I když jsem s focením začal nedávno, tak se focení stalo velkou součástí mého života. Na svět už koukám jinak. Není cesta ven bez foťáku v ruce :­-­)­)­)
P.S. Bez foťáku ani ránu :­-­)­)­)­) I za cenu že nic necvaknu :­-)

Článok je super, môžem len súhlasiť. Začínal som fotiť mobilom lebo foťák som si kúpiť nemohol kvôli nedostatku peňazí, avšak tá vášeň a túžba mať foták a vedieť fotiť ako niektorí profíci ma pohánali ďalej. Ani vo sne ma nenapadlo že sa mi splní vlastniť takú fototechniku čo mám teraz. Dodal by som ešte aj to, že trpezlivosť ruže prináša.
Čo sa týka väčšiny ­"fotografov­", tak technika je dostupnejšia, fotky sú kvalitnejšie avšak stále vidno rezervy v technickom spracovaní, vo videní a v zachytení zaujímavejšej kompozície. Toto je téma na dlhú debatu :­) ja som rozvíril debatu aj o svadobných fotografoch a niektorí sa pekne vytočili :)

Netřeba to takhle pitvat. Foťák je spotřební zboží a podle toho se i masově používá. Tak jako televizi má každý. Nikoho nepřekvapí, že se jeden dívá na Chucka Norrise a druhý na houslový koncert. Jen jsme jaksi ztratili na vážnosti, my s nadupanými mašinami. Každý strejda s kompaktem už má šanci vyfotit stejně dobrou fotku.

Po přečtení tohoto článku jsem zjistil,že jsem ignorant všeho uměleckého,krásného.Ještě,že rád fotím pro sebe,lítám po horách,tahám stativ a všechno co se týče focení sebou.Některé fotky se mi líbí,některé né,ale prvořadé je ,že jsem osobně spokojený já.Myslím si,že takových lidí co je baví tahat foťák,že si udělají v dnešní době tkz svůj den a jdou,polykají km,převýšení,potom si hrají s časem,s clonou je spousta a neřeší jestli mají duši nebo né­-baví je to,je jejich koníček.A ještě jedna věc­-jsem rád,že je dostupná technika všem­-teď záleží jaké kdo má priority­-někdo auto za půl mega a jezdí do práce 20km a někdo foťák za 70 tsc a NEMUSÍ být fotograf s duší.

Milá Terezo, je velká škoda, že jste se svým rozjímáním zařadila po bok tlachavé Jany. Skoro bych si vsadil, že T = J, ale třeba je tohle dívčí snění o fotografii v módě a já na to ještě nepřišel. Každopádně pro mě je Váš článek prázdným slohovým cvičením, kde myšlenka se nevznáší ani jako prchavý dým nad bramborovou natí, natož aby nasytila text přímo v jeho těle. Navíc když Váš tatínek vše připravil k fotografování, určitě nenastalo ­"bác!­" ­(jestli teda nefotil na klouzačce...­). Spíš ­"cvak­". Ale to už tak bývá. Kde nic není, ani smrt nebére... Jinak díky za tu fotku. Připomněla mně mimoděk a nesouvisejícně silnou fotografickou příhodu z Canal Street v New Yorku. To byla fotovášeň jako hrom!

Tak jsem si článek přečetl a musím říct, že můj pohled na fotografii je jiný. Nemyslím si, že by měl fotit a publikovat jen hrstka vyvolených. Či snad dokonce, že by ­(s­)měli fotit a zveřejňovat fotky jen umělci, kteří mají ten správný fotografický a umělecký záměr.
Jasně, že naprostá většina momentek v tisících galerií na internetu nemá žádné umělecké ambice. Ale lidi je udělali prostě proto, že mohli. A kdo ví, třeba se tím i něco naučí a jejich příští fotky už budou třeba o kousek lepší. Ale i kdyby ne, lidi je zveřejnili prostě , protože mohli, svobodně a dobrovolně.
Plakat nad tím, že už to není ta alchymie a dřina je stejné jako bychom měli opěvovat, že bylo lepší nosit vodu ve džberu ze studny, protože co má doma každý vodovod, tak si lidi vody neváží a plýtvají s ní. Já zůstanu u vodovodu a svícení elektřinou. Aspoň do doby než někdo vymyslí něco lepšího!

