Technologie termosublimačního tisku
18.9.2008, Michal Učeň, článek
V rámci naší tematické přílohy zaměřené na fototiskárny se podíváme na trochu teorie. Zatímco u klasických tiskáren je jejich princip docela dobře známý díky jejich rozšíření, s termosublimačním tiskem se setkáváme méně často a způsob nanášení barvy tak nemusí znát každý. A právě o principu termosublimačního tisku pojednává tento článek.
Termosublimační tisk vlastně není žádná novinka, tato technologie se v průmyslu využívá už léta. Vynalezen byl už v roce 1957, což je překvapivě podstatně dříve než laserový (1969) a inkoustový (1976) tisk, který se dnes v praxi využívá asi nejčastěji. Jeho využití zdaleka nezačínalo u tisku fotografií, ale používal se například v medicíně nebo v umění. První termosublimační tiskárnu pro běžné uživatele pak uvedla na trh firma Alps Electric, cena se pohybovala od 500 až 1000 USD. Vysoká cena odpovídala faktu, že se jednalo o novinku na trhu.
Dnes už je tento typ tiskáren vyráběn celou řadou výrobců a cena začíná na přijatelné hranici 1000 Kč, lepší modely pak stojí kolem 5000 Kč a profesionální se už pohybují v řádu desítek tisíc korun. V současné době se využívají kromě domácích fotolabů také na potisk látky. Termosublimační tisk se tak stal i významnou technologií v textilním průmyslu.
Termosublimační tiskárna (v angličtině dye-sublimation printer nebo zkráceně dye-sub printer) funguje na principu zahřátí speciální pásky a otisknutí na médium, které kromě speciálního fotopapíru může být třeba ve formě zmíněné látky či třeba plastové kartičky (samozřejmě ne u běžných domácích fototiskáren). O přenos barvy se tedy stará páska a tisková hlava, která ji nahřeje na určitou teplotu a následně se barva otiskne na papír.
Nejčastěji se využívá pásky typu CMYO (Cyan - azurová, Magenta - purpurová a Yellow - žlutá, Overcoat - ochranná vrstva), což je vlastně obdoba více známého spektra barev CMYK. Princip je podobný inkoustovým tiskárnám - skládáním barev se dosáhne daného odstínu konkrétního bodu tištěné fotografie. V porovnání s jinými typy tiskáren je ovšem nanášení postupné, tedy po jednotlivých barevných složkách. Toner ve formě pásky tak postupně nanese azurovou, purpurovou a žlutou barvu, přičemž se jedná o jednorázové použití, nelze tedy již s použitou částí pásky opakovaně tisknout.
Termosublimační páska bývá ve formě rolky, takže nelze zpětně využít některá nevyužitá pole.
Rozdíl mezi skladbou barev CMYO a CMYK je právě v poslední složce, která je u druhého zmiňovaného složení ve formě černé barvy, zatímco u CMYO se jedná o transparentní vrstvu. Ta je ovšem v případě termosublimačního tisku velmi důležitá, protože zajišťuje nanesení povrchové ochranné vrstvy (často je připodobňována k laku). Brání zejména vyblednutí v důsledku působení UV záření a vlastně je to důvod, proč se fotografie vytištěné termosublimačním tiskem asi nejvíce podobají těm klasickým. Oproti inkoustovému tisku je navíc podstatně vyšší odolnost proti vodě, která je prakticky srovnatelná se zmíněnými fotkami z klasických fotoaparátů.
Možná vás napadne, že by černá barva mohla na fotografii hodně chybět a že se i přes složení všech tří barevných složek nemůže jednat o dobré barevné podání. Máte v podstatě pravdu, těžko udělat z tří barev skutečnou černou. Nicméně výsledek je v případě současných tiskáren velmi dobrý, záleží však na konkrétním modelu. V praxi se dnes také využívá současné aplikace černé barvy s ochrannou vrstvou, což zmíněný problém řeší.
Termosublimační pásky mohou být různého typu.
