Selfietida, která vznikla žertem, možná opravdu existuje

Koncem března roku 2014 vyšel článek, podle něhož měla ameciká asociace psychiatrů American Psychiatric Association (APA) uznat selfietidu (selfitis) jako skutečnou mentální poruchu. Podle článku mělo být nadměrné focení sebe sama projevem psychické poruchy. Později se ukázalo, že nic takového jako je selfietida ve skutečnosti (prozatím) neexistuje a ani to tedy nikdo neuznal jako nemoc. Ledy se však pohnuly a vědci skutečně začali pátrat po tom, zda by taková nemoc mohla existovat.

 

 

 

Janarthanan Balakrishnan a Mark D. Griffiths se pustili do bádání a napsali o problému článek, který jim dokonce vydalo nakladatelství Springer (to vydává články pro velké množství klasických vědeckých konferencí konajících se po celém světě).

 

Tito vědci na základě rozhovorů s 225 indickými studenty vytvořili metriku nazvanou Selfitis Behavior Scale (SBS), kterou později validovali na dalších stovkách studentů. Ta umožní snáze změřit, do které ze tří skupin selfietidy daný člověk patří. Toto rozdělení se shoduje s původním hoax článkem. První skupina je na hranici, kdy člověk vyfotí alespoň tři selfie denně, ale obvykle je nepublikuje. Akutní selfietida znamená, že fotí více než tři selfie snímky za den a všechny z nich publikuje na sociálních sítích. Chronická selfietida se má vyznačovat nekontrolovatelným nutkáním se pořád fotit po celý den a dávat na sociální sítě přes 6 snímků každý den.

 

Autoři nicméně sami přiznávají, že jejich studie je značně nedokonalá a brala v potaz pouze několik set indických studentů ve věku kolem 20 let a pokud by SBS metrika měla být zavedena do praxe, chtělo by to rozsáhlejší výzkum i v dalších skupinách lidí (různých stupňů vzdělání, jiných věkových skupin i národností). Ať tak či onak, chtějí přispět k tomu, aby se o problému začalo odborněji mluvit a možná za nějakou dobu bude selfietida skutečně oficiálně uznanou mentální poruchou. Pro zajímavost připomeňme, že WHO chce jako oficiální chorobu uznat i závislost na počítačových hrách.

 

Zdroj: dpreview.com, springer.com