Akta o aktu 10: Barva ano nebo ne?

Barva ano nebo ne?

Technika kolorování, zpočátku čistě nouzové řešení, se později stala trochu podbízivou módou a ještě později, až do dnešní doby, jednou z posledních možností, jak dodat finálnímu dílu zdání autorské jedinečnosti a skutečné ruční práce. Není ovšem žádný problém daleko přesněji a pohodlněji kolorovat černobílé fotografie v počítači, takže i tohle zdání je často jen iluze.

Všechny podobné dohady mají navíc smysl jen tehdy, stojíme-li, například na výstavě, před originálním autorským dílem. Tvůrcem pečlivě vychytaný inkoustový tisk nebo ruční zvětšenina? Podobná setkání jsou ale v menšině, a pokud prohlížíme a hodnotíme fotografie pouze v časopisech nebo na webových galeriích, nepoznáme, pokud jde o techniku kolorování, zhola nic.

Když vznikla skutečná barevná fotografie, byla dlouho pro masy finančně nedostupná, nehledě na technické problémy s malou barevnou věrností a mizivou světlostálostí. Zatímco černobílé obrázky si náročnější fotografové většinou zhotovovali doma, s barvou se chodilo nejčastěji do komerčních laboratoří, a to až do nástupu digitální fotografie, která všechno rázem změnila. Upravit barevnou fotografii bylo najednou stejně snadné, jako tu monochromatickou (pochopitelně za předpokladu odpovídajícího software a postupně nabytých nových znalostí a zkušeností).

Nastaly ale rázem nové problémy s kalibrací jednotlivých komponentů tiskového řetězce. Vytisknout alespoň nějak barevnou fotografii bylo navíc náhle podstatně jednodušší, než zhotovit kvalitní černobílý snímek bez barevných posunů. To vše se ovšem postupně řešilo a většinou vyřešilo. Dnes již záleží jen na každém jednotlivém fotografovi, je-li ochoten se dostatečně vzdělat a příslušně investovat.

Již zmíněné profesionální minilaby nedokázaly sice nikdy nabídnout smysluplné lokální úpravy, rozsáhlejší možnosti volby potiskovaných médií, ani skutečně individuální přístup, díky své kapacitě a automatizaci však umí stlačit ceny na úroveň dříve nemyslitelnou. Ještě v dobách filmu při zpracování barvy nabízely ceny nižší, než u stejného černobílého formátu, protože ten zpracovávaly pro malý zájem zákazníků individuálně. Způsobily tím dlouho před nástupem digitální revoluce všeobecnou záplavu barvou. Černobílá fotografie se stala zdánlivě mrtvou. Redakce časopisů i novin, které před časem prošly díky novým možnostem ofsetového tisku stejnou barevnou revolucí, už nepřijímaly jiné, než barevné snímky ani od profesionálů. Černobílá fotografie byla vyhnána, zapomenuta a odsouzena do muzeí a pro retrospektivy starých mistrů.

Postupně se ale misky vah překlopily, jak už je jejich zvykem, zase na druhou stranu. Ne snad u obecné upomínkové fotografie. Tam hraje prim barva dodnes a nejspíš to tak již zůstane, protože pro maminky a dědečky mají informace navíc, které z černobílých snímků nevyčtou (kalhotky, které si Venoušek právě umazal, jsou jasně červené a ta zmrzlina pistáciová), cenu zlata. Náročnější fotografové, uvažující výtvarně, stejně jako profesionální grafici a designeři, ale naštěstí brzy začali zjednodušené černobílé spektrum postrádat a začalo se jim stýskat po jeho tajemnu, abstrakci, redukci obrazu na světlo a stín, po jeho poezii. Začali využívat zavrhovanou „zastaralou“ šedou škálu nejprve v umění a v reklamě, aby se nakonec, byť jen v menší míře, postupně vrátila i do novin a časopisů, stejně jako na internet a do moderních oborových slovníků.
Při použití levných trvalých nekalibrovaných zdrojů světla musíme počítat s barevným závojem, který není vždy snadné odstranit ani s použitím vyvážení bílé. Proč, o tom píšu níže v hlavním textu. Pokaždé však takový posun nemusí být jen na závadu. Naopak můžeme ocenit barevné sjednocení pleti a celkově příjemně teplou barevnou paletu. Nekombinujme toto světlo ale ve scéně s rekvizitami pestrých barev, protože na nich by posun působil rušivě a hned by se prozradil. Konkrétní fotografie je navíc upravena softwarovým filtrem, imitujícím texturu malířského plátna.
Akt v realistických barvách. Dojem opálené pokožky je umocněn kontrastem dvou doplňkových barev, oranžové (teplé) a modré (studené). Záběr rámuje neutrální bílá a opakuje se okrová plocha. Omezit barevnou škálu v reálných podmínkách je někdy obtížné, ale lze ho vždy doporučit. Obraz bude působit přehledněji a daleko výtvarněji, než barevné fotografie typu dovolená na tuniském tržišti, na níž se vzájemně překřikují veškeré odstíny barevného spektra.