Proces sublimace je v podstatě změna skupenství z pevného na plynné bez kapalného mezistupně (příkladem ve fyzice bývá přeměna suchého ledu v pokojové teplotě). V případě tiskáren tedy dochází k nahřátí pásky pomocí tiskové hlavy a přeměnu barvy na plyn, který se prakticky hned přenese na papír a opět přemění na pevné skupenství. Páska je většinou z celofánu a jsou na ní již popsané čtyři části (tři barvy a ochranná vrstva). Velikost každé části pak odpovídá přesně velikosti média, tedy výsledné fotografie. Tiskárnou tedy projede fotopapír hned čtyřikrát a postupně jednotlivým skládáním barev a zakonzervováním vznikne fotografie. Množství přenesené barvy záleží na teplotě tiskové hlavy, která se dynamicky mění podle toho, co je na fotografii.
Schéma termosublimačního tisku.
Výhodou oproti inkoustovému tisku není jen delší životnost a odolnost fotografií, ale také podstatně lepší barevný gamut, který termosublimační tiskárny umí. U inkoustových tiskáren je skládání barev založeno na velikosti a (nebo) počtu bodů, protože nelze nijak ovlivnit odstín tištěné barvy. Nelze je také díky jejich neprůhlednosti překrývat. Tisková hlava u termosublimační tiskárny má možnost změny teploty, čímž se mění i odstín aplikované barvy (většinou 256 úrovní). Také je zde výhoda v průhlednosti, takže je možné barvy překrývat a dosáhnout tak velmi dobrého výsledku, který je srovnatelný s profesionálním fotolabem.
Falešný mýtus v oblasti termosublimačních fototiskáren se týká podstatně nižšího rozlišení oproti jiným typům tiskáren. Důvodem je fakt, že díky plynulému nanášení barev není nutný tak velký počet bodů pro oklamání oka. V praxi tedy například 300 dpi u termosublimační tiskárny odpovídá rozlišení 4800 dpi u inkoustové. Dalším pozitivem termosublimačních tiskáren je vlastně i suchý tisk, což umožňuje "použití" fotografií ihned po vytištění a není také nutné čistit tiskové hlavy.
Rozdíl technologií nanášení barev mezi termosublimačním a inkoustovým tiskem.
Jsou zde ovšem i nevýhody, i když v případě tisku fotografií je jich poměrně málo. Jedním z problémů je to, že médium musí vždy odpovídat velikosti pásky a není tak možná žádná flexibilita. Pásky na jedno použití zase nepotěší ochránce životního prostředí, protože již použitou pásku nelze snadno recyklovat. To by v malém množství až tak nevadilo, ovšem pásky se využije docela hodně a navíc se nemusí některá barevná část při tisku vůbec použít a bude znehodnocena.
Z otisku na použité pásce můžete snadno zjistit, co bylo tištěno. V kombinaci se zhoršenou recyklací tak může být narušeno soukromí.
S tím je spojeno i plýtvání, protože jiné typy tiskáren mají výhodu v náplních, které jsou využívány v závislosti na náročnosti tisku. Páska tak má fixní náklady nehledě na využití nebo nevyužití dané části, zatímco ostatní typy tisku využijí náplň bezezbytku. Problém je také ochrana soukromí, protože na pásce zůstává otištěná fotografie a každý si tak může zjistit, co bylo vytištěno. To může být hlavní negativní vlastností, která znemožní rozsáhlejší uplatnění ve firmách pracujících s citlivými daty.
Rychlost tisku není přímo nevýhodou, protože tisk fotografií je náročný i pro inkoustové a laserové tiskárny. Ty jsou pravděpodobně mírně rychlejší, nicméně některé typy termosublimačních tiskáren už jim šlapou na paty. Tisk jedné fotografie je u levnějších modelů kolem jedné minuty, ty dražší pak celý proces zvládnou třeba do 10 sekund. Základním problémem je zejména chlazení tiskové hlavy při přechodu tisku z tmavšího na světlejší odstín, používají se proto různé chladiče, které proces urychlí, případně více tiskových hlav v jedné tiskárně. Rychlé nahřátí hlavy už tak náročné není.
