Sony DSC-H10: nejen levný ultrazoom

Sférické zkreslení a vinětace

Nejprve se podívejme na vady objektivu související se zkreslením. Na nejširším ohnisku se objevuje typické soudkovité zkreslení. Zde se řadí k průměru, není to špatné, ale rozhodně ani dobré. Obrovskou radost udělá nejdelší ohnisko, které lze označit slovem bezchybné. Čáry jsou naprosto vodorovné, žádné poduškovité zkreslení není patrné.

ohnisko 38 mm

ohnisko 380 mm

Vzhledem k tomu, že fotoaparát nabízí velmi přesné dávkování i měření zoomu, nebyl tentokrát problém pořídit 10 fotografií vždy s přesným násobkem zoomu (38mm, 72mm, 108mm, ..., 380mm ohniskem). Pro lepší výsledky jsem tato měření provedl třikrát a mohl přesně průměrovat hodnoty vinětace v jednotlivých přiblíženích.

Algoritmus výpočtu probíhá následujícím způsobem:
Rozdělí fotografii bílé plochy na čtvrtiny, v každé z nich vypočte průměrnou hodnotu jasu. Poté už jen počítá rozdíl aktuální hodnoty jasu ve všech pixelech dané čtvrtiny fotografie od té průměrné, kde zdůrazňuje rozdíly na krajích. Toho dosahuji vážením těchto rozdílů pomocí souřadnic pixelu x^4+y^4 (na čtvrtou). Na kraji je "x" i "y" 1, počítá se tedy dvojnásobná hodnota rozdílu (1^4+1^4 = 1+1 = 2, v polovině je to pouze 0,5^4+0,5^4 = 0,0625+0,0625 = 0,125× násobek rozdílu). Výsledky jsem pak zprůměroval a zanesl do grafu.
Na nejširší ohnisko je tedy patrná vinětace ve všech rozích. Od 2× do zhruba 4× násobného zoomu je vinětace v rozích méně patrná, pak ale začíná nabývat na síle a to zejména v levých rozích.

Digitální šum

Velikost čipu 1/2,5" je s ohledem na rozlišení 8,0 megapixelu standard. Malý čip je sice levnější na výrobu, bohužel malé buňky jsou při takovém rozlišení dosti citlivé na šum. Některé fotoaparáty jsou na tom lépe, některé hůře. CyberShot DSC-H10 disponuje citlivostmi ISO 100 až ISO 3200, na fotografii disku CD půjde dobře vidět, jak si poradí s celistvými plochami i detaily v podobě malých písmen.

ISO 100

ISO 200

ISO 400

ISO 800

ISO 1600

ISO 3200

Fotoaparát potěší tím, že jak ISO 100, tak ISO 200 podávají poměrně dost dobré fotografie, které nemají vysoké hodnoty šumu. ISO 200 mírně barevně flekatí, ale co se týče rozdílů jasů i celkového dojmu z fotografie, jsou si obě citlivosti rovnocenné. ISO 400 způsobuje trochu ztrátu detailů a mírně vyšší flekatost, nicméně stále se zde nevyskytují šumivé tmavé pixely, takže i tato citlivost se dá velmi dobře použít.

Teprve ISO 800 přidává do obrazu znatelnou zrnitost, ale ta má příjemnou strukturu. Výrazně jasově lišící se pixely zde nenajdete (rozdíly jsou vyšší, ale rovnoměrné po celé ploše). Dalo by se to přirovnat k nějakému efektu v grafickém editoru, ale ne typickému šumu digitálních CCD čipů. Obraz kupodivu neztrácí barvy a i detaily jsou ještě celkem slušné. Neposkytuje už pěkné fotografie, ale s trochou pomocí odšumovacího software použitého s mírou by se dalo fotografiím trochu pomoci. Nepředpokládám, že by vznikly typické tmavé pixely po odšumění, nemají z čeho.

ISO 1600 je dost podobné citlivosti ISO 800, co se týče struktury šumu i jeho síly. Dokonce nabídne méně výrazné zelenofialové fleky. Na druhou stranu jsou již patrné silné ztráty detailů a rovněž barvy na tom nejsou nejlépe (viz červená písmena v pravém dolním rohu). ISO 3200 vypadá jak po silném odšumění (to však fotoaparát používá jen u časů 1/2,5 s a delších), fotografie nenabídne silně zrnité pixely, spíše větší shluky. Je zde ještě výraznější ztráta detailů i barev.

