Foto okolo kol 08: Rychlý jako blesk

Rychlý jako blesk

Jedna věc je, nějaký ten zábleskový přístroj vlastnit a věc druhá, znát jeho přednosti a nedostatky a dokázat ho ovládat i jinak, než jen v plně automatickém režimu. Než se tedy vrhneme na samotné fotografování pohybu s ním, zopakujme si alespoň v hrubých obrysech naprosté základy.

Každý zábleskový přístroj dokáže akumulovat elektrickou energii, dodanou bateriemi nebo z elektrické sítě v takzvaném kondenzátoru a při stisku spouště nebo i jiném impulsu (ruční odpálení, fotopast atd.) vyslat s pomocí výbojky a reflektoru na scénu příslušně intenzivní záblesk. Výkon elektronických blesků se udává pomocí směrného čísla při dané citlivosti. Čím je tato hodnota vyšší, tím lépe (až na cenu přístroje) a v podstatě říká, jak daleko bude světlo záblesku použitelné. Při vyšší citlivosti nebo menším zaclonění dosáhne blesk se stejným směrným číslem dále a naopak.

Světlo blesku není možné měřit běžným expozimetrem, protože záblesk trvá velmi krátký okamžik, mnohem kratší, než jsou běžné časy fotografických závěrek. Na měření intenzity záblesku potřebujeme proto speciální flashmetr, v exteriéru a v akční fotografii vystačíme však s vlastní regulací a specializovaným čidlem v tělese blesku (expoziční záblesková automatika „A“), případně s o něco dokonalejším TTL měřením záblesku (skrz objektiv), které ale již předpokládá propojení těla blesku a fotoaparátu více specializovanými kontakty.

U zabudovaného blesku to není problém, jeho výkon, polohovatelnost a schopnost rychlého nabití, čili připravenosti k následující expozici, jsou ale velmi nízké, takže jde jen o skladnou a kdykoliv dostupnou nouzovou variantu. Energii navíc tento miniblesk čerpá z akumulátoru fotoaparátu, což snižuje i počet snímků na jedno nabití.

Lepší možností je dražší, rozměrnější, ale po všech stránkách výkonnější a univerzálnější externí blesk. Má vždy vlastní napájení, které lze rozšířit o externí zdroj nebo rovnou síťové propojení na 220 V. Jeho hlava s reflektorem je polohovatelná v jedné nebo lépe ve dvou rovinách, u moderních přístrojů navíc samotný reflektor dokáže zoomovat spolu s objektivem fotoaparátu, čímž svítí jen tam, kde fotografujeme, a neplýtvá přitom cennou energií.
Nejčastější využití fotografického blesku vidíme na těchto dvou ukázkách. Důvodem jeho zapnutí může být nejen vaše vůle, ale nečekaně i pouhý plně automatický režim fotoaparátu, který usoudí, že je málo světla nebo je scéna příliš kontrastní. Pokročilejší fotografové ovšem o použití záblesku rozhodují výhradně sami. Hodí se k prosvětlení stinných partií, jakož i ke zkrácení expozice a tím k ostřejším obrysům motivu při celkově nízké hladině osvětlení. Použijeme-li ovšem jeho světlo napřímo, tedy bez změkčení nebo bez odrazu například o strop, ve většině případů se prozradí nečekanými odlesky, ostrými nevzhlednými stíny a v závislosti na celkově nízké světelné situaci i tmavým, neprokresleným pozadím nebo, v případě přílišné blízkosti reflektoru a optické osy objektivu, červenýma očima osob v záběru. V rozlehlých prostorách nebo v exteriéru, jde-li o nepřipravené reportážní záběry, ale často ani nic moc jiného dělat nelze.

Vlevo Craig Jones, několikanásobný mistr světa ve stuntridingu, vpravo modelka na závodní Hondě VTR SP2 ve výstavní expozici největšího evropského motosalonu Intermot, tehdy ještě v Mnichově.
Nahoře: Ukázka použití záblesku pro částečné prokreslení romantické siluety, fotografované při západu slunce. Podařilo se tak zejména v oblasti motorů obou motocyklů rozbít rozlehlou a nepřehlednou plochu, která by jinak zůstala bez jakékoliv informace.

Dole: Záblesk silnějšího externího blesku můžeme velmi dobře kombinovat i s technikou panningu, neboli sledování pohybujícího se objektu, o níž jsme podrobně psali minule. Kam dosáhne světlo blesku, bude objekt částečně nebo zcela ostrý, jinde zůstane scéna rozostřená a exponovaná tak, jako kdybychom žádný blesk nepoužili.