A tak se situace postupně obrátila. Černobílá fotografie už nedominuje a nesnaží se konkurovat informační hodnotou a popisností své mladší barevné sestře. Stala se vzácnější, ale jaksi noblesnější a „vyšší“ cestou k zážitku z fotografického obrazu pro poučené a snad i běžnou konfekcí zhýčkané. Tomuto jejímu postavení nahrává i princip vzniku dnes drtivě převažující digitální fotografie. Obraz je v okamžiku záznamu (pokud uživatel ze speciálních důvodů nenastaví jinak) ukládán na paměťové médium prakticky vždy přímo v barevné verzi, čili všechny pořízené fotografie jsou dnes primárně barevné. Až následně, v klidu, u vybraných souborů, pro zvláštní potřebu, je u některých z nich barevná informace odstraněna.

Ve fotografii aktu je tento trend ještě daleko markantnější. Snaha o zobecnění, o potlačení příliš naturalistických detailů, o jistou míru abstrakce a zobecnění, to vše nahrává právě podání v odstínech šedé. Černobílý nebo obecně monochromatický (protože často posouvaný do teplých nebo studených odstínů) obraz je vážený a i laika jaksi předem nenápadně upozorňuje, že zde nejde jen tak o nějakou momentku nebo náhodný výcvak, ale o promyšlené dílo s vyššími ambicemi.

Tomuto pocitu nahrává i fakt, že moderní erotická i pornografická fotografie je (ze stejných důvodů, jako výše zmíněný Venoušek) téměř výhradně barevná. Stejně tak bývá, když už o ní mluvíme, téměř výhradně ploše a měkce nasvícena, to aby se ve stínu neutopil sebemenší tělesný detail. Pokud používám slovo téměř, je to proto, že i tento žánr má spoustu pater a i zde mají náročnější konzumenti rádi pocit, že oni mají lepší vkus než prostý dav a že i lechtivá fotografie a pornografie může být kvalitní a řemeslně dokonalá. Že je to pravda pravdoucí, si může ověřit každý, kdo porovná obsah časopisů typu Playboy nebo Penthouse s obrázky z českých ložnic nebo modelek z inzerátů na „intimní chvilky“.

V aktové fotografii budeme s barvou bojovat stejně, jako fotografové jiných žánrů. I tady je pro spoustu z nás černobílá škála snadněji pochopitelná a řiditelná. Říká se proto, že je snadnější zhotovit dobrou černobílou fotografii, protože nemusíme v okamžiku expozice hlídat a řešit tolik parametrů. Obecně lze souhlasit i s klasickou poučkou, že černobílá škála se hodí lépe tam, kde jde o hru světla a stínu, o atmosféru, tvary a křivky, nebo o tonální zjednodušení, zatímco scény postavené na barevném kontrastu a barevných vztazích budou v černobílém podání méně čitelné nebo docela nesrozumitelné.

Navíc ale akt ve fotografii přináší nové, specifické problémy. Nahá pokožka by měla na fotografii vypadat ve většině případů hladce, stejnorodě, sjednocena tonálně i strukturou. Toho je těžké docílit, protože reálné modely mají spoustu individuálních i lokálních odlišností, poškození, modřin, odřenin, neopálených míst, prosvítajících modrých nebo červených žilek atd. atd. To vše jako zázrakem zmizí, nebo je výrazně potlačeno, pracujeme-li v černobílém režimu. Výrazně nám to ušetří následnou retuš, která je však stejně prakticky v každém jednotlivém případě nezbytná. Je ale jistě rozdíl, strávíme-li nad jednou fotografií hodinu nebo pět.

