Akta o aktu 11: Bujné křivky a jiné vady

Bujné křivky a jiné vady

Takové a podobné otázky, byť pokládané zejména začátečníky ve fotografii aktu, kteří mají často problém, jak vůbec přemluvit ke spolupráci alespoň někoho, má asi stejný smysl, jako ptát se prodejce automobilů, jestli je lepší Ferrari 458 Italia, Jeep Wrangler nebo třeba Renault Master. Pokud bude mít dotyčný dobrou náladu, neodkáže vás do knihovny nebo ještě jinam, ale vysvětlí, že docela prostě jak kdy, jak kde a jak pro koho.

U aut se to zdá být nakonec docela pochopitelné a nevěřil bych, že v tom může mít někdo zmatek, kdybych na vlastní uši kdysi neslyšel sličnou moderátorku jednoho publicistického magazínu, která se s upřímným zájmem v očích ptala v období žní větry ošlehaného kombajnisty, který že to kombajn je v současnosti nejmódnější. Přál bych vám vidět jeho obličej a jen doufám, že šlo tehdy o pouhé přeřeknutí.

Pokud jde o typy a tvary aktových modelek (a v přiměřené míře i nutných odlišnostech i modelů), jsme té zmíněné módě ve skutečnosti mnohem blíž. I ideální tělesné formy totiž jejímu diktátu podléhají a tvary, které byly žádoucí ve třicátých letech minulého století, by těžko obstály o třicet let později, natož v dnešní době. Nesmíme ale ani na okamžik zapomínat, že tu mluvíme o zprůměrovaném obecném vkusu. Výhodou a zároveň prokletím současnosti nejen ve výtvarném umění je totiž obrovský vroucí guláš všech možných názorů, zdrojů, nápodob starého a osvědčeného, smysluplných i zcela zbytečných experimentů, návratů a retrovln, oslavných, upřímně míněných i sprostě vykradačských citací atd.
Přesný typ modelky a její konkrétní tělesné proporce si někdy vynutí už samotný nápad nebo obtížnější póza. Saudkovská modelka by asi nohu na umyvadlo takto nezvedla a kdyby ano, místo focení bychom nejspíš rychle hledali volného instalatéra nebo hasiče.
Má-li naopak akt vypadat například vyzývavě a sexy, musí tomuto zadání odpovídat i výběr vhodné modelky. Prodavačka odvedle nemusí být pokaždé tou nejvhodnější volbou jen proto, že je ochotná a má třeba zrovna čas. Póza a výraz, jaké u jednoho typu dokonale zafungují, budou v případě jiného modelu působit směšně. Dokonalé tělo se tady předpokládá, kvalitní pleť vás zbaví spousty následné otrocké práce v počítači. Zde prakticky neretušovaná zdrojová fotografie.

Před sto lety bylo mnohem snadnější tvrdit o nějakém díle, že je klasické, akademické, nebo že se řadí do šuplíku nějakého toho moderního „ismu“. Dnes si může, alespoň v naší západní společnosti, každý (pokud nepracuje v cizím žoldu), vymyslet naprosto, co chce a také to dělá. Doba jednotných škol a tvůrčích směrů se závaznými pravidly je ta tam, anebo má jepičí životnost s minimálním vlivem na okolí. Veřejnost je současným uměním přesycená anebo mu nerozumí, a bez jasně daných a obecně známých pravidel a hodnotících kritérií ani není divu.

