Panasonic Lumix TZ100: luxusní ultrazoom

V JPEGu i RAWech otevřených v moderních konvertorech dochází ke korekci zkreslení, takže s nerovnými liniemi se v podstatě nesetkáte. Na nejširší ohniskové vzdálenosti jsou linie narovnány na přesnou nulu, ve skutečnosti ale objektiv trpí na velmi silné sférické zkreslení s hodnotou +8,3 %. U maximálního zoomu se neprovádí naprosto žádná korekce, pixely přesně sedí a v obou případech jsem naměřil velmi lehké, téměř neznatelné poduškovité zkreslení s hodnotou -0,3 %.

S vinětací (tmavými rohy) obvykle není problém. Na nejširší ohniskové vzdálenosti při plně otevřené cloně počítejte s 2/3 EV, ale s přicloněním i zazoomováním tato vada klesá a většinou se drží někde okolo či dokonce pod třetinou EV.

U objektivu vyzkoušíme kvalitu kresby uprostřed obrazu i v jeho rozích a po stranách. Začneme s ostřením na vzdálenost v řádech desítek centimetrů.

Při ostření na krátkou vzdálenost je střed v pořádku, ale rohy jsou neostré s chromatickou aberací. Clonění situaci postupně zlepšuje.

Prodloužení ohniskové vzdálenosti někam ke 40 milimetrům vylepšuje prostředek, ten je ostřejší a kontrastnější, také rohy jsou o něco lepší. Pro jejich lepší ostrost je ale samozřejmě lepší clonit.

U 68mm ohniskové vzdálenosti je objektiv znovu o něco lepší. Nyní máme celoplošně dobrou ostrost v podstatě už od plně otevřené clony. Rohy jsou solidní, bez chromatické aberace a s velmi dobrým kontrastem.

S dalším prodlužováním ohniskové vzdálenosti ale výsledky slábnou. Obraz ztrácí kontrast a začíná chytat zvláštní barevný nádech. Ostrost prostředku je dobrá, rohy jsou trochu máznuté.

Na maximálním zoomu je situace trochu lepší, středová ostrost je o něco výraznější. Barevné ladění a mírná rohová neostrost ale zůstávají. Povídáme se nyní na snímky focené na mnohem větší vzdálenost přibližně kolem 30 metrů.

Střed je velmi pěkný už od plně otevřené clony, rohy ale vyžadují clonění, nicméně ani tak nejsou úplně ostré.

40mm ohnisková vzdálenost je na tom o něco lépe, tady jsou rohy o trochu ostřejší, ani plné přiclonění je však úplně nezaostří.

U 70mm ohniskové vzdálenosti je střed velmi slušný, rohy jsou docela dobré a s trochou zaclonění se ještě zlepší. Neostrost v pravé polovině je dána spíše kusovou vadou.

Nyní jsme na 138mm ohniskové vzdálenosti. Kontrast prostředku je průměrný, detaily jsou ale slušné a rohy patří k těm lepším.

Na maximálním zoomu je kresba poněkud nevýrazná a směrem k rohům se zhoršuje. Lze si všimnout i náznaků chromatické aberace.

Nezapomeneme ani na test chromatické aberace.

Nikde žádná chromatická aberace, kontrastní hrany jsou v podstatě bez barevných změn.

Po troše přizoomování na 40mm ohniskové vzdálenosti se už aberace hlásí o slovo. Není moc silná, kombinuje ale "duchy" a lehké barevné změny.

Podobně to vypadá i u 73mm ohniskové vzdálenosti, kdy plně otevřená clona dává hranám z jedné strany světlý namodralý nádech.

S další prodlužováním ohniskové vzdálenosti chromatická aberace poněkud mizí, což je dobře.

Na maximálním zoomu se chromatická aberace trošku vrací, ale nejde o nic vážného. Hrany mívají červenofialový nádech v poměrně malé ploše.