Lidské tělo je barevně poměrně homogenní. Jeho odstíny se pohybují od hnědé přes okrovou, načervenalou až po téměř bílou. Ke zdůraznění takové jednoty lze využít i stejně nebo podobně zbarveného světla. Dojde k vytvoření záměrného barevného závoje, který opět pomůže zakrýt jednotlivé barevné odchylky. Nesmí nám ale vadit, že ke stejnému posunu dojde i u jinak barevných rekvizit, prádla, oblečení, prostředí a podobně. Nebo musíme podobné barevně kontrastní předměty ze scény vyloučit. Anebo je nasnímat zvlášť při realistickém bílém nasvícení a do obrazu vložit při editaci. Stejného efektu, jako s barevným světlem, lze dosáhnout i záměrně chybným vyvážením bílé ve fotoaparátu. Zkušební záběr, a jeho následná kontrola na displeji ihned napoví, pohybujeme-li se správným směrem.

Někdy jsme nuceni nasvítit akt světly s barevným posunem nezáměrně, nýbrž z donucení. Nejčastějším důvodem pro použití různých provizorních řešení, jako jsou žárovky, zářivky, baterky, svíčky, otevřený oheň atd., budou kromě zvláštních uměleckých důvodů zajisté finance. Záměrné barevné posuny jsou autorskou záležitostí, ty nezáměrné vyřeší opět vyvážení bílé. Jednoduše (ovšem nepřesně) přímo ve fotoaparátu, přesněji a dokonale lokálně měřitelně pak v počítači, pokud jsme ukládali data v surovém formátu. Vždy se však vyhneme nezáměrné kombinaci dvou a více zdrojů s různou barevnou teplotou! Může to být zdrojem chtěného efektu, ale realisticky vyvážit bílou v celém záběru už v takovém případě nedokáže nikdo!

A ještě jeden pozor! Při použití halogenových trvalých světel z hobby marketů, které jsou velmi oblíbené pro svoji cenu (i se stojanem vás celé světlo přijde na méně, než kvalitní kalibrovaná pilotní žárovka do profesionálního záblesku), bude vše na scéně silně zbarveno do žlutooranžova až červena. U objektů s jinou původní barvou to tolik nevadí, protože jejich odstín dokážeme alespoň částečně zrekonstruovat ve Photoshopu, ale u nahého lidského těla tomu je jinak. Protože, jak už jsme řekli, jeho přirozená barva je hodně blízká barvě takového světla, nebo je dokonce totožná, dojde na těchto místech často k přesycení červeného kanálu v barevném prostoru RGB. Takovou fotografii nezachrání ani pozdější snahy o barevné korekce. Kde totiž nic není (červený kanál se jeví jako černá placka), nejde nic posouvat.

Jediné řešení a záchrana takové fotografie spočívá často v převodu na černobílou (tentokrát ne z výtvarných důvodů, ale z nouze) tím způsobem, že data červeného kanálu zahodíme a použijeme pouze zbývající dva anebo samotný zelený kanál. Podobným způsobem se velmi elegantně zbavíme i značné části barevného šumu, který v podexponovaných místech při takovém svícení vzniká. I ten se totiž bude vyskytovat především v červeném kanálu. Tuto radu ocení především majitelé kompaktních nebo starších digitálních fotoaparátů, protože nejnovější zrcadlovky boj především s barevným šumem zvládají již bravurně.
Pro váhavce, kteří se nedokáží rozhodnout mezi barevnou a čistě černobílou podobou finálního díla, může být cestou oblíbený kompromis – silně potlačená, ne však zcela odstraněná barevná informace. Nezaměňovat s barevným tónováním, byť může být první dojem podobný. Tenhle postup je o velmi jemných barevných úpravách pro labužníky a vynikne zejména při kvalitním velkoformátovém tisku na fine art povrchy!
To, co obecně vnímáme u běžných fotografií jako typickou vadu, totiž snížený kontrast a absenci nejvyšších světel, může být jindy pro náročnější autory cestou k odlišení a „zjemnění“ tonální palety jejich aktů. Stačí vytvořit příslušný závoj, použít během snímání barevný filtr pro černobílou fotografii, nebo prostě násobit v editoru dvě vrstvy, z nichž jedna je čistou barevnou plochou. Stejný efekt vznikne, vytiskneme-li standardně upravenou fotografii na příslušně tónovaný nebo barevný papír. Lahůdka pro znalce!
Není nikde řečeno, že barevná fotografie musí mít pokaždé jen a pouze realistické barvy! Určitě záleží na účelu, ale v případě fotografické ilustrace nebo třeba díla pro výzdobu interiéru neplatí naprosto žádná omezení. A jestli je to ještě fotografie, nebo už fotografika či něco ještě horšího, neřešte. Podobnou diskuzi ponechte těm, kdo sami raději nefotografují a nezkoušejí nic, jen aby mohli zůstat nad věcí a neomylní.