Odpovědět proto na otázku z úvodu, jakou postavu má mít ideální modelka aktů, je mnohem těžší, než v minulosti prostě proto, že existuje mnohem víc správných odpovědí! Jan Saudek by jistě odpověděl, že musí mít co největší zadnici a mohutná sloní stehna, jeho bratr Kája, kdyby ještě mohl tvořit, by dal určitě přednost mocnému a vzhůru trčícímu poprsí. Ivan Pinkava by nejspíš hledal propadlé tváře a temné hluboké oči, vystouplá žebra a duši jako nafukovací sportovní halu. Helmut Newton by se ani nepodíval na modelku, pokud by nebyla štíhlá, s dokonale souměrnými velkými ňadry a s nohami dlouhými jak týden bez víkendu. I takto dokonalým tělům ale ještě navíc nechával nalepit i před focením šatů (tedy nikoliv přímo aktů) na prsa umělé bradavky několik důležitých centimetrů nad ty skutečné, jen proto, aby se pod látkou rýsovaly co nejvýše. I dokonalost jde totiž ještě vždycky zdokonalit víc.

Miroslav Tichý, jako náš v současnosti asi ve světě nejuznávanější český (byť z moravského Kyjova) „umělecký“ fotograf aktů, si modelky příliš vybírat nemohl. Dokázal si ale vystačit po celé dlouhé roky s takřečenými „ženami z lidu“, u kterých mu stačilo, když se zpod sukně vyloupl horní okraj punčochy, zadek v laciných bavlněných kalhotkách, nebo během převlékání plavek na koupališti možná ještě něco málo více. Přiznejme si ovšem, že i tak mají jeho po všech stránkách naprosto nedokonalé momentky mnohem větší kouzlo, než mnohé naše (a vaše) dokonale promyšlené a exponované „budoir akty“ s obrovskou a drahou výpravou.

Můžete nesouhlasit a můžete mluvit o obrovské roli náhody, o snaze dnešních kurátorů o vlastní zviditelnění, ale já bych bez váhání podepsal větu z jedné recenze Tichého výstavy v Pařížském Centre Pompidou, v níž se mluví o tom, že se v Tichého celoživotním díle unikátně koncentrují kompletní dějiny fotografie a že v celé poválečné historii fotografie (a pozor, nyní nemluvíme o českém a moravském rybníčku) nenajdeme originálnějšího autora, lhostejno, že nejspíš ze značné části nevědomého. A vystačil s postavami modelek, jakou má doslova každá žena kolem vás! Co tedy dál řešit, nemáme-li jeho oči?

Ponaučení, které si z těchto několika málo extrémních příkladů můžeme pro vlastní snažení odnést, je jednoduché a zároveň složité, jako i ostatní zázraky i pekla jakékoliv vážněji míněné výtvarné tvorby. Vybírejme modelku na základě toho, co s ní chceme dělat. Míněno před fotoaparátem, jinde budeme nejspíš volit na základě odlišných kritérií. Usmíváte se, jde ale o vážnou věc a napsal jsem to schválně přesně takhle! Spousta fotografů se totiž právě v tomto okamžiku plete a rozhoduje chybně!

Bujná ňadra dmoucí, stejně jako smyslné rty nebo provokativní pohled, umělé řasy a podobné na první pohled atraktivní přírodní i umělé tělesné partie budou spolehlivě strhávat pozornost od sebevážněji míněného projektu. Co se ideálně hodí pro erotickou fotografii (a přiznejme si zde mezi sebou, že osmdesát procent amatérských nadšenců do fotografie aktu po ničem jiném ani netouží), může na „seriózní“ fotografii, určené například pro architektonické dotvoření veřejného prostoru nebo minimalistického moderního interiéru působit vysloveně rušivě.
Při výběru nejvhodnější modelky se můžeme ubírat zhruba dvěma hlavními směry. V prvním případě nezáleží na podobě obličeje ani na jiných schopnostech modelu, než na fyzické dokonalosti těla nebo jen jeho jedné konkrétní partie. Ještě lepším termínem, než dokonalost, je ale v tomto případě vhodnost, protože co autor, co nápad, to jiné požadavky. Stejně dobře by v těchto případech vyhověla i příslušně ohebná figurína. Pro model může jít o fyzicky namáhavou práci.
Druhou možností je pracovat i s tváří a výrazem modelu. Tělesné proporce jsou důležité i tady, daleko významnější je ale odpovídající schopnost práce s mimikou, výrazem, s vcítěním. Ideální modelka pro tento typ aktu bude dobrou až vynikající herečkou. Disponuje-li navíc i fyzickou krásou, vypadá to na ideální kombinaci, u některých aktů bude ale naopak provokativně krásné tělo překážkou, protože diváka spolehlivě upoutá a může odvádět pozornost od závažnější myšlenky. Záleží také na určení snímku. Zábavný, humorný, erotický nebo reklamní akt klade na model zcela jiné požadavky, než akt sociálně burcující nebo třeba protiválečný.