Cestovatel a sběratel motocyklů Petr Hošťálek právě testuje novou Kawasaki W 650, než k ní připojí postranní vozík Velorex a vydá se s ní po vlastní ose z Českých Budějovic do Pekingu a zpět.

Abychom ovšem využili všech těchto jeho pokročilých možností, musíme opět zajistit odpovídající propojení po více liniích s tělem fotoaparátu. Čím více funkcí, tím více kontaktů a je vám už asi jasné, že je různí výrobci záměrně umísťují odlišně, aby vás donutili používat takzvaně systémová, tedy značková řešení. Za použití originálních vícežilných kabelů nemusíte ani blesk připojovat přímo na fotoaparát, ale například za použití stativu, pomocníka nebo volné ruky lze svítit shora, ze strany nebo dokonce i proti objektivu, přičemž všechny pokročilé funkce stále bezpečně fungují.

Neznačkové blesky lze „synchronizovaně“, tedy v jediný správný a přesně stanovený okamžik, odpálit rovněž, protože ten jediný hlavní, středový kontakt je naštěstí u všech blesků standardizovaný. Musíme ale při tom zapomenout na měření záblesku TTL systémem i na automatické zoomování jeho reflektoru. Totéž platí o všech bezdrátových systémech řízení.

Blesk samotný ovšem přitom v automatickém expozičním režimu (A) zůstat může – je vybaven vlastními měřícími čidly a dokáže i ušetřit zbytek energie pro rychlejší následné nabytí, pokud zjistí, že je ve scéně již světla dost. Jen je třeba počítat s tím, že tuto scénu vidí z jiného místa a pod jiným úhlem, než fotoaparát, a podle toho předem nastavit příslušné korekce, filtry, případně samotný fotoaparát.

Hlavní zábleskové režimy každého moderního blesku jsou tedy tři. Automatický režim, řízený samotným bleskem se označuje písmenem A, ještě dokonalejší a přesnější je automatika, řízená fotoaparátem a využívající měření záblesku přes aktuálně nasazený objektiv (TTL, iTTL, eTTL), ve všech ostatních případech si musíme vystačit s manuálním režimem (M), který znamená jediné – veškerá nastavení, včetně výkonu a úhlu vyzářeného záblesku nastavujeme ručně na těle blesku. Toto nastavení se nijak nezmění, dokud ho opět ručně v budoucnu nezměníme sami.

Pozor, nejde o nijak méněcennou variantu! Naopak je v mnoha případech pokusů o zvláštní efekt nebo dálkově řízený záblesk často jedině použitelnou. Občas totiž, stejně jako u samotného fotoaparátu nebo objektivu, je k nezaplacení jistota, že se daná věc bude chovat přesně tak, jak očekáváme, aniž přitom bude nějaký pologramotný počítač prosazovat vlastní názor!

Pokud pracuje elektronický blesk v některém z automatických režimů (A, TTL), můžeme navíc jeho změřený výkon kompenzovat do plusu i minusu podobně, jako samotnou expozici. Kombinací obou těchto nastavení lze výhodně ovlivňovat vzájemné tonální poměry bleskem nezasaženého pozadí a nasvíceného popředí. Možných kombinací je nepřeberně a výsledných efektů rovněž – od naprosto černého pozadí a dobře exponovaného popředí, až k takzvané americké noci, kdy tmavé pozadí záměrně vytvoříme jeho selektivní podexpozicí třeba i v letním poledni.

A pojďme dál, od statické zábleskové fotografie k rychlému pohybu. V závislosti na okolním světle se logicky na každém záběru projeví oba světelné zdroje v odpovídajícím poměru. Toho lze dobře využít pro kreativní účely, stejně jako toho, že doba trvání každého záblesku je výrazně kratší, než nejkratší závěrkový čas běžných závěrek.

Dnešní pokročilé blesky umožňují synchronizaci se všemi závěrkovými časy. Zdánlivě to odporuje klasickým příručkám a jejich poučkám o nejkratším synchronizačním čase každé závěrky, daném její konstrukcí. Bývá to většinou 1/125 až 1/500 sekundy, protože u ještě kratších časů už se závěrka neotvírá celá, ale před senzorem se pohybuje jen její více či méně zúžená štěrbina.

Pokud ale blesk dokáže svítit v takovém případě po celou dobu pohybu této štěrbiny (což právě moderní blesky umí, samozřejmě na úkor nižšího výkonu a tím i dosažené vzdálenosti), není problém „blýskat“ třeba do 1/8000 sekundy a tím používat i při svícení bleskem třeba plně odcloněný objektiv s minimální hloubkou ostrosti!

