Megatest ultrazoomových objektivů

Na závěr si shrneme jednotlivé poznatky z testu. Jak bylo vidět, koncepce velkého zoomu pro APS-C čipy není úplně nejšťastnější. Prakticky všechny objektivy vykazovaly dosti silnou aberaci i jiné optické chyby. Podíváme se nyní na všechny objektivy zvlášť a poté (možná) vyhlásíme vítěze.

Objektiv od Canonu mě příliš nepřesvědčil zpracováním po delší době používání. Testovací kus už měl něco za sebou a byl poněkud rozvrzaný, objektiv se navíc vlastní vahou snadno vysouval. Nelíbily se mi malé přepínače stabilizace a autofokusu. Objektiv však potěší opravdu velmi rychlým a přesným ostřením (přestože není ultrasonické), příjemný je i bokeh. Dalším plusem byla velmi účinná stabilizace. Sférické zkreslení na širokém ohnisku a poduškovité na nejdelším vykazovaly všechny objektivy, nejen tento Canon. Objektiv ale trpěl na výraznější aberaci v celém rozsahu ohnisek.

Kresbu má docela slušnou, při ostření na větší vzdálenosti jsou přijatelné i rohy. Objektiv Canon 18-200mm na rozdíl od jiných ultrazoomů má výhodu ve své spolehlivosti obrazových výsledků. Ať použijete jakékoli ohnisko, vždy můžete čekat určitou míru aberace, určitou kvalitu kresby a podobně. Jiné objektivy mají na různých ohniscích značně proměnlivé výsledky, což u Canonu naštěstí neplatí.

Sigma je o něco levnější než Canon, přesto na první pohled působí poněkud kvalitněji. Ostření je bohužel dosti pomalé a ani na makro není úplně nejlepší (nicméně rozdíl je proti ostatním objektivům velmi malý). Nevýhodou je také horší průběh světelnosti na širších ohniscích a stabilizace má jen slabý účinek. Navíc způsobuje přeskakování obrazu při komponování. Zkreslení je stejné jako i u ostatních objektivů.

I přes nižší cenu ale Sigma potěší docela slušnými obrazovými výsledky. Na většině ohnisek má slušnou kresbu zejména uprostřed, v rozích je to ale někdy horší. Obrazové výsledky se totiž v závislosti na ohniscích někdy docela mění. Chromatická aberace je trochu slabší v porovnání s Canonem, což je plus pro Sigmu.

Sigma 18-250mm je vzhledově velmi podobná verzi 18-200mm. Vykazovala dosti tuhé zoomování. Ultrasonické ostření potěší tichostí i rychlostí, která patřila k nejlepším v testu. Rovněž makro je na tom z testovaných objektivů nejlépe, za což může i delší 250mm ohnisko. Stabilizace je účinnější než u levnější Sigmy , i když výkonu Canonu stále nedosahuje. Geometrické zkreslení bylo ze všech testovaných objektivů nejmenší.

Potěšila i trochu menší vinětace, zejména s vyššími clonami. V neposlední řadě se může chlubit i slušnou kresbou (s výjimkou ohnisek kolem 100 milimetrů), a to většinou i v rozích. Na většině ohnisek má objektiv lehce nižší chromatickou aberaci, ta ale výrazně vzroste na nejdelších ohniscích. Objektiv také občas trpí na odlesky světel mimo úhel záběru a sluneční clona je doporučenou pomůckou.

Tamron 18-200mm byl jediný objektiv v testu, který neměl optickou stabilizaci. Pro zrcadlovky Canon a Nikon tak nebude nejvhodnější (nicméně Sigma 18-200mm sice stabilizaci má, ale moc účinku také nepobrala). Naopak pro zrcadlovky Pentax a Sony se stabilizací v těle může být za cenu lehce přes 5000 Kč velmi zajímavou alternativou. Ostření je hlučné, rychlost spíše pomalejší. Výhodou jsou velmi malé rozměry i hmotnost, potěší i menší závit na filtry. S tímto objektivem bude celý fotoaparát překvapivě kompaktní.

Na objektivu se mi nelíbil bokeh, který není příliš pravidelný, vytváří jakoby duté prstence. Na druhou stranu má objektiv často nejnižší vinětaci v testu. Kresba je uprostřed slušná, ale směrem k rohům často výrazně klesá. Chromatická aberace byla silnější zejména na delších ohniscích, na širších to bylo lepší a zde naopak často vykazoval znatelně lepší výsledky než ostatní (tento objektiv nicméně vyžaduje aspoň mírné přiclonění a kvalita se dramaticky zlepší, plně otevřená clona mu příliš nesvědčí).

Dalším minusem jsou silné odlesky. Testovací zrcadlovka s tímto objektivem poněkud zvláštně měřila expozici, bylo nutno podexponovávat. Také barvy byly poněkud chladnější. Jak již však bylo zmíněno, objektiv má stále velmi silný argument v opravdu velmi nízké ceně.

Druhý nejdražší objektiv v testu měl největší 15× optický zoom. Přesto byl druhým nejmenším. Stejně jako u levnějšího Tamronu, i zde najdete menší 62mm závit na filtry. Zajímavé je velmi tiché piezoelektrické ostření, které je však pomalé. Makro je spolu se Sigmou 18-250mm nejlepší. Stabilizace potěšila slušným výkonem. Naopak vinětace byla dosti vysoká (na širokých ohniscích u všech objektivů, zde ale i v těch delších).

Objektiv potěší nejmenší chromatickou aberací v testu, a to prakticky v celém rozsahu ohnisek. Co se týče kresby, objektiv na tom není špatně, ale chybí mu výraznější ostrost. Ve většině případů má objektiv slušně ostré rohy, jistou náladovostí ale objektiv přeci jen trpí.

Podobně jako v testu 50mm objektivů, ani zde jsem nenašel mezi testovanými objektivy vyložený skvost nebo objektiv, který by značně předčil ostatní. Mezi dvojku nejlepších se probojovala Sigma 18-250mm a Tamron 18-270mm. Sigma předváděla velmi slušné výsledky ve většině případů a rychle ostří. Je však nutno počítat např. se silnou aberací na nejdelším ohnisku. U Tamronu 18-270mm patří optické chyby k nižším, ale obraz by mohl být trochu ostřejší a především ostření má opravdu pomalé.

Canon bych zařadil do středu pole. Obrazové výsledky má dobré až na aberaci ve většině případů, na druhou stranu potěší slušnou stabilizací a především vyrovnanými výsledky. Vždy tedy víte, jak snímek zhruba dopadne a nejste doma nemile překvapeni, že tu je velká aberace, tu zas neostré rohy a podobně. Tamron 18-200mm potěší nízkou cenou a dobrou středovou ostrostí, pro majitele zrcadlovek Pentax a Sony může být zajímavou velmi levnou volbou pro co nejuniverzálnější objektiv, byť s jistými limity. Sigma 18-200mm je poněkud rozporuplná, má občas náladové chování, což se týká jak optických výsledků, tak výkonů stabilizace.

Opět ale musím podotknout, že rozdíly mezi objektivy nejsou dramatické. Jeden je dobrý v tom, druhý zas v onom. Bohužel, ani jeden není dobrý ve všem.