Určitě není dobré řešení, mít vlastní projekt, podrobnou představu o budoucím aktovém souboru, a pak použít první volnou modelku nebo přítelkyni, ochotnou se svléknout. Byla by obrovská náhoda, kdyby myšlenka díla (nejde-li jen o plytké zobrazení nahoty nebo další momentku do soukromé sbírky obnažených slečen) konvenovala s prvním modelem, který nám přijde do cesty. Pokud nemáme možnost nebo docela prostě jen dostatečnou trpělivost, najít ideální model pro náš nápad, je lepší úplně obrácená cesta: Nechat se inspirovat typem modelu, mít třeba v zásobě řadu nápadů, náčrtků a skic s různě vyvinutými těly, z nichž pak v příslušné situaci vybereme ten vhodný.

Nebo i bez předchozího plánování prostě a jednoduše citlivě a pokud možno originálně vyzdvihnout přednosti nebo zajímavé zvláštnosti konkrétního těla, zatímco potlačíme jeho vady a omezení. Ani akt ale nemusí být pokaždé jen obecně líbivý, dokonce by snad při náročnější tvorbě ani neměl být. Pak nemusíme maskovat ani ty „vady“ a lze je zobrazit jako otisk reality, protest či memento, vnější projev stavu vlastního nebo cizího nitra, symbol a podobně.

Ve skutečnosti ale už tím, že fotografujete různé modely a fotografujete je různě, pokaždé podle okolností nebo náhodné souhry konstelací, nápadů a nabízejících se možností, prozrazujete na sebe, že nejspíš nejste natolik výraznými tvůrci nebo dokonce osobnostmi, že nemáte nosnou a urputnou dlouhodobou myšlenku, která vás nutí tvořit tak, a ne jinak. Právě její absencí se totiž většina nás, běžných fotografů (lhostejno, zda amatérů nebo profesionálů) liší od autorů z nejvyšších pater geniality, z nichž některé jsem zmínil výše. Jejich díla se totiž i ve své různorodosti poznají, jejich styl se i ve své proměnlivosti nemění, jejich modely jsou svými typy a proporcemi pro tyto autory charakteristické, stejně jako ostatní atributy jejich děl.
Široké boky a plné tvary určitě nejsou na seznamu ideálních proporcí klasické krásky současnosti. Přesto může i takový model, je-li tvárný a talentovaný, spolu s vámi vytvořit obecně líbivou aktovou fotografii. Kromě zvlášť vybrané pózy dodalo zde potřebnou atraktivitu i tvrdé (a případné problematické detaily skrývající) světlo. Ideální příklad fotografického stylu třeba pro starší nebo fyzicky ne zcela dokonalé soukromé zájemkyně o vlastní akt.
V kontrastu s předchozím modelem možná téměř chlapecká postava, ovšem bravurní pohybový talent a něžnost výrazu předurčuje tuto modelku v oblasti aktu mezi elitu.
Pro „bio“ aktové fotografie v reálném přírodním prostředí potřebujete model, který dokáže fungovat i bez tuny afektovaného líčení, bez vysokých podpatků, erotického prádla a dalších podobných klišé. Nesmí se bát hmyzu ani lehnutí do pichlavého sena. Nevyholený klín této konkrétní modelky napovídá, že svůj postoj k přírodě jen nepředstírá, a k vyznění snímku se mimořádně dobře hodí.