HP Photosmart C618: Jak mete staré koště?
Dvoumegový Photosmart C618 stál kdysi před lety pěkný balík. Leccos ze svého lesku už ztratil, přesto dosud statečně plní své poslání. Pojďme se na tento kompakt podívat blíže.
Kapitoly článku:
- HP Photosmart C618: Jak mete staré koště?
- Ovládání a další popis
- Praktické zkušenosti
- Závěr
Design
Dnešním okem viděno vyhlíží tento fotoaparát poněkud neohrabaně. Podobnost s 35mm kompakty je nepřehlédnutelná a HP tím vysílalo signál k uživatelům kinofilmových přístrojů, že se s přechodem na digitální technologii nemají čeho obávat. Tomu odpovídá i manuál, kde je zdůrazňováno, že paměťová karta je něco jako film, jenom je lepší. Dnes už není nutné překonávat nedůvěru zákazníků k digitální technologii, a tak podobné ujišťování chápeme jen jako doklad, jak ten čas letí. Ale zpět k designu přístroje: Přístroj je vyveden převážně ve stříbrné barvě, vyjímku tvoří grip, střed objektivu a orámování LCD. Objektiv je umístěn na prostředek a spolu s masivním hranatým gripem dává přístroji archaický a lehce nemotorný vzhled. Spoušť je umístěna na horní zkosené straně gripu. Horní straně dominuje kruhový volič režimů, který má pro dnešního uživatele digitálů poněkud málo ikonek. Vedle něj najdeme stavový monochromatický LCD diplej, který opět vypovídá o nemalých ambicích přístroje. Nad úroveň horní hrany vyčnívá i horní část optického hledáčku. Zadní strana přes všechna ta léta vyhlíží profesionálně. Směrový ovladač je nezvykle situován do sféry zájmu palce levé ruky, což nemusí každému vyhovovat.
Ovládání
Ovládací prvky jsou rozloženy zhruba tak, jak jsme zvyklí ze současné produkce, jiné je to ovšem s menu. Jeho základním nedostatkem až "opruzem" je nutnost se ke všem důležitým nastavením procvakávat systémem nabídek. Menu je rozděleno do čtyřech hlavních sekcí, přičemž pro nás hlavní je ta druhá, kde se skrývá EV, WB a tak dále. Zvláště při volbě ručně ovládaných prvků, jako je změna clony nebo času a manuální ostření, je nutné pořád něco mačkat. Navíc celá nabídka je zpracována graficky poněkud nestandardně a zvoleným fontem i barvami připomíná nejvíc Studio Kamarád. Pokud bychom měli označit místo, kde se stáří přístroje projevuje nejvíce, pak je to menu. Můžeme to chápat jako pobídku dnešním tvůrcům DF: pokud mají dnešní fotoaparáty být užitečné i po letech, chce to co nejjednodušší a nejstřízlivější menu s rychlým přístupem k hlavním volbám. Pak jsou tu ještě další chybičky: po vypnutí fotoaparátu se všechna nastavení změní na defaultní a po vytažení baterií se resetuje datum a čas.
Optika
Autorem objektivu je, jak už bylo řečeno, firma Pentax. Jeho rozsah je 5.2-16.5mm (34-108mm v přepočtu na kinofilm) při světelnosti f/2.4 - f/4.0. Tvoří jej 9 optických členů v 8 skupinách, dvě čočky jsou asférické. V režimu Makro a při volbě manuálního ostření lze fotografovat s minimální předmětovou vzdáleností 10 cm, což ve srovnání s dnešními kompakty, alespoň těmi trochu k světu, se zdá být málo. Objektiv je možné i v automatickém režimu nastavit pevně na nekonečno. Krytka objektivu zde nefiguruje, sklo je chráněno zatažitelnými lamelami. Fotografie z tohoto přístroje nejsou vždy dokonalé, za žádnou ze zjištěných much však nezodpovídá objektiv. Hlavním nedostatkem pořízených snímků je zde značný šum.
Expozice
Přístroji, který je - nebo spíše byl - jako toto HPčko orientován na náročnější uživatele, by slušel plně manuální režim. S ním se však bohužel musíme rozloučit. Najdeme zde pouze prioritu clony a prioritu času. Pokud se chceme pustit dál, nezbývá než si pohrát s korekcí expozice, což je ovšem díky výše zmíněnému menu poněkud vysilující. Dohromady tedy máme k dispozici tyto režimy: plný automat, zmíněné priority, režimy Krajina, Portrét a Akce. Měření expozice probíhá jak je obvyklé buď plošně, se zvýhodněným středem nebo bodově. Venku a při dostatku světla je vše v pořádku, za složitějších světelných podmínek to vždy není tak úplně ono. Citlivost snímače je možné nechat na automatice nebo zvolit ISO 100 nebo 200. Při použití skriptů je možné nastavit i ISO 400. Nezkoušeli jsme, ale podle zkušeností uživatelů z webových fór není patrný oproti ISO 200 žádný rozdíl. Nemilé je, že v režimech AE a prioritách není možné stanovit ISO manuálně a expoziční software jej vždy dopočítá podle aktuální clony a času.