svět je jeden velký bordel a úkol fotografa, je v tom bordelu najít nějaký řád.... ;­-­)
http:­/­/www.flickr.com­/photos­/scifuxa/

Kdysi byla jízda na koni pro pár vyvolených a bylo uměním ovládat jízdu koňmo. Jak lidé bohatli, mohlo si tento původní přepych dovolit čím dál tím víc lidí, až se to nakonec stalo zábavou a sportem.
Podobně byla jízda automobilem či vlakem svátkem a událostí, na kterou se vzpomínalo celý život. Řidič nemohl být kde kdo, ale byl to pak někdo. Doba pokročila, komu dnes přijde jízda automobilem jako něco výjimečného? Plechový samohyb si může koupit prakticky každý. V bazaru se dá za 10 tisíc koupit vůz, do něhož neprší, nefouká a nějak brzdí.

Fotografování bylo kdysi také výsadou pár lidí, kteří si tuhle ­"legraci­" mohli dovolit. Pečlivě si rozmýšleli každý snímek ať už z důvodu ceny, uměleckého dojmu či měli jiný důvod. Fotografovat nemohl každý a neuměl to každý. Doba pokročila, obrazový záznamník si lze pořídit za relativně směšnou cenu v hrabošárně super­/hyper marketu.

Můžeme si stýskat po řidičích, kteří uměli vyměnit každou součástku, klikou nahodit motor a znali umění řídit. Můžeme želet kvalit vinylových gramodesek, které vytlačila méně kvalitní cédéčka, aby i ta nakonec skončila na smetišti dějin díky MP3. Můžeme si stýskat po fotografech, kteří uměli pokrýt skleněné desky fotocitlivým materiálem a s patnáctikilovým měchem na stativu obráželi okolní kopce či fotili městská zátiší, aby budoucím generacím zanechali odkaz. Toto je vývoj. Tak jako v každé době. Můžeme lkát nad rozmělněním kvality. Můžeme donekonečna diskutovat o tom, že digitální fotka vlastně není fotkou, a že jedině ta na papíře má duši. Je to na každém jakou si zvolí cestu. Jak využije možností, které mu nabízí doba, pokrok, technika. Nechme rodiče, aby si dělali radost ­"bezduchým­" cvakáním svých ratolestí, dovolenkářům 100x stejný záběr ­"mamina na pláži­". Stejně jako nechme těm, kteří o to usilují, dělat fotografie s duší.

Dnes výjimečně již potřetí. Neboť toto téma mě poměrně zajímá. Pisatelka zmíněného článku, Tereza Valtrová mírně nadzvedla diskutují svými závěrečnými slovy: ­"Můžete vědět úplně všechno o kompozici, mít perfektní fotovybavení a zjezdit všechny kouty světa, ale pokud v tom nebude vášeň, vaše fotky budou bez života.­" Pokusil jsem se ­"vyqůqlit­" vášnivé fotky autorčiny a nezdařilo se....Buďto fotí a sdílí pod jiným nickem než vlastním jménem a nebo nejsou. Autorka, ať již je to s jejím fotografováním jak chce, má i nemá pravdu. Je nabíledni, že v téhle a nejen téhle zemičce díky moderním technologiím cvaká každý kdo má ruce. Je také pravdou, že ty fotky jsou většinou špatné. Ale je také pravdou, že jen velmi, velmi málo lidí má vůbec nějakou mizivou snahu se o fotografování něco dozvědět. Vedu si již několik let svoji malou fotoškoličku. Vím o čem mluvím. Cvakají se děti z pohledu stojícího dospělého a pro jistotu s bleskem, cvaká se rodinka na schodech před kostelem, cvakají se opilí kamarádi na diskotéce a všichni tomu říkají vzpomínkové foto. Je také pravdou, že velmi dobré fotografie dokumentačního rodinného charakteru dokáži udělat bez vášně. Ale je také pravdou že o tom musím něco vědět. A je také pravdou že Češi mají k sebereflexi a sebevzdělávání bytostný odpor. Až na vzácné výjimky.

