Co Čech, to fotograf?
26.9.2011, Tereza Valtrová, úvaha
Fotím, fotíš, fotíme. S rozmachem digitální fotografie se této zálibě začal věnovat téměř každý. Ne všechny lze ale automaticky považovat za fotografy. Čím se opravdový fotograf odlišuje od člověka, který jenom mačká spoušť? Pojďme se nad tím zamyslet…
"… A je to tady, můj vlastní foťák! Dřel jsem celé léto jako mezek, abych si na něj vydělal, a teď je můj. Pojď sem, ty krásko, ukaž, jak mi budeš sedět v ruce…"
Tak takhle nějak začínal fotit můj táta. Byla to vášeň. Počítání expozice, rozmýšlení záběru, pak stisknout spoušť a bác! Snímek byl na světě. Samozřejmě nikdo netušil, jak záběr vyšel. Až po nafocení celého filmu a několika hodinách v temné komoře konečně držel v ruce fotku – ještě vlhkou a trochu překvapenou z toho náhlého zrodu. A černobílou.
Tenkrát bylo focení jiné než dnes. Jistě, byla to hrůza, všechno to čekání, neustálé utrácení za fotografický materiál, toho času a práce… Ale mělo to svoje kouzlo. Každá fotka byla pomalu rozbalovaný dárek. Nejprve očekávání, voňavá směsice těšení se a nervozity, potom touha, když vám obrázek pomalu rozkvétal pod rukama, a konečně radost z výsledku, pokud se záběr aspoň trochu povedl.
Být v dnešní době fotografem, to je snadné. Vyfotíte scénu a hned můžete zkontrolovat na displeji, zda se dílo podařilo. A znovu. A ještě. Kdo si dnes vzpomene, jaké to bylo, když vám v půlce skautského tábora došel film? Jak předpotopní! Dnes má každý prcek digitální fotoaparát s pamětí zvíci mnoha gigabytů. Moment? Ne, to bylo včera. Dnes už má přece každý zabudovaný foťák v mobilu, s čipem daleko přesahujícím deset megapixelů. Co bylo dříve výsadou několika málo nadšenců, to je dnes dostupné všem a bez rozdílu. A kdo se rozhlédne v davu, může s obdivem prohlásit: „Co Čech, to fotograf.“
A přece, jak si tak brouzdám internetem a prohlížím náhodné fotografie náhodných lidí, mám dojem, že se cosi vytratilo. Zmizela vášeň. Lidé fotí z radosti, jak je to snadné, či jen proto, že je to „in“. Někteří proto, aby mohli ukázat kamarádům, kde všude byli a koho všeho viděli tančit v podprsence na kašně po pár sklenkách Tequilly. Další proto, aby budili dojem oduševnělého intelektuála při lovu krasavic. Nebo prostě jen proto, že dostali foťák k narozeninám.
Své snímky potom nadšeně vystavují na odiv cizím lidem v očekávání chvály a poplácávání po ramenou. A mnohdy ho i dostanou. „No ne, fotografie zahradního lehátka. Jak hloubavé a původní,“ chválí se navzájem v tiché naději, že se pochvala znásobena vrátí, a úspěšně jim uniká to podstatné.
Přes všechny výhody a možnosti dnešní digitální fotografie je průměrná úroveň snímků nižší než v dobách minulých. To kvantita, vlastní dcera jednoduchosti, zastínila kvalitu. Ovšem jak praví staré čínské přísloví: „Snadnou cestou nedojdeš na vrchol“.
Někteří jen projdou kolem, jiní se dívají...
(18 mm, 1/100 s, F14, ISO 200)
Každý se cítí být fotografem, protože dokáže vytvořit barevný obrázek, ale jen málokdo se dívá, co vlastně vyfotil. Zato je každý připraven bojovat za svůj snímek, kdyby ho chtěl někdo hanět. Konstruktivní kritiku vnímají tito „umělci“ jako buržoazní pavědu a vždy mají v rukávu dost es typu „krása je subjektivní“ či „podívej se na svoje fotky“. Tento přístup je dnes běžný, avšak stěží můžeme takové lidi označit za fotografy…
Když si ale dám tu práci a projdu nějakých padesát, sto snímků, objevím pár fotografií, které mě uchvátí. Jejich autoři se na první pohled ničím neliší od ostatních publikujících – nemají lepší fotoaparáty, nejsou mladší či starší, nemají jiné vzdělání nebo více peněz. Přesto mají něco, co většině lidí chybí: vášeň pro fotografii.
Vášeň, která je nutí vláčet fotobrašnu stále s sebou. Která je táhne ven, ačkoliv je patnáct stupňů pod nulou a člověk by ani psa ven nevyhnal. Která je žene uprostřed noci na kopec, aby zachytili první sluneční paprsky z toho nejmajestátnějšího úhlu pohledu. Která je nutí hodiny nehnutě sedět v křoví, aby zachytili sojku v letu…
Je to vášeň, která dělá fotografa fotografem. Je to vášeň, která vás pudí hledat na svých fotkách nedostatky, která vám umožňuje přijmout kritiku od druhých a nutí vás fotit jeden záběr znova a znova, dokud nebude perfektní. Je to vášeň, která vás láká dívat se na věci kolem sebe jinýma očima a hledat krásu tam, kde jiní jen procházejí.
