Úpravy fotografií v PC, 2.díl - zesvětlování, ztmavování

Není pochyb o tom, že dnešní automatické měření expozice vestavěné v digitálních fotoaparátech je velmi přesné a dokáže si poradit s celou řadou situací. Není ale též pochyb o tom, že se občas splete a jak už to bývá, obvykle u fotografie na které nám záleží. Nezbývá potom, než opravit chybnou expozici v PC i za cenu její nižší výsledné kvality a kresebnosti snímku.

Avšak i pokud se nám povede zcela přesná expozice tak se může stát, že důležité části fotografie (např. obličeje) jsou příliš tmavé. Světlejší snímek by to přitom nespravil, protože potom by světlé části byly již přeexponované. Nezbude, než lokálně zesvětlit či ztmavit části snímku a tak snižovat nepříjemně vysoký kontrast mezi tmavými (pro lidského pozorovatele ale důležitými) a světlými oblastmi.


Samostatnou kapitolou tonálních úprav fotografií je ryze subjektivní hledisko, kdy úpravami často přikrášluje scénu. Úpravy potom neslouží k opravě expozice, ale k ryze subjektivnímu vyjádření nálad snímku. Často se např. ztmavuje obloha, která potom působí dramaticky a sytě, u letních snímků až pohlednicově.

To vše a mnoho dalších jsou důvody pro precizní tonální úpravy fotografií, na kterých vám záleží. V neposlední řadě – pokud presentujete více fotografií v řadě, je užitečné je tonálně srovnat i proto, aby série snímků působila vyváženě a rovnoměrně. Není nic horšího než barevně či tonálně rozházené fotky pořízené na jednom místě (např. v obřadní síni). Každý divák si totiž snadno všimne, že něco není v pořádku…


Když se řekne zesvětlit

I když budeme zde mluvit převážně o zesvětlování, zcela analogicky je možné hovořit o ztmavování fotografií – oba procesy jsou totiž symetrické. Metod zesvětlování je mnoho, první z nich - zesvětlení celkovým posunem odstínů do světlejších - slouží zejména k opravě podexponovaných fotografií. Ty se projeví „zdrcnutým“ histogramem vlevo a absencí bílých míst.


Metoda zesvětlení celkovým posunem odstínů do světlejších

Tato metoda má smysl v případě, že fotografie byla podexponována a v důsledku toho neobsahuje žádná bílá místa. Nejsvětlejší bod fotografie tedy není bílý ale jen šedivý. Posunem se zařídí, že nejsvětlejší šedé tóny se po zesvětlení stanou bílými, tmavé tóny se stanou šedými a zcela černé tóny zůstanou černé. To je možná překvapivé ale logické. Posun si lze představit jako vynásobení jasu určitým koeficientem a černá (odpovídá nule) vynásobená čímkoliv je stále jen 0.


Tato fotografie byla silně podexponována, což je vidět i na jejím histogramu, kde světlé tóny (šrafovaná oblast) zcela chybí. Nejsvětlejší tóny fotografie (socha) se mapují jen na šedou (střed histogramu). Přesněji řečeno, nejsvětlejším tónem je přeexponovaná lampa (ta se proto mapuje v histogramu zcela vpravo, kde je malý vrcholek u bílé) ale subjektivní lidské hledisko dává přednost soše. Lampa byla též asi příčinou toho, že automatika při stanovení expozice takto chybovala.


K posunu tónů do světlejších slouží nejlépe nástroj Úrovně (Levels, Ctrl+L). Jednak je vidět histogram a současně posuvníky pod ním umožňují označit nový a správný nejsvětlejší bod. Jinými slovy na histogramu označíte šedou, která se převede na bílou a úměrně k tomu se zesvětlí celý snímek. Číslo nahoře (zde 135) současně říká, že jste posuvník posunuli na šedou kódovanou jako 135 a tato se převede na bílou 255. Je-li zaškrtnut náhled, je změnu možné současně sledovat na obrázku.



Takto vypadá histogram po aplikaci příkazu Úrovně výše. Původní modrý histogram se roztáhl na celý rozsah a původně šedá 135 se převedla na bílou 255.

A takto vypadá fotografie po úpravě. Původně šedé tóny sochy se posunuly výrazně směrem do světel, tmavé tóny zůstaly téměř beze změny a lampa je logicky nadále přeexponována v bílé. Důsledkem takového masivního zesvětlení je ale výrazný růst šumu patrný zejména v tmavých tónech a také „zředění“ histogramu. To signalizuje, že v roztaženém histogramu jsou vynechány některé odstíny, které byly při roztažení přeskočeny. Proto je třeba používat tuto metodu s citem.

Míra o jakou se histogram roztáhne (jak moc se pravý bílý posuvník posune vlevo směrem do šedých tónů) je otázka odhadu, citu a náhledu snímku. Technicky vzato by se měl posunout na místo, kde histogram končí. V takovém případě se nejsvětlejší místo fotografie převádí na bílou, což je správně. Subjektivně ale vzato takto masivně zesvětlené fotografie nevypadají dobře a zesvětlení je již velmi silně vidět. V praxi se proto hledá kompromis – zesvětlit co nejvíc ale tak, aby zesvětlení nebylo ještě „do očí bijící“.

Obdobně u přeexponovaných fotografií je histogram „zdrcnutý“ vpravo a neposouvá se proto pravý bílý posuvník, ale levý černý. Tak jako se u podexponované fotografie opravuje bílý bod, tak se u přeexponovaných fotografií tímto opravuje černý bod.


Tato metoda skvěle funguje u běžných snímků (např. příroda či pláž), které obsahují černou i bílou. Při jejím použití je třeba být ale obezřetný v případech, kdy snímek předpoklad „běžné scény“ nesplňuje.





Závěr

Pokud otevřete do editoru fotografii jejíž expozice „se vám nezdá“, tak si nejprve vždy prohlédněte její histogram. Podle tvaru histogramu a charakteru snímku okamžitě zjistíte, zda má smysl výše popsanou metodou fotografii opravovat či nikoliv. V mnoha případech to fotografii velmi pomůže, nelze však tuto metodu aplikovat zcela mechanicky. Naštěstí ale změny jsou ihned vidět a lze je i odvolat („Zpět“), takže velké nebezpečí nehrozí.

Příště se podíváme na funkci Kontrast automaticky, která podobné opravy provádí automaticky. Její použití je tudíž velmi rychlé a pohodlné a současně jí lze použít i dávkově.