Sony Cyber-shot H400: nekonečný 63× zoom

Ultrazoomy jsou velmi populární, což platí prakticky pro všechny jejich kategorie. Ať už jde o velké ultrazoomy s dobrou obrazovou kvalitou, velké ultrazoomy, které jsou ale funkčně velmi oholené, ale také o kapesní ultrazoomy, vždy si najdou velké množství zákazníků. My dnes přinášíme test jednoho ze zástupců střední kategorie, Sony Cyber-shot H400. Tento fotoaparát sice přináší rekordní 63× optický zoom (a překonává tak Panasonic Lumix FZ72 s 60× zoomem), velké rozměry, možnost plně manuálního ovládání s irisovou clonou, ale ostatními vlastnostmi se řadí do kategorie levných velkých ultrazoomů, které hrají zejména marketingovými parametry (typickými zástupci jsou např. Nikon Coolpix L3x0, L8x0 nebo velké ultrazoomy Olympusu řady SP).

Nemůžeme se tak divit, že tu najdeme snímač se zbytečně vysokým rozlišením 20 megapixelů a překvapivě jde o typ CCD, takže můžeme zapomenout na Full HD video a jsou zde maximálně HD videosekvence. Každopádně to vypadá na slibnou hračku pokud jde o maximální ohniskovou vzdálenost, která dosahuje stěží uvěřitelné hodnoty 1550 milimetrů a díky irisové cloně a plně manuálnímu ovládání nabídne i možnost si docela hrát. Jak vše vyplní v praxi?

Fotoaparát Sony Cyber-shot H400 rozhodně není malý. Mezi ultrazoomy patří spíše k těm větším. Je to zástupce levnějších velkých ultrazoomů, mezi nimi však patří k vyšší třídě. Tělo je plastové, ale působí vcelku dobře, dojem je vylepšen lesklými prvky, ale pohled na minimum tlačítek hned říká, že Sony opravdu nemířilo do nejvyšších kategorií. Prvky jako krytka akumulátoru nebo výklopný blesk mají jen menší vůle. Fotoaparát překvapí docela kulatými tvary. Na těle je vidět přisvětlovací diodu, na ramenu výklopného blesku je pak mikrofon.

Objektiv Sony nabídne již zmíněný extrémní 63× optický zoom, ten ale začíná až na 24,5 mm. I to je velmi širokoúhlá ohnisková vzdálenost, ale konkurence přeci jen častěji začíná někde okolo 22-23 mm. Maximem je pak 1550 mm, což je opravdu hodně. Světelnost nijak nepřekvapí, při takových rozměrech a zoomu je spíše s podivem, že se Sony podařilo udržet ji alespoň na tak špatných hodnotách jako je F3,4 až F6,5 a nebylo to horší. Potěšující zprávou je to, že se zde našlo místo pro závit pro filtry s průměrem 55 milimetrů. Objektiv má irisovou clonu, jejíž maximální hodnota se plus minus pohybuje okolo F8 v závislosti na zoomu.

Na pravé straně vidíte tlačítko pro přepínání elektronického hledáčku (EVF) a LCD displeje. Automatiku byste zde hledali marně. Dále tu je tlačítko pro zapnutí fotoaparátu. Kolečko fotografických režimů je nezvykle vysoké, má poměrně výraznou aretaci jednotlivých poloh, přestože se s ním otáčí až neskutečně lehce. Vepředu je tlačítko spouště, ke kterému nemám výhrady pokud jde o stisk. Poloha namáčknutí je výrazně odlišena a domáčknutí vyžaduje poněkud silnější stisk, rozhodně ale ne nepříjemný.

Nepříjemné je však zpoždění spouště, které není vždy stejné, často se dost liší, ale i tak vás vrátí tak do doby sedm let zpátky. Na focení panningu raději zapomeňte. Než fotoaparát začne po zmáčknutí spouště fotit, předmět už bude dávno někde jinde. Našel jsem ale mírnou závislost. Pokud po zmáčknutí spouště nedáte prst ze spouště, ale pořád ji držíte, fotoaparát obvykle (ale ne vždy!) trpí na podstatně delší prodlevu než v případě, kdy spoušť jen zmáčknete a prst hned dáte pryč. Tehdy je obvykle (ale opět ne vždy) prodleva o něco kratší. Páčka zoomu má velmi jemný odpor, vyžaduje větší naklopení, aby začalo něco dělat. Je pouze jednorychlostní.