Korekce expozice funguje jako téměř vždy u kompaktů v rozsahu +/-2 EV s krokem po 0,5 EV, ovšem při použití skriptu se dostaneme na +/-3 EV po naprosto nepatrných krocích. Rozsah závěrky je od 1/1000s po 4s. To je podle nás málo na obě strany. Bohužel tento nedostatek není možné změnit ani pomocí scriptu - pomohl by pouze nový firmware. Při pořizování testovacích snímků jsme začali přístroj podezírat z toho, že při změně některých nastavení se bez upozornění mění i nastavení jiná. Také údaje v EXIFu, např. indikace zapálení blesku, neodpovídaly prokazatelně v některých případech reálnému průběhu fotografování. Jak je to možné, netušíme. Bohužel jsme neměli přístroj zapůjčený dost dlouho na to, abychom tento pozoruhodný jev prozkoumali blíže. Žádné dostupné recenze tohoto přístroje se o ničem podobném nezmiňují.
LCD a hledáček
Optický hledáček prozrazuje "kinofilmové" příbuzenství přístroje a byla mu věnována značná pozornost. Široký rozsah dioptrické korekce od -3 do +1 dioptrie umožňuje koukat bez brýlí a celkově je velký a jasný. Opět jedna silná stránka.
LCD s úhlopříčkou dva palce a rozlišením 130,338 pix poskytuje celkem dobrý obraz, který však má své ale. Tím je nesporný technologický pokrok, který se za uplynulé čtyři roky v barevných displejích odehrál. Na přímém světle totiž přes možnost nastavit ručně jas displeje je problém zjistit, co se na něm odehrává. Jinak LCD zcela moderně zobrazuje všechna podstatná nastavení v podobě přehledných ikonek.
Blesk
Vestavěný blesk se pomocí Fresnelovy čočky přizpůsobuje zvolené ohniskové vzdálenosti objektivu. Je jednou z dobrých stránek přístroje, a to přesto, že kromě běžných módů (auto, vynucený blesk, redukce červených očí, bez blesku, synchro s pomalými časy) neumožňuje nastavit nic dalšího.
Elektřina
Photosmart C618 napájí čtyři AA články, ovšem spotřeba energie je značná. Při častém testování posledních výkřiků techniky jsme už poněkud pozapomněli na to, jak ještě nedávno digitální fotopřístroje "topily". Až se skoro vnucuje představa přenosného termoforu. Když už se zmiňujeme o napájení, vůči recenzovanému přístroji směřují občas na webových diskusích výtky ohledně problémů se zapínáním/vypínáním přístroje a možné opravě, která se dřív téměř vyrovnala ceně fotoaparátu. Námi recenzovaný kousek, který je již po léta v denní službě, však žádné takové tendence neprojevoval.
Dnešním okem viděno vyhlíží tento fotoaparát poněkud neohrabaně. Podobnost s 35mm kompakty je nepřehlédnutelná a HP tím vysílalo signál k uživatelům kinofilmových přístrojů, že se s přechodem na digitální technologii nemají čeho obávat. Tomu odpovídá i manuál, kde je zdůrazňováno, že paměťová karta je něco jako film, jenom je lepší. Dnes už není nutné překonávat nedůvěru zákazníků k digitální technologii, a tak podobné ujišťování chápeme jen jako doklad, jak ten čas letí. Ale zpět k designu přístroje: Přístroj je vyveden převážně ve stříbrné barvě, vyjímku tvoří grip, střed objektivu a orámování LCD. Objektiv je umístěn na prostředek a spolu s masivním hranatým gripem dává přístroji archaický a lehce nemotorný vzhled. Spoušť je umístěna na horní zkosené straně gripu. Horní straně dominuje kruhový volič režimů, který má pro dnešního uživatele digitálů poněkud málo ikonek. Vedle něj najdeme stavový monochromatický LCD diplej, který opět vypovídá o nemalých ambicích přístroje. Nad úroveň horní hrany vyčnívá i horní část optického hledáčku. Zadní strana přes všechna ta léta vyhlíží profesionálně. Směrový ovladač je nezvykle situován do sféry zájmu palce levé ruky, což nemusí každému vyhovovat.
Ovládání
Ovládací prvky jsou rozloženy zhruba tak, jak jsme zvyklí ze současné produkce, jiné je to ovšem s menu. Jeho základním nedostatkem až "opruzem" je nutnost se ke všem důležitým nastavením procvakávat systémem nabídek. Menu je rozděleno do čtyřech hlavních sekcí, přičemž pro nás hlavní je ta druhá, kde se skrývá EV, WB a tak dále. Zvláště při volbě ručně ovládaných prvků, jako je změna clony nebo času a manuální ostření, je nutné pořád něco mačkat. Navíc celá nabídka je zpracována graficky poněkud nestandardně a zvoleným fontem i barvami připomíná nejvíc Studio Kamarád. Pokud bychom měli označit místo, kde se stáří přístroje projevuje nejvíce, pak je to menu. Můžeme to chápat jako pobídku dnešním tvůrcům DF: pokud mají dnešní fotoaparáty být užitečné i po letech, chce to co nejjednodušší a nejstřízlivější menu s rychlým přístupem k hlavním volbám. Pak jsou tu ještě další chybičky: po vypnutí fotoaparátu se všechna nastavení změní na defaultní a po vytažení baterií se resetuje datum a čas.
