Fotografování lidí – 13.díl: portrét
13.6.2007, Roman Pihan, článek
V minulém díle jsme se zaměřili na fotografování části postav neboli torza. Dnes se podíváme na královskou disciplínu a sice portréty a skupiny osob.
Portrét
Těsný ořez pouze obličeje fotografovaného se nazývá portrét, přičemž hranice mezi snímky typu „hlava a ramena“ a portrétem není pochopitelně nijak ostrá. Vyplněním celého políčka snímku obličejem ale klade obrovský důraz na výraz fotografovaného, jsou silně vidět všechny doplňky, šperky atp. a jsou také zřejmé veškeré vady pleti a nedostatky líčení. Portrét klade také vysoké nároky na světlo, ohnisko a další technické aspekty. Portrét patří mezi nejintimnější kompozici při snímcích lidí.
Portrét může mít celou řadu podob – od klasických „na občanku“ až po zcela netradiční pojetí. Je to jen a pouze o nápadu a následné ochotě ho realizovat.
Velmi oblíbenou technikou je těsný ořez portrétu, kdy ani hlava není na snímku celá a jsou oříznuty i vlasy či temeno hlavy. Plocha pro obličej a výraz tak opět stoupá a navíc není třeba příliš řešit pozadí – obvykle z něj nic nezbude. Je-li portrét dostatečně těsný, není ani místo na řeč těla a pózu fotografovaného a tak například v domácích podmínkách improvizovaného ateliéru to je nejsnazší disciplína. Co je však třeba bezpodmínečně řešit je světlo – mělo by být dostatečně měkké (difúzní) aby nevytvářelo ostré stíny. Pochopitelně je třeba řešit i barvu světla a podle použitých světel vyvážit bílou barvu.
Těsný ořez umožní zvětšit plochu na to nejdůležitější a sice obličej. Současně zcela či téměř zcela zbaví snímek pozadí a tak ho není třeba řešit ani svítit.
Nejčastější kompozicí portrétu je snímání na výšku a zachycení celé hlavy. Je to sice klasické ale bohužel i nejméně atraktivní. Snímáním na šířku či zajímavým ořezem relativně k poloze hlavy modelu lze často vytvořit zajímavější snímek.
Tradičním pojetím na výšku nic u portrétu nezkazíte. Jiné kompozice jsou sice „odvážnější“, ale často zajímavější – netradiční.
Nejdůležitější části portrétu jsou oči, na které každý pozorovatel intuitivně a okamžitě zaměří svojí pozornost. Proto portrét musí mít oči ostré a to i v případě, že pracujete s malou hloubkou ostrosti a např. uši či vlasy na ramenou mohou již být rozostřeny. Ostření na oči je tak klíčovým ale přitom jednoduchým pravidlem. Snímky s neostrýma očima rovnou smažte. Pozor! Při výraznějším natočení modelu a malé hloubce ostrosti (běžně teleobjektivy nad 200 mm a clony kolem f/4 a menší) dokonce hrozí, že jedno oko bude ostré a druhé již ne!
Všimněte si velmi malé hloubky ostrosti – levé oko, vlasy a bižuterie jsou již rozostřeny. Tento snímek byl pořízen objektivem Canon EF 85 mm f/1.2L při cloně f/1.2 a tím pádem s hloubkou ostrosti kolem 2 cm!
Pamatujte také, že pokud nevytváříte vysloveně umělecké snímky, tak při portrétech je nezbytné čelní světlo – obvykle mírně shora a z úhlu. Další světla jsou vykrývací (fill-in) a vykrývají zastíněná místa. U studiových portrétů se často používá třetí světlo, které zezadu svítí do vlasů portrétovaného a tím rozzáří jeho vlasy a odpíchne je od pozadí. Zejména u světlých vlasů je to velmi žádoucí. Ty jsou totiž bez zadního světla obvykle šedé až „špinavé“. Jasné a světlé barvy lze dosáhnout právě zadním světlem. Dalším případným světlem je potom světlo osvětlující pozadí.
Typické svícení portrétů. Hlavní (čelní ) světlo M svítí do tváře portrétovanému. Světlo H je obvykle plošně velké vykrývací světlo. Místo světla H lze použít i odraznou desku a tím využít světla M odraženého do stínů modelu. Úzce směrové světlo B2 (komínek) slouží k nasvícení vlasů a světlo B1 k nasvícení pozadí.