Krátké trvání záblesku dokáže krásně zmrazit i neskutečně rychlý pohyb (letící kámen, kulku, trosky karoserie při havárii závodního automobilu), ještě zajímavější a častěji použitelná je ale jeho kombinace s dlouhými časy závěrky.

Především při nedostatečném večerním, nočním nebo interiérovém osvětlení se totiž při standardní synchronizaci podepíše blesk na každém snímku sice dobře exponovaným popředím, ale nevzhledným, téměř či zcela neprokresleným černým pozadím.

Daleko zajímavěji působí záběr, na němž je pozadí sice třeba pohybově rozostřené, ale plné reálných barev a mnoha dalších informací, přičemž vše, nač dosáhne světlo blesku, zůstává více či méně ostré, opět v závislosti na délce expozice a poměru existujícího a umělého bleskového světla. Především tahle záblesková technika proto otevírá neskutečně mnoho kreativních možností a každá změna nastavení jak fotoaparátu, tak blesku, může přinést jiný výsledek. Tantalova muka pro věčné nedouky a packaly, ráj na Zemi pro skutečně kreativní a nebojácné tvůrce!

Aby toho dnes k zapamatování a vyzkoušení nebylo málo, můžete přitom nastavit fotoaparát tak, aby odpaloval blesk nejen v okamžiku otevření závěrky, jak je nastaveno standardně (v návodech se hovoří o první lamele závěrky a pro běžnou momentní fotografii se toto nastavení hodí lépe, protože blesk se zkrátka odpálí ihned na povel spouště), ale naopak, teprve těsně před tím, než se závěrka uzavře (druhá lamela).

Zatímco u prvního nastavení budou při delších časech závěrky pohyblivé světelné stopy například světlometů nebo brzdových světel předbíhat jedoucí zdrojové vozidlo, při druhém nastavení ho budou pronásledovat. Když se nad tím v klidu zamyslíte, je to logické. Co je ale z autorského pohledu důležitější, opět lze tohoto jevu velmi dobře kreativně využít.

Určitě nezapomeňte vše dnes řečené, a především naposledy popsanou kombinaci záblesku s dlouhými časy závěrky, vyzkoušet zároveň s technikou panningu, o němž jsem psal v minulé části. Až obojí bravurně zvládnete, můžete rovnou vyrazit na nějakou noční etapu automobilové rallye!

Rozsah dnešního článku je vyčerpán, proto se k bleskům ještě vrátíme příště a povíme si něco o královské disciplíně a vyšší dívčí, totiž o dálkovém odpalování a práci s více blesky zároveň. Blíže se také otřeme o činnost automatického ostření, protože zajisté chceme, aby i ono dělalo vždycky jen to, v co doufáme.
Další ukázka efektního použití metody panningu za současného doblýsknutí. Blesk byl synchronizován s dlouhým časem a s druhou lamelou závěrky. Proč a kdy jaké nastavení zvolit, popisuji blíže v hlavním textu.

Yamaha 600 Fazer byla ve své době ideálním univerzálním a dostupným motocyklem pro zábavné řádění, denní dojíždění do práce i levné cestování ve dvou. Víc nikdo nepotřebuje (ale každý to chce!).
Pohotová momentka nebo, chcete-li, dokonce portrét okolo projíždějícího motorkáře. Bez použití blesku by z obličeje zbyla nejspíš oranžová šmouha, takhle vidíme každou vrásku a každý pór jeho ostře řezaných rysů. Zajímavě vypadá i skutečnost, že již přilba v těsném okolí obličeje zcela ostře zachycena není, tím méně vzadu jedoucí auto. Souvisí to se záměrně malou hloubkou ostrosti plně odcloněného objektivu, ale i s rozdílnou úhlovou rychlostí jednotlivých částí scény. Více o tomto efektu v minulém pokračování našeho seriálu.
Ještě častěji a s větším efektem využijeme zábleskových světel nebo jen na fotoaparátu pevně umístěného externího blesku za šera nebo v noci. Včetně fotografování rychle se pohybujících vozidel, jako v těchto našich ukázkách. Vhodně zvoleným expozičním časem můžeme nejen ovlivnit vzhled a obrysovou ostrost hlavního motivu, ale dokonce i celkovou barevnost snímku a světlost i prokreslení pozadí. Čím totiž bude expozice delší, tím více se stihne projevit i vliv okolního původního světla. V opačném případě bude všude kolem sice ostrá, avšak černá (a nudná) tma.

Záběry pocházejí z letošní lednové mezinárodní Winter Trial Rallye historických vozidel, která se jela již tradičně i po našem území.