snímcích za sekundu. Vzhledem k tomu, že optický zoom je zde mechanický, lze zoomovat v průběhu videa dle libosti. Fotoaparát automaticky ostří, při změně na delší ohnisko mu to však chvíli trvá. Naopak při změně na kratší ohniska je ostření velmi rychlé.

Díky mechanickému zoomu zde odpadají také výpadky zvuku, kterými se většinou výrobci snaží zamaskovat zvuk motorků. Dále jsou videa stabilizovaná, což je další velké plus. Přicloňování je někde mezi skokovým a plynulým. Rozhodně to není nepříjemné, a při nepříliš výrazných změnách jasů je ostření spíše plynulé. Smear efekt (bílý pruh přes obraz) se zde při namíření do slunce objevuje. Videa jsou ukládána do formátu AVI a můžete je natáčet pouze ve dvou kvalitách. Ale i to stačí.

Kvalita videosekvencí je tedy poměrně dobrá. Sami můžete posoudit její úroveň na 38-sekundové ukázce s velikostí 42 MB.

Detekce tváří, široký rozsah zoomu a velmi dobré možnosti fotografování i za horších světlených podmínek dělají z Fujifilmu Finepix S100FS velmi dobrý fotoaparát na portréty a obecně fotografie lidí. Když k tomu připočteme dobře pracující automatiku, která ve většině případů zvolí i to správné vyvážení barev, a pleť má rozumné pleťové odstíny, budete s portréty často spokojeni. Přidává se k tomu také velký čip, díky němuž máte menší hloubku ostrosti a v případě zájmu můžete lépe rozostřovat pozadí.

Toto je přesně ten případ, kdy nepochopím zbytečně vysokou ISO citlivost. Snímek by se dal klidně pořídit i na ISO 100, navíc by se mohla použít nižší clona a více rozostřit pozadí. Je však chvályhodné, že i přes ISO 400 se na snímku barevný šum prakticky nevyskytuje ani ve stinných částech a kresba je velmi dobrá. Silné světlo pochopitelně vytváří nepěkné stíny. Proto by mohl přijít na řadu blesk.

Hned je to o něco lepší. Stíny byly prosvětleny, ale blesk jde ze snímku docela cítit. Každopádně úroveň detailů je brilantní, fotoaparát odvádí výbornou práci.

Tady jsem vyzkoušel blesk s korekcí červených očí. Při téměř totožné expozici jako v minulém případě je patrná menší síla blesku, není na fotografii tak poznat. Nicméně stíny jsou zase o něco výraznější. I zde jsou detaily výborné. Chybu jsem zde udělal především já, a to špatnou kompozicí - nakloněným panelovým domem vzadu.

Co se týče efektů červených očí, tak v interiéru dokáže fotoaparát i přes značné vyklopení blesku udělat skutečně velmi silné červené oči. Fotoaparát sice nabízí přímo v prohlížecím menu funkci na odstranění červených očí, ale nepodařilo se mi pořídit žádnou fotografii, na které by byla tato funkce ochotna se spustit. S předbleskem jsem za celou dobu nenašel jedinou fotografii s tímto nežádoucím efektem.

Blesk je i na minimu poměrně silný. Může za to ale pravděpodobně ten fakt, že jeho síla je stáhnuta jen o 2/3 EV (obvykle je až o 2 EV). Na střední režim je jeho síla tak akorát, na nejvyšší jsem už nezaznamenal rozdíl. Při vyšších ISO citlivostech bude mnohem více patrný.