Abyste si zadním světlem do vlasů nesvítili do objektivu, je obvyklé směrovat zadní světlo shora a mírně z boku (obvykle z opačné strany než je hlavní přední světlo) a opravdu jen do vlasů. K tomu se používá ve studiu tzv. komínek – světlo umožňující úzké směrování a tím zabraňující odleskům v objektivu. Pokud zezadu nasměruje na model silné normální světlo (např. halogen), můžete mít problémy jednak s ostrými stíny, s přepaly ale též s odlesky v objektivu.
Detail
Občas se podaří nalézt zajímavý detail lidské postavy či tváře, který bude sám o sobě zajímavý. Podstata síly detailů je v tom, že malý předmět vyplňující políčko fotografie působí velmi silně. Zaměření se na detail obvykle vyžaduje teleobjektiv nebo dokonce makroobjektiv. Počítejte také s velmi krátkými snímacími vzdálenostmi a tak model by měl vědět co a proč provádíte.
Zaměření se na detail lidské postavy či tváře (ruce, oči, rty atp.) může vytvořit zajímavý a působivý snímek i když pochopitelně model zůstane často anonymní.
Skupiny osob
Na opačném pólu portrétů či dokonce detailů stojí fotografování skupiny osob. Zatímco dvojice či trojice vyžadují určitý kompoziční plán a záměr (dá se mluvit o dvojportrétu či trojportrétu), velké skupiny osob vyžadují spíše zvládnutí skupiny a její rozumné uspořádání.
Fotografování skupin lze pojmout i vysloveně netradičně. V takovém případě nepůjde tolik o konkrétní lidi, ale spíše o nápad a záměr.
Při snímání dvojic či trojic se obvykle očekává, že mezi nimi je nějaký důvěrný vztah – např. otec a syn, sourozenci, přátelé, spolupracovníci, manželé atp. Charakter tohoto vztahu se logicky promítne do fotografie a určí vhodné a nevhodné kompozice. Nejsnazší, neutrální ale nejobyčejnější je uspořádání postav či hlav vedle sebe. Nudné kompozice se lze zbavit uspořádáním hlav do různých výšek, např. tím, že jeden sedí a druhý stojí za ním. Tímto způsobem lze vhodně uspořádat i trojici se stojícím členem uprostřed atd. Pokud mezi portrétovanými je důvěrný vztah (přátelé, rodina atp.) lze volit méně tradiční a těsné kompozice – hlavy u sebe, těsně se dotýkající těla, důvěrné objetí atp.
U dvojic a trojic jde zejména o vzájemný vztah aktérů. Vztah skutečný se potom logicky promítne do vztahů na fotografii.
Při fotografování velké skupiny osob se úloha fotografa mění hlavně na manažera, který se snaží neukázněnou a z fotografování lehce nervózní skupinu nějak usměrnit a uspořádat. Se snímkem není možné příliš otálet – skupina obvykle dlouho nevydrží. Aranžmá skupin je vhodné provádět symetricky od středu. Ve středu skupiny by tedy měli být umístěny nejdůležitější osoby – např. novomanželé a okolo nich symetricky ostatní svatebčané alespoň částečně podle jejich vztahů (např. rodiče u novomanželů atp.). Logicky také menší lidé by měli být vepředu.
U velkých skupin bude fotograf spíše organizátor/manažer. Jednat je třeba rychle, skupina dlouho pohromadě nevydrží.
Snímkům skupin často sluší mírný nadhled – navíc se snadněji zachytí všechny obličeje. Máte-li možnost, malé schůzky k nadhledu pomohou. Navíc pamatujte, že ve velké skupině vždy někdo mrkne, pořizujte tedy vždy 2 nebo i 3 snímky. Na skupinové fotografii bude také hodně vidět ISO šum, nastavte tedy ISO na rozumně malé hodnoty. U hodně širokoúhlých ohnisek navíc pozor na zkreslení na okrajích snímku. Proto pozor na objektivy zejména pod cca 28 mm. Pozor také na hloubku ostrosti – všichni ve skupině by měli být ostří!
Příště se podíváme na make-up a postprocessing.