Na závěr si v tabulce shrneme hlavní výhody a nevýhody termosublimačního tisku proti ostatním metodám. I přes přibližně stejný počet pozitivních a negativních vlastností se v současné době termosublimační tisk může pochlubit nejlepší kvalitou provedení, pokud tedy bereme v úvahu domácí uživatele. Otázkou jinou jsou samozřejmě náklady v porovnání s fotolabem, ostatně rozdíly jsme si mírně nastínili v úvodním článku tohoto tematického celku. Náklady na provoz pak budou součástí každé recenze. A nyní již slíbená tabulka:
Zdroje: Wikipedia, TheFreeDictionary, System insight
Dnes už je tento typ tiskáren vyráběn celou řadou výrobců a cena začíná na přijatelné hranici 1000 Kč, lepší modely pak stojí kolem 5000 Kč a profesionální se už pohybují v řádu desítek tisíc korun. V současné době se využívají kromě domácích fotolabů také na potisk látky. Termosublimační tisk se tak stal i významnou technologií v textilním průmyslu.
Princip termosublimačního tisku
Termosublimační tiskárna (v angličtině dye-sublimation printer nebo zkráceně dye-sub printer) funguje na principu zahřátí speciální pásky a otisknutí na médium, které kromě speciálního fotopapíru může být třeba ve formě zmíněné látky či třeba plastové kartičky (samozřejmě ne u běžných domácích fototiskáren). O přenos barvy se tedy stará páska a tisková hlava, která ji nahřeje na určitou teplotu a následně se barva otiskne na papír.
Nejčastěji se využívá pásky typu CMYO (Cyan - azurová, Magenta - purpurová a Yellow - žlutá, Overcoat - ochranná vrstva), což je vlastně obdoba více známého spektra barev CMYK. Princip je podobný inkoustovým tiskárnám - skládáním barev se dosáhne daného odstínu konkrétního bodu tištěné fotografie. V porovnání s jinými typy tiskáren je ovšem nanášení postupné, tedy po jednotlivých barevných složkách. Toner ve formě pásky tak postupně nanese azurovou, purpurovou a žlutou barvu, přičemž se jedná o jednorázové použití, nelze tedy již s použitou částí pásky opakovaně tisknout.
Termosublimační páska bývá ve formě rolky, takže nelze zpětně využít některá nevyužitá pole.
Rozdíl mezi skladbou barev CMYO a CMYK je právě v poslední složce, která je u druhého zmiňovaného složení ve formě černé barvy, zatímco u CMYO se jedná o transparentní vrstvu. Ta je ovšem v případě termosublimačního tisku velmi důležitá, protože zajišťuje nanesení povrchové ochranné vrstvy (často je připodobňována k laku). Brání zejména vyblednutí v důsledku působení UV záření a vlastně je to důvod, proč se fotografie vytištěné termosublimačním tiskem asi nejvíce podobají těm klasickým. Oproti inkoustovému tisku je navíc podstatně vyšší odolnost proti vodě, která je prakticky srovnatelná se zmíněnými fotkami z klasických fotoaparátů.
Možná vás napadne, že by černá barva mohla na fotografii hodně chybět a že se i přes složení všech tří barevných složek nemůže jednat o dobré barevné podání. Máte v podstatě pravdu, těžko udělat z tří barev skutečnou černou. Nicméně výsledek je v případě současných tiskáren velmi dobrý, záleží však na konkrétním modelu. V praxi se dnes také využívá současné aplikace černé barvy s ochrannou vrstvou, což zmíněný problém řeší.
Termosublimační pásky mohou být různého typu.
Proces sublimace je v podstatě změna skupenství z pevného na plynné bez kapalného mezistupně (příkladem ve fyzice bývá přeměna suchého ledu v pokojové teplotě). V případě tiskáren tedy dochází k nahřátí pásky pomocí tiskové hlavy a přeměnu barvy na plyn, který se prakticky hned přenese na papír a opět přemění na pevné skupenství. Páska je většinou z celofánu a jsou na ní již popsané čtyři části (tři barvy a ochranná vrstva). Velikost každé části pak odpovídá přesně velikosti média, tedy výsledné fotografie. Tiskárnou tedy projede fotopapír hned čtyřikrát a postupně jednotlivým skládáním barev a zakonzervováním vznikne fotografie. Množství přenesené barvy záleží na teplotě tiskové hlavy, která se dynamicky mění podle toho, co je na fotografii.
Schéma termosublimačního tisku.