Přístroj je vybaven 3,0" LCD displejem, který má na dnešní poměry už trochu menší rozlišení 460.000 bodů (320×480 pixelů). Obraz je dostatečně kvalitní, pozorovací úhly ze stran a seshora jsou přiměřené, dochází k jemnému poklesu kontrastu. Zespoda se ale do značné míry invertují barvy, což je trochu ostuda. Kvůli CCD senzoru je hodně nepříjemný i smear efekt (svislé světlé, obvykle fialové pruhy v obraze), které se objevují při namáčknutí spouště v oblasti světlých objektů (nejen u slunce, jak je obvyklé, ale i u různých malých odlesků). Fotoaparát je vybaven i elektronickým hledáčkem, čímž se snaží probojovat do trochu vyšších tříd. Ten má ale jen 0,2" úhlopříčku a malé rozlišení 201.000 bodů. Detailů v něm tedy moc neuvidíte, má i znatelnější zpoždění než hledáčky v CSC fotoaparátech. Každopádně lepší takový hledáček než žádný.

Červené tlačítko spouští nahrávání videosekvencí, zpoždění je velmi výrazné, pohybuje se mezi 2 až 2,5 s. Nepříjemným překvapením je to, že Cyber-shot H400 u videa nekoriguje zkreslení obrazu, trpí tak na výraznou soudkovitost. Tlačítko MENU spouští klasické pěkné quick menu tak, jak jej známe z kompaktů Sony. Větší množství položek jej však dělá trochu nepřehledným a hlavní technické menu je poslední položkou tohoto quick menu.

Následuje čtyřsměrný ovladač. Směrem nahoru se nastavuje zobrazení displeje, vpravo je blesk, dole korekce expozice a nalevo pak samospoušť. Tu je nutné aktivovat po každém snímku znovu. Prostřední tlačítko čtyřsměrného ovladače slouží jako potvrzovací, případně spouští sledování objektů (AF tracking). Položky v menu lze nicméně potvrzovat i rychleji namáčknutím spouště a rovnou tedy při focení. Dole je ještě tlačítko pro prohlížení snímků a poslední tlačítko s ikonkou koše pro mazání fotografií.

Na pravé je vidět jen grip a ouško na provlečení popruhu.

Levá strana ukrývá druhé ouško na provlečení popruhu, malý reproduktor a krytku prostoru pro USB port. HDMI zde nenajdete. Na hledáčku vidíte jeho dioptrickou korekci a na těle fotoaparát také tlačítko pro vyklopení interního blesku. Je mechanické, blesk se tedy dá vyklopit i při vypnutém přístroji.

Vespod je kovový závit pro stativ a velká krytka prostoru pro akumulátor.

K napájení je využit Li-Ion akumulátor NP-BX1 s napětím 3,6 V a kapacitou 1240 mAh. Ten najdete např. i v oblíbeném profi kompaktu Cyber-shot RX100. Podporovány jsou paměťové karty typu SD, SDHC, SDXC a Memory Stick PRO Duo.

V balení najdete fotoaparát, krytku objektivu (ta je volně, nelze ji přidělat popruhem nebo šňůrkou), Li-Ion akumulátor, popruh, USB kabel, síťový kabel, adaptér a kupa malých manuálů.

Vzhledem k tomu, že jde o funkčně poměrně jednoduchý fotoaparát, nenajdete tu ani nějak nadměrné množství dialogů a různých menu. Základní obrazovka může (ale nemusí) obsahovat histogram, další ikonky jsou různě rozesety po ploše a působí neuspořádaně. Pravý snímek ukazuje quick menu fotoaparátu, kde se šipkami vpravo/vlevo vybírá konkrétní volba pro dané nastavení (potvrzuje se prostředním tlačítkem nebo ještě rychleji namáčknutím spouště). Poslední položkou v menu je vstup do hlavního technického menu.

Při otáčení horním kolečkem fotografických režimů se ukazuje i animace na displeji. Nutno říci, že je sice užitečná, ale občas také pěkně zdržuje. Pravý snímek ukazuje výběr scénických režimů.

Zde je natáčení videosekvencí a quick menu, které můžete použít. Nastavit lze barevné ladění (efekt), rozlišení a vyvážení bílé.

Hlavní menu má čtyři záložky, každá z nich pak několik nastavení. Vpravo vidíte zobrazení vyfocených snímků s maximem informací. Samozřejmě je možné zobrazení zjednodušit nebo nechat jen a pouze fotografii.

Základní seznámení s fotoaparátem Sony Cyber-shot H400 tedy máme za sebou, pojďme se v dalších kapitolách podívat, jak fotí.