Optika
Autorem objektivu je, jak už bylo řečeno, firma Pentax. Jeho rozsah je 5.2-16.5mm (34-108mm v přepočtu na kinofilm) při světelnosti f/2.4 - f/4.0. Tvoří jej 9 optických členů v 8 skupinách, dvě čočky jsou asférické. V režimu Makro a při volbě manuálního ostření lze fotografovat s minimální předmětovou vzdáleností 10 cm, což ve srovnání s dnešními kompakty, alespoň těmi trochu k světu, se zdá být málo. Objektiv je možné i v automatickém režimu nastavit pevně na nekonečno. Krytka objektivu zde nefiguruje, sklo je chráněno zatažitelnými lamelami. Fotografie z tohoto přístroje nejsou vždy dokonalé, za žádnou ze zjištěných much však nezodpovídá objektiv. Hlavním nedostatkem pořízených snímků je zde značný šum.
Expozice
Přístroji, který je - nebo spíše byl - jako toto HPčko orientován na náročnější uživatele, by slušel plně manuální režim. S ním se však bohužel musíme rozloučit. Najdeme zde pouze prioritu clony a prioritu času. Pokud se chceme pustit dál, nezbývá než si pohrát s korekcí expozice, což je ovšem díky výše zmíněnému menu poněkud vysilující. Dohromady tedy máme k dispozici tyto režimy: plný automat, zmíněné priority, režimy Krajina, Portrét a Akce. Měření expozice probíhá jak je obvyklé buď plošně, se zvýhodněným středem nebo bodově. Venku a při dostatku světla je vše v pořádku, za složitějších světelných podmínek to vždy není tak úplně ono. Citlivost snímače je možné nechat na automatice nebo zvolit ISO 100 nebo 200. Při použití skriptů je možné nastavit i ISO 400. Nezkoušeli jsme, ale podle zkušeností uživatelů z webových fór není patrný oproti ISO 200 žádný rozdíl. Nemilé je, že v režimech AE a prioritách není možné stanovit ISO manuálně a expoziční software jej vždy dopočítá podle aktuální clony a času.
Korekce expozice funguje jako téměř vždy u kompaktů v rozsahu +/-2 EV s krokem po 0,5 EV, ovšem při použití skriptu se dostaneme na +/-3 EV po naprosto nepatrných krocích. Rozsah závěrky je od 1/1000s po 4s. To je podle nás málo na obě strany. Bohužel tento nedostatek není možné změnit ani pomocí scriptu - pomohl by pouze nový firmware. Při pořizování testovacích snímků jsme začali přístroj podezírat z toho, že při změně některých nastavení se bez upozornění mění i nastavení jiná. Také údaje v EXIFu, např. indikace zapálení blesku, neodpovídaly prokazatelně v některých případech reálnému průběhu fotografování. Jak je to možné, netušíme. Bohužel jsme neměli přístroj zapůjčený dost dlouho na to, abychom tento pozoruhodný jev prozkoumali blíže. Žádné dostupné recenze tohoto přístroje se o ničem podobném nezmiňují.
LCD a hledáček
Optický hledáček prozrazuje "kinofilmové" příbuzenství přístroje a byla mu věnována značná pozornost. Široký rozsah dioptrické korekce od -3 do +1 dioptrie umožňuje koukat bez brýlí a celkově je velký a jasný. Opět jedna silná stránka.
LCD s úhlopříčkou dva palce a rozlišením 130,338 pix poskytuje celkem dobrý obraz, který však má své ale. Tím je nesporný technologický pokrok, který se za uplynulé čtyři roky v barevných displejích odehrál. Na přímém světle totiž přes možnost nastavit ručně jas displeje je problém zjistit, co se na něm odehrává. Jinak LCD zcela moderně zobrazuje všechna podstatná nastavení v podobě přehledných ikonek.
Blesk
Vestavěný blesk se pomocí Fresnelovy čočky přizpůsobuje zvolené ohniskové vzdálenosti objektivu. Je jednou z dobrých stránek přístroje, a to přesto, že kromě běžných módů (auto, vynucený blesk, redukce červených očí, bez blesku, synchro s pomalými časy) neumožňuje nastavit nic dalšího.
Elektřina
Photosmart C618 napájí čtyři AA články, ovšem spotřeba energie je značná. Při častém testování posledních výkřiků techniky jsme už poněkud pozapomněli na to, jak ještě nedávno digitální fotopřístroje "topily". Až se skoro vnucuje představa přenosného termoforu. Když už se zmiňujeme o napájení, vůči recenzovanému přístroji směřují občas na webových diskusích výtky ohledně problémů se zapínáním/vypínáním přístroje a možné opravě, která se dřív téměř vyrovnala ceně fotoaparátu. Námi recenzovaný kousek, který je již po léta v denní službě, však žádné takové tendence neprojevoval.