Nyní se podívejme na snímky bílé plochy. Vzhledem k tomu, že se jedná o levý horní roh, můžete posoudit také vinětaci.

ISO 100	ISO 200
ISO 400	ISO 800
ISO 1600	ISO 3200

Tyto obrázky vypadají mnohem hůře než předchozí fotografie CD. Zde je vidět, že ISO 100 nabízí ještě poměrně přijatelný šum, ISO 200 už přidává trochu tmavších pixelů a zejména více barevných fleků, což zhruba odpovídá předchozímu pozorování. U citlivosti ISO 400 je znatelná výrazná flekatost, ale zastoupení výrazně tmavších pixelů zde není přespříliš špatné, vytváří se spíše shluky. ISO 800 přidalo výraznou zrnitost, ISO 1600 pak odstranilo flekatost a na bílé ploše vypadá mnohem lépe než ISO 800. ISO 3200 je rozpité, rovněž s fialovými a zelenými obrazci. V následující tabulce pak vidíte naměřené hodnoty šumu.
Sám jsem byl velmi zaskočen těmito výsledky. ISO 100 a 200 už dle fotografií poskytují téměř stejné výsledky, tak se nelze divit i stejným hodnotám v grafu. Tyto hodnoty jsou však na 1/2,5" čip s rozlišením 8 megapixelů docela vysoké. Překvapivě si však lépe vede ISO 400, což je dáno právě tím mírným rozpitím detailů, které způsobuje nižší rozdíly jasů. ISO 800 je výrazně horší, vzpomeňte na výraznou změnu zrnitosti. U vyšších citlivostí úroveň rozdílů jasů klesá, fotografie jsou však také více rozmazané.

Dle těchto pozorování lze doporučit používání citlivostí ISO 100 a ISO 200, obě podávají dobré výsledky. V případě nutnosti by neměl být problém ani s ISO 400, které sice trochu ztrácí na ostrosti, ale se šumem jako takovým je na tom stále poměrně dobře (více než rozdíly jasu budou vadit barevné změny). Vyšší citlivosti už nebudou vypadat hezky, leda na černobílých fotografiích, kterým mohou dát zajímavý "šmrnc".

Vyvážení bílé

Testovací obrazec jsem fotil za denního světla v pokoji. Použil jsem automatické vyvážení bílé a posléze i všechny ostatní režimy. Za celou dobu jsem s vyvažováním bílé neměl mnoho problémů. Snad jen u portrétů v druhé kapitole bych uvítal trochu živější barvy.

automatické vyvážení	denní světlo
oblačno	zářivka 1
zářivka 2	zářivka 3
žárovka	blesk (bez odpálení blesku)
blesk (s odpáleným bleskem)

Fotoaparát nabízí 7 vlastních režimů vyvážení bílé, přidal jsem ještě fotografii z automatického vyvážení a pak jednu při nastavení blesk (s odpálením a bez odpálení). Vidíte, že automatika zapracovala dobře a obrazec na fotografii při automatickém vyvážení má pěkné barvy.

Měření rychlosti

Téměř jako ve všech oblastech, i v rychlosti patří fotoaparát k lehkému nadprůměru. Nepořídí tedy fotografie velmi rychle, ale dostatečně rychle na to, abyste to nepocítili jako nějaké zdržování. Odezvy jsou poměrně svižné, fotoaparát ostří rychle a nemá problémy s ukládáním na kartu Memory Stick.

• První snímek - 2,7 sekundy (Tímto údajem patří k rychlejším fotoaparátům, jen je nutno vyčkat, až fotoaparát celý naběhne, když se ukáže bílý rámeček zaostřování. Pak už můžete mačkat spoušť a snímek bude rychle vyfocen.)
• Snímek bez namáčknutí - 0,7 sekundy (Opět patří mezi lepší hodnoty, autofokus je dostatečně rychlý. Jsou však i trochu rychlejší fotoaparáty.)
• Snímek s namáčknutím - okamžité (Bez prodlevy)
• Přezoomování - 2,3 sekundy (Mírně horší čas než je obvyklé, na druhou stranu ale fotoaparát díky tomuto umožňuje velmi přesné dávkování zoomu zejména kolem nejširšího ohniska, takže trochu delší čas je akceptovatelnou daní a nepovažuji jej za stinnou stránku.)
• Sériové snímání - 15,4 sekundy na 27 snímků, cca 1,75 fps (Fotografování v plném rozlišení, vysokorychlostní režim však k dispozici není. Focení je omezeno pouze kapacitou karty.)
• Expoziční bracketing - 1,9 sekundy na 3 snímky, cca 1,6 fps (Vyfotí snímek s 3 různými expozicemi ve zvoleném rozsahu, 3 snímky pořídí za necelé 2 sekundy.)