Výhody a nevýhody termosublimačního tisku
Výhodou oproti inkoustovému tisku není jen delší životnost a odolnost fotografií, ale také podstatně lepší barevný gamut, který termosublimační tiskárny umí. U inkoustových tiskáren je skládání barev založeno na velikosti a (nebo) počtu bodů, protože nelze nijak ovlivnit odstín tištěné barvy. Nelze je také díky jejich neprůhlednosti překrývat. Tisková hlava u termosublimační tiskárny má možnost změny teploty, čímž se mění i odstín aplikované barvy (většinou 256 úrovní). Také je zde výhoda v průhlednosti, takže je možné barvy překrývat a dosáhnout tak velmi dobrého výsledku, který je srovnatelný s profesionálním fotolabem.
Falešný mýtus v oblasti termosublimačních fototiskáren se týká podstatně nižšího rozlišení oproti jiným typům tiskáren. Důvodem je fakt, že díky plynulému nanášení barev není nutný tak velký počet bodů pro oklamání oka. V praxi tedy například 300 dpi u termosublimační tiskárny odpovídá rozlišení 4800 dpi u inkoustové. Dalším pozitivem termosublimačních tiskáren je vlastně i suchý tisk, což umožňuje "použití" fotografií ihned po vytištění a není také nutné čistit tiskové hlavy.
Rozdíl technologií nanášení barev mezi termosublimačním a inkoustovým tiskem.
Jsou zde ovšem i nevýhody, i když v případě tisku fotografií je jich poměrně málo. Jedním z problémů je to, že médium musí vždy odpovídat velikosti pásky a není tak možná žádná flexibilita. Pásky na jedno použití zase nepotěší ochránce životního prostředí, protože již použitou pásku nelze snadno recyklovat. To by v malém množství až tak nevadilo, ovšem pásky se využije docela hodně a navíc se nemusí některá barevná část při tisku vůbec použít a bude znehodnocena.
Z otisku na použité pásce můžete snadno zjistit, co bylo tištěno. V kombinaci se zhoršenou recyklací tak může být narušeno soukromí.
S tím je spojeno i plýtvání, protože jiné typy tiskáren mají výhodu v náplních, které jsou využívány v závislosti na náročnosti tisku. Páska tak má fixní náklady nehledě na využití nebo nevyužití dané části, zatímco ostatní typy tisku využijí náplň bezezbytku. Problém je také ochrana soukromí, protože na pásce zůstává otištěná fotografie a každý si tak může zjistit, co bylo vytištěno. To může být hlavní negativní vlastností, která znemožní rozsáhlejší uplatnění ve firmách pracujících s citlivými daty.
Rychlost tisku není přímo nevýhodou, protože tisk fotografií je náročný i pro inkoustové a laserové tiskárny. Ty jsou pravděpodobně mírně rychlejší, nicméně některé typy termosublimačních tiskáren už jim šlapou na paty. Tisk jedné fotografie je u levnějších modelů kolem jedné minuty, ty dražší pak celý proces zvládnou třeba do 10 sekund. Základním problémem je zejména chlazení tiskové hlavy při přechodu tisku z tmavšího na světlejší odstín, používají se proto různé chladiče, které proces urychlí, případně více tiskových hlav v jedné tiskárně. Rychlé nahřátí hlavy už tak náročné není.
Na závěr si v tabulce shrneme hlavní výhody a nevýhody termosublimačního tisku proti ostatním metodám. I přes přibližně stejný počet pozitivních a negativních vlastností se v současné době termosublimační tisk může pochlubit nejlepší kvalitou provedení, pokud tedy bereme v úvahu domácí uživatele. Otázkou jinou jsou samozřejmě náklady v porovnání s fotolabem, ostatně rozdíly jsme si mírně nastínili v úvodním článku tohoto tematického celku. Náklady na provoz pak budou součástí každé recenze. A nyní již slíbená tabulka:
Výhody a nevýhody termosublimačního tisku oproti jiným metodám | |
Výhody | Nevýhody |
Delší životnost fotografií (ochrana proti UV) | Flexibilita formátu |
Vyšší odolnost i proti vodě | Složitější recyklace |
Lepší barevný gamut | Fixní náklady na fotografii |
Suchý tisk (okamžité použití fotografií) | Problematická ochrana soukromí |
Vzhled jako klasické fotografie | V některých případech rychlost tisku |
Zdroje: Wikipedia, TheFreeDictionary, System insight