Ne, být fotografem není snadné. Fotografie je umění a jako každé umění vyžaduje odvahu, vytrvalost a lásku. Pokud to v sobě nemáte, pak z vás fotograf nebude. Můžete vědět úplně všechno o kompozici, mít perfektní fotovybavení a zjezdit všechny kouty světa, ale pokud v tom nebude vášeň, vaše fotky budou bez života.
Tak takhle nějak začínal fotit můj táta. Byla to vášeň. Počítání expozice, rozmýšlení záběru, pak stisknout spoušť a bác! Snímek byl na světě. Samozřejmě nikdo netušil, jak záběr vyšel. Až po nafocení celého filmu a několika hodinách v temné komoře konečně držel v ruce fotku – ještě vlhkou a trochu překvapenou z toho náhlého zrodu. A černobílou.
Tenkrát bylo focení jiné než dnes. Jistě, byla to hrůza, všechno to čekání, neustálé utrácení za fotografický materiál, toho času a práce… Ale mělo to svoje kouzlo. Každá fotka byla pomalu rozbalovaný dárek. Nejprve očekávání, voňavá směsice těšení se a nervozity, potom touha, když vám obrázek pomalu rozkvétal pod rukama, a konečně radost z výsledku, pokud se záběr aspoň trochu povedl.
Být v dnešní době fotografem, to je snadné. Vyfotíte scénu a hned můžete zkontrolovat na displeji, zda se dílo podařilo. A znovu. A ještě. Kdo si dnes vzpomene, jaké to bylo, když vám v půlce skautského tábora došel film? Jak předpotopní! Dnes má každý prcek digitální fotoaparát s pamětí zvíci mnoha gigabytů. Moment? Ne, to bylo včera. Dnes už má přece každý zabudovaný foťák v mobilu, s čipem daleko přesahujícím deset megapixelů. Co bylo dříve výsadou několika málo nadšenců, to je dnes dostupné všem a bez rozdílu. A kdo se rozhlédne v davu, může s obdivem prohlásit: „Co Čech, to fotograf.“
A přece, jak si tak brouzdám internetem a prohlížím náhodné fotografie náhodných lidí, mám dojem, že se cosi vytratilo. Zmizela vášeň. Lidé fotí z radosti, jak je to snadné, či jen proto, že je to „in“. Někteří proto, aby mohli ukázat kamarádům, kde všude byli a koho všeho viděli tančit v podprsence na kašně po pár sklenkách Tequilly. Další proto, aby budili dojem oduševnělého intelektuála při lovu krasavic. Nebo prostě jen proto, že dostali foťák k narozeninám.
Své snímky potom nadšeně vystavují na odiv cizím lidem v očekávání chvály a poplácávání po ramenou. A mnohdy ho i dostanou. „No ne, fotografie zahradního lehátka. Jak hloubavé a původní,“ chválí se navzájem v tiché naději, že se pochvala znásobena vrátí, a úspěšně jim uniká to podstatné.
Přes všechny výhody a možnosti dnešní digitální fotografie je průměrná úroveň snímků nižší než v dobách minulých. To kvantita, vlastní dcera jednoduchosti, zastínila kvalitu. Ovšem jak praví staré čínské přísloví: „Snadnou cestou nedojdeš na vrchol“.
Někteří jen projdou kolem, jiní se dívají...
(18 mm, 1/100 s, F14, ISO 200)
Každý se cítí být fotografem, protože dokáže vytvořit barevný obrázek, ale jen málokdo se dívá, co vlastně vyfotil. Zato je každý připraven bojovat za svůj snímek, kdyby ho chtěl někdo hanět. Konstruktivní kritiku vnímají tito „umělci“ jako buržoazní pavědu a vždy mají v rukávu dost es typu „krása je subjektivní“ či „podívej se na svoje fotky“. Tento přístup je dnes běžný, avšak stěží můžeme takové lidi označit za fotografy…
Když si ale dám tu práci a projdu nějakých padesát, sto snímků, objevím pár fotografií, které mě uchvátí. Jejich autoři se na první pohled ničím neliší od ostatních publikujících – nemají lepší fotoaparáty, nejsou mladší či starší, nemají jiné vzdělání nebo více peněz. Přesto mají něco, co většině lidí chybí: vášeň pro fotografii.
Vášeň, která je nutí vláčet fotobrašnu stále s sebou. Která je táhne ven, ačkoliv je patnáct stupňů pod nulou a člověk by ani psa ven nevyhnal. Která je žene uprostřed noci na kopec, aby zachytili první sluneční paprsky z toho nejmajestátnějšího úhlu pohledu. Která je nutí hodiny nehnutě sedět v křoví, aby zachytili sojku v letu…
Je to vášeň, která dělá fotografa fotografem. Je to vášeň, která vás pudí hledat na svých fotkách nedostatky, která vám umožňuje přijmout kritiku od druhých a nutí vás fotit jeden záběr znova a znova, dokud nebude perfektní. Je to vášeň, která vás láká dívat se na věci kolem sebe jinýma očima a hledat krásu tam, kde jiní jen procházejí.
Ne, být fotografem není snadné. Fotografie je umění a jako každé umění vyžaduje odvahu, vytrvalost a lásku. Pokud to v sobě nemáte, pak z vás fotograf nebude. Můžete vědět úplně všechno o kompozici, mít perfektní fotovybavení a zjezdit všechny kouty světa, ale pokud v tom nebude vášeň, vaše fotky budou bez života.