Vidíte sami, že uvedené časy patří spíše k tomu lepšímu. Celkově fotoaparát působí poměrně svižným dojmem, i když procházení v menu je trochu sekané. Cyber-shot DSC-H10 zklame pouze v módu prohlížení. Překlikávání mezi fotografiemi může být ještě poměrně rychlé, pokud si nenecháváte načíst každou fotografii v plné kvalitě, ale jen v orientačním náhledu.

Horší je to s přiblížením. Stisknete tlačítko zoomu, fotografie se trochu přiblíží, zasekne se a až pak se začne dále přibližovat. Tentýž princip je i na počítačové klávesnici, budete-li držet nějakou klávesu, nejprve se napíše jednou a až po chvíli se začnou rychle psát držené znaky. Podobně je to i u tohoto fotoaparátu a upřímně řečeno, dostat se do plného přiblížení v prohlížecím módu chce notnou dávku trpělivosti. Ani posouvání fotografie po přiblížení není právě svižné, škoda.

Optický a digitální zoom

Rozsah ohnisek fotoaparátu Sony Cyber-shot DSC-H10 je poněkud zvláštní. Nabízí 10× násobný optický zoom, což jej posouvá do jakési neurčené kategorie. Není to už ani běžný kompakt, rovněž má ale trochu dál k dnešním ultrazoomům, které mívají většinou 15× násobný zoom a více. Je to takový "menší ultrazoom". Každopádně s 10× přiblížením se dá velmi dobře vyhrát, bohužel objektiv začíná až na velmi vysokých 38 mm, takže budete mít často problém vměstnat objekty do fotografie. Úhel záběru je prostě malý. Lze to vidět už i z následující fotografie:
Jen pro představu, s 35mm objektivem bych při stejné spodní linii fotografie viděl silnici nahoře a dokonce i první patro panelových domů v pozadí (viz některé starší recenze). Nevím, co Sony k tomuto kroku vedlo, ale 38 milimetrů je opravdu moc. Samozřejmě to má i jednu výhodu. Při takovém základním ohnisku stačí i 10× násobný zoom k tomu, aby bylo dosaženo poměrně výrazné přiblížení, zde konkrétně 380 mm.
Vidíte, že 10× násobné optické přiblížení umožňuje mnohem větší možnosti než objektivy klasických kompaktů a díky již zmíněnému dlouhému základnímu ohnisku (380mm při největším přiblížení) se obraz již moc neliší od klasických ultrazoomů.
Sony nabízí pouze 2× násobný digitální zoom. To je poměrně rozumné, neboť kvalita fotografie se při tom zhorší jen minimálně a výsledek je uspokojivý a použitelný. Použití smart zoomu umožní dosáhnout až 5,1× přiblížení, ale to pouze ve VGA režimu (640×480), jde tedy o pouhý výřez z fotografie.

Protisvětlo

Focení v protisvětle zvládá Sony Cyber-shot DSC-H10 poměrně dobře. Nikde nejsou patrné odlesky objektivu a díky technologii D-R pro zvýšení kresby ve stinných místech jsou fotografie v protisvětle o něco lépe vykresleny než obvykle. Samozřejmě ani tato technologie není všemocná.

Noční scéna

Vzhledem k bohaté nabídce manuálních nastavení, konkrétně tedy expozičního času i clony, je tento fotoaparát velmi dobrý pro fotografování nočních scén. Může za to zejména možnost volit expoziční čas až 30 sekund. Clona je pouze dvoupolohová, takže příliš legrace nenabízí, ale i tak se s ní dá vyhrát.
U této fotografie jsem už čas trochu přehnal. Bohužel díky dvoupolohové cloně jsem nemohl jen trochu přidat. Maximální clona F8 z fotografie zase téměř úplně vymazala panelové domy a zůstala jen okna. Fotografovi pak nezbývá než si hrát zejména s časem.

Standardní scéna

Tentokrát standardní scéna příliš dobře nevyšla. Mohla za to ale denní doba, fotografie byla pořízena ráno, kdy ještě na budovu svítilo slunce z boku a tedy celá přední strana byla ve stínu. Má tak mdlé barvy a vypadá mírně podexponovaně. Přitom obloha a tráva jsou exponovány poměrně dobře.