Hezký článek. Jen na vyvolání svých filmů si klidně počkám, nijak mi to nevadí. Výsledek je překvapením, má to svoje kouzlo. A za peníze, které jsem do kinofilmového těla a objektivů teď o prázdninách vložil, jsem dostal kvalitu, za kterou bych u digitálu zaplatil několika násobek. ­(U materiálů typu Velvia asi i více­). Je to fajn, zkuste to. Ty fotky mají duši.

Neberete nám a neodsuzujte fotografii bez vášně. Ze svého dětství mám jenom několik desítek fotek, žádná z nich není dělána s vášní a pomocí nějakého superuměleckého nasvícení, nebo s nějakým dodatečným talentem, jsou vyvolané ve fotolabu a přesto je každá z nich pro mě jako malý poklad. Stejně tam jsem vděčný za těch pár fotek, které někdo pošle z nějaké akce ­- třeba jak jsme s ještě teplým řidičákem a Favoritem kamarádova tatíka vyrazili někde okolo roku 1997 na slepo na Slovensko. Žádné umění, žádná technika, jenom dokumentace.

Naopak jsou střípky, které mi velmi chybí ­- první motorky mám jenom pár fotek, druhé žádnou ­(jak to vysvětlím dětem?­), nemám fotky, jak jsme randili se ženou ­(a jak jsme tehdy vypadali­), cokoli z toho bych určitě vyměnil za fotku technicky zajímavě nasvětleného kanálu ­(ve vší úctě k té fotce v článku. :­-­).

V poslední době se snažím nemít takováto fotograficky bílá místa. Včera jsem nafotil na dnech NATO Vendulu ­(dceru­) na kole bombardéru B­-52, Radima ­(synáčka :­) u vrtulníku, přidal jsem video prolétajícího Migu­-29 a jak si děcka drží ruce na uších u toho rachotu ­(krásná stíhačka­) a nakonec jsem přidal fotku, jak bok po boku stojí na runwayi právě ten Mig a F­-16. Nevím, jestli to dělám s dostatečnou vášní ­(asi ne, necítím se tak­) a taky na to nemám žádnou übercool techniku ­(jenom kompakt­). Nezbývá mi než doufat, že mi to děcka časem neomlátí o hlavu kvůli nedostatku vášně...

Krásný článek. Kdysi dávno, za éry filmových materiálů, jsem četl, že fotografování je věcí vyvolených. Dnes fotí kdekdo. Ale málo lidí vidí. Fotograf chce sdílet své vidění tím, že jej zachytí do obrazu. Takže zde neexistují žádní amatérští nebo profesionální fotografové, špatní či výborní. Existuje pouze unikátní záběr, vynikající fotografie.
Vidět je předpokladem pro fotografování, vidět svět s široce otevřenýma očima, vidět svět mnoha různými způsoby, vidět jak se daná scéna mění minutu od minuty.
Každá fotografie, kterou jste vyfotili, odráží, Kdo jste a jak vy vidíte svět.
Náš svět je obrovský se spoustou barev, tvarů a jejich nikdy nekončícími variacemi. Tak obrovský, že fotograf se nemůže nikdy nudit. A nemůže opustit svou vášeň vidět, zkoumat a sdílet.

V tom zaujetí pro věc je právě to kouzlo.

Co člověk, to fotograf... je to bohužel pravda Čechů nevyjímaje. Fotek a fotografů je již tolik, že opravdové skvosty se dají najít o hodně hůře v záplavě všech těch megapixelů umístěných na každém druhém serveru. Bohužel někdy ani ta vášeň nestačí, znám pár fotografů, kterým vášeň nechybí, ale jejich fotky tomu zdaleka neodpovídají. Vášeň a trocha talentu, to je to, co chybí nejen české fotografii. Do budoucna se situace už bohužel nezmění, nechť se alespoň zamyslí každý, kdo si tento pěkně napsaný článek přečte...

Tak,tak .. je to pravda. A to zahradni lehatko pobavilo :­-D

Nadherne napsano. Presne o tomhle by fotografie mela byt, ac sam cvakam vice, nez by bylo zahodno. Doufam, ze me tento clanek a zamysleni nad nim opet posune vic k